logo  

 

Zpátky   01/06/2000   Dále      




- Stránka 1 / 4 -

Další stránky Poslední obrázek



VELKÝ VANDR

Francouzština slovo "tramping" vůbec nezná, ale to, co s kamarády už léta děláme, se trampování dost podobá. Mimo jiné jednou za rok jezdí se taky "někam dál" : po pobřeží baltských států, do pouště v Maroku, přes Uzbekistan, letos byla na řadě Syrie a Jordánsko.

Náš šerif (my ho nazýváme "Velký šéf", protože je z nás postavou nejmenší) dopsal několika leteckým společnostem, kolik by to stálo, že má 23 pasažérů. Vzal tu nejlevnější nabídku, přes Istanbul.

Potom u cestovky v Damašku rezervoval na některé dny hotely a slavné restaurace, jejichž jména jsme našli v čerstvě vydaném průvodci. Francouzi mají pověst labužníků a i když nejsme bohatí, aspoň občas se snažíme ochutnat to nejlepší, co každá země dává.

Tři kamarádi, které kultura nezajímala, najmuli si auto s šoférem, ostatní jsme si vzali autobus s šoférem. Je to o málo dražší, než miniautobus, a pohodlnější. V Americe můžete najmout auto bez šoféra, ale v zemích, nepíšících latinkou, to nedoporučuju. Kromě hlavního města, nápisy jsou pouze arabské.

Kempy jsou vzácností a viděl jsem jen dva : v poušti poblíž Palmyry jsou teplé sirné prameny ; sloužící naplnili speciálně pro nás velký bazén s bublinami pod širým nebem a čaj nosili až do vody. Vrchol luxusu ! Okolo jsou stany, s vybavením pro milionáře. Však taky noc pod stanem stojí 90 dolarů na osobu !

Levnější kemp je Wadi Rum, asi 50 km od Rudého moře. Na žádost vás zavezou do pouště, kde můžete spát pod širým nebem ; ráno pro vás přijedou. Touha po dobrodružství ? Za nepohodlí, noční mrazík, písečnou vánici a strach, že vás něco kousne nebo sežere, platíte tvrdou valutou. Divná je naše doba !

Dá se taky spát pod stanem Beduinů, když vás pozvou, jak se stalo těm třem z nás, kteří cestovali taxíkem. Ale nás bylo moc, a taky velké sympatie ke kočovnému národu jsme asi nejevili.

Hotely dosti drahé. Vzít levný hotel si netroufám ze strachu, že bych chytil svrab. Na severu Syrie v Alepu jsme měli hotel sice čistý, ale v několika pokojích vždy něco nefungovalo : televize, teplá voda, obsluha při snídani, nešlo dobře zavřít okno atd. Oznámili jsme tedy cestovce, že jsme objednali tříhvězdičkový hotel, ne kurník, a že se tedy pár z nás přestěhovalo do blízkého hotelu "Le Baron". Cestovka to uznala a zaplatila bez řečí.

Baron je typický starý anglický hotel. Bydlela v něm řada potentátů a slavný anglický archeolog Max Mallowan ; jeho manželka tam psala "Zločin v rychlíku Orient-Express" pod jménem Agata Christie. Starý portýr tu dobu pamatuje. On tam pracoval ještě jako malý kluk. Od něj mám i pohled Lawrence z Arabie.

Večeřeli jsme potom v restauraci "Sissy room", kam prý chodila žena Františka Jozefa, prvního českého nekorunovaného krále. Dali nám zvláštní místnost. Hezké dekórum, vzorná obsluha, kuchyně nic moc extra. Ale aspoň se nesnažili nám dodat točícího se derviše, kterých už jsme užili dost.

Je to v arménské čtvrti. Jenže byly zrovna velikonoce a k Sissy jsem se musel protlačit uličkami přeplněnými věřících. Vrazili mi do ruky posvěcený chleba a víno a pak mi žehnal hlava arménské církve, metropolita beyrútský. Týden poté byly velikonoce řecké a koptské, kam jsem se rovněž nechtěně připletl. Když vzpomenu, že mi jednou v Canterbury děkoval za fotografování hlava anglikánské církve a jindy o velikonocích v Kyjevě, kudy jsem lezl coby čumil, mi podal ruku metropolita montrealský, říkám si, že snad budu mít v nebi protekci.

Alep má kromě Arabů menšiny Arménců, Beduinů, Drůzů a Kurdů, a zavést mnohé politické strany, snad by se to začlo řezat jak před 30 lety v demokratickém Libanonu. Okolo hotelu jsou nápisy nejen arabské, ale také v azbuce, často s pravopisnými chybami. Jeden krámek měl pouze azbuckou firmu. Vešel jsem a spustil na ně rusky, nikdo mi nerozuměl.

LAWRENCE Z ARABIE

Přední Asie je kolébka civilizace, vykopávky ukazují vesnice staré 10 tisíciletí, v Ugaritu v Syrii byla objevena první abeceda. Před 1000 lety Evropa vedla křižácké války, aby chránila křesťany a přístup poutníků do Svaté země. Ve škole nás soudruzi učili, že křižáci byli dobyvační kolonialisti, ale zde to člověk vidí jinak. Nesli latinskou a řeckou kulturu, organizovali latinské státy, v obtížných podmínkách postavili 80 hradů, proti nimž evropské hrady jsou hračkou ! Dnes jsou v rozvalinách...

Země je dnes moslimská, ale na horách křesťanská víra dosud živoří. Kristus nebyl Žid, nýbrž Aramejec, též první evangelium bylo psáno aramejsky ; hrstka lidí dosud tak mluví a když jsem slyšel jejich modlitbu, pocítil jsem k nim úctu. Kdo ví, naše národy v Evropě vyhubení možná také čeká...

Před 100 lety Otomanská říše se táhla od Maďarska až po Egypt. Jelikož Turci bojovali za 1. sv. války na straně Němců, Angličané poslali svého špiona Lawrence, aby zosnoval vzpouru Arabů a Beduinů. Když se turecká říše rozpadla, Společnost Národů dala mandát Francii spravovat Sýrii, Angličanům svěřila Palestinu a Irák. Lawrence začal Anglii překážet a zřejmě byl zavražděn.

Francouzi odtrhli ze Sýrie kraj, v němž tehdy měli většinu křesťané, a vytvořili stát Libanon. Byla to námaha zbytečná, stejně tam už křesťané nevládnou. Angličané umožňovali Židům usazovat se na západě Palestiny.

Tam později byl vytvořen stát Izrael, a to byl snad největší omyl 20. století, neboť vyvstal problém, po dobrém vůbec neřešitelný : Arabští uprchlíci nemají naděje na návrat domů, a Židé, kteří v Americe a v Evropě zůstali, tvoří národnostní nátlakové skupiny. Jelikož mají peníze, z demokratického Západu se pomalu stává sionistická diktatura.

Z Iráku byl odtržen na ropu bohatý státeček Kuvejt, dnes prakticky satelit Američanů. Když Američani potřebovali rozdrtit Irán, dosadili do Bagdadu Saddama Husseina. Ten později přestal je poslouchat. Vám dobře známá americká dáma Husseinovi našeptala, že Amerika nic nepodnikne, když si Irák zabere Kuvejt zpět. Jakmile to učinil, začlo se s bombardováním a sankcemi, které trvají dodnes a zabily už miliony dětí. Řekli jste lidská práva ?

PALMYRA

Města i památky Syrie se nachází podél pobřeží ; na východě, směrem na Irák, je pouze poušť. V ní se nachází oáza, u které před mnoha tisíciletími vzniklo nádherné město Palmyra. Zachovaly se některé paláce a řady sloupů.

Abych je viděl při západu slunce, vypravil jsem na blízký kopec až k citadele. Dole asi na třech kilometrech se táhly trosky antického města, za ním moderní vesnice hotelů a krámků pro turisty. Vedle palmový háj. Obešel jsem hradby, z druhé strany se rozprostíralo děsivé Údolí Hrobů. Hory vrhaly barevné stíny ; tak možná vypadá krajina na Marsu.

Druhý den jsme jeden z hrobů králů navštívili. Z hrobu zůstaly pouze holé stěny, ale kupodivu schodiště se docela nezřítilo a uspěl jsem vylézt až na vrchol. Uvelebil jsem se v rohu na plochém kameni a spustil nohy dolů. Lidi vypadali jako mravenci.

Vylezla za mnou dosud školou povinná Laurence a povídá : "Nedělej to, já se na to nemůžu koukat. O sebe strach nemám, ale ... " Vyhověl jsem jí a couvl o půl metru zpět. Sedla si vedle mě a koukali jsme se do krajiny.

Bylo pravé poledne, nikde žádný stín, nikde sebemenší rostlinka. Údolí šedé, beznadějně smutné. Chápu krále, kteří se sem odebírali na věčnost. Laurence se zasnila a řekla tiše, aby ji otec, pár metrů níže, neslyšel : "To je taková krása, že bych tady klidně zůstala celý život..."

Klukovi svého věku říct takovou blbost by se neodvážila. Pohlédla na mě, jestli nevybuchnu v smích, a pro jistotu dodala : "Ovšem musela bych tu mít ledničku s minerálkou..." Pomyslel jsem na Hrabalovy Pábitele. V krajině, pokryté šedým prachem z cementárny, vidí nekonečné množství barevných krás. Třeba to autor nebral jako vtip.

Třeba i Laurence to myslela vážně. Matka spáchala sebevraždu, když jí bylo 5 let, otce za to nenávidí, žádného kluka dosud nemá, vychovává jí přísná teta... Bohužel nemohu ji vzít do náruče a dát jí to, oč ji život připravil : trochu lásky rodičů.

Když jsme slezli, ukazoval jsem hrdě své ženě, kde až jsme byli a zhrozil jsem se. Ten přečnívající kámen je prakticky ve vzduchu, na střeše přilepen pouze svou třetinou. A my, s Laurencí dohromady, vážíme asi metrák. Hádanka : kolik kilo chybělo, aby se Laurenci uskutečnil sen zůstat tam se mnou až do smrti ?

PAST NA TURISTY

Američan, zvyklý cestovat, bude v Jordánsku možná příjemně překvapen : vše je čisté, nové, nápisy arabské i anglické, ceny rozumné, dolar berou všude, i drobné vrací v dolarech. Evropan už může být zmaten. Moderní architektura, množství taxíků, ženy zahalené, ceny pro nás vysoké (nutno smlouvat), lámaná angličtina nesrozumitelná, číslice nečitelné.

V Evropě používáme arabské číslice, jenže Arabové píšou jinak. Dvojka je obrácená sedmička, čtyřka je obrácená trojka, pětka je nula, šestka je sedmička, sedmička je římská pětka, osmička je řecké lambda. Nulu staří Arabové vůbec neznali, dnes místo ní píšou desetinnou tečku. Navíc, text píšou od prava doleva, čísla od leva doprava, takže uprostřed se to někdy srazí. A teď čti vzdálenosti v km nebo ceny v obchodě !

Největší šok však byl pro nás, kteří přijeli do Jordánska ze Sýrie. Na hranicích nás čekal nějaký činitel, který neuměl francouzsky ani slovo, přistoupil i přidělený průvodce-tlumočník, který prý je za nás zodpovědný. Mluvil do mikrofonu takovou rychlostí, že mě z toho rozbolela hlava a ucpal jsem si uši. Bylo mu rozumět stěží každé druhé nebo třetí slovo. Prý kurs dolaru je na hranicích nevýhodný, ukáže nám později, kde máme měnit a do té doby můžeme platit v dolarech.

Problém je ten, že oni mají dolarů nadbytek, neváží si jich. Jejich dinár je podle kurzu o málo víc, než dolar, obchodník zaokrouhluje sumu ke své výhodě. Já jsem vyměnil 5000 syrských liber, což tam stačilo na pár dní živobytí, dostal za ně 12 dinárů. V Syrii láhev pramenité vody stojí 15-20 liber, tady půl dináru, tedy dolar, v restauraci 1 a půl dináru, tedy 2 dolary. Lahvička piva (tu seženete pouze v hotelu) 4 dolary. Jeden známý sem jezdí, vždy nakoupí dolary a v Evropě je vymění. Vydělá pokaždé asi 5 tisíc korun, což mu částečně zaplatí cestu.

Průvodce poručil vždy zastavit před drahou restaurací, tak umístěnou, aby okolo nebylo jít kam. Bylo jasné, že má podíl na zisku. Nám to vysvětloval svou starostí o naše zdraví. Levné hospůdky prý nedbají na čistotu a naše žaludky by tu stravu nesnesly. Nevěřte tomu. V Syrii jsem se jinak nestravoval, a nic mi nebylo. Dostal jsem průjem až cestou zpět do Evropy, poté, co jsem snědl slavnostní jídlo na rozloučenou v jednom z nejdražších podniků Jordánska.

"Nemáme Petrol (=ropu), zato máme Petru", řekli si Jordánci, a privatizovali všechny rozvaliny a kulturní památky. Vstup na každé vykopávky stojí tedy nekřesťanské prachy. Petra asi 30 dolarů na osobu, a žádná sleva, ani pro děti, se neposkytuje. Aby přilákali co nejvíc lidí, restaurovali co se dalo, někdy tak definitivně zničili co přetrvalo několik tisíciletí.

Třicet let už čtu v novinách, že Sýrie je vojenská diktatura a teroristický stát, Jordánsko je prý demokracie amerického typu. My jsme se cítili svobodnějši v Sýrii. Trasu jsme vypracovali ještě doma, za pomoci jednoho syrského studenta, průvodce nás doprovázel pouze při návštěvě památek. Lidé nás oslovovali anglicky, a když jsme se v potu tváře domluvili, vyšlo najevo, že umí plynně francouzsky. Aspoň tedy starší osoby. Navštívili jsme v Damašku francouzské gymnázium, hovořili s rodiči, nikdo se nebál s námi mluvit i o politice. V Jordánsku při návštěvě univerzity nás čekali vybraní studenti a zahalené studentky nám vykládaly, že jsou svobodnější, než ženy na západě. Jako důkaz, představily nám i studentky nezahalené. Mnoho mladých prý studuje v USA.

MRTVÉ MOŘE

Moje vnučka každoročně léčí ekzému v lázních ve Francii, s výsledkem málo zřetelným. Příbuzná lékařka v Praze mi poradila : měl bys ji zavézt na 3 týdny k Mrtvému moři, to dělá zázraky. Jenže u nás ve Francii nikdo o podobném léčení neslyšel, musel bych jet s českou cestovkou.

Abych okusil to koupání, zastavili jsme se tedy u Mrtvého moře, ale nelíbilo se mi tam. Plavat se tam nedá. Leda na znak : ruce, nohy a hlava jsou ve vzduchu, pouze těžká zadnice se potopí. Zkuste prsa a dáte si loka, i postavit se na nohy vyžaduje cvik. Kapička vody do oka nebo do úst pálí jako čert. Ve vodě jsou šutry, o které se snadno odřete. Sebemenší zranění rozežrané solí prý hnisá a nechce se hojit. Po koupání musíte se řádně vyprat, nejlépe v sladkovodním hotelovém bazénu, který páchne chlórem.

Pobřeží bezútěšně pusté, nikde žádný stín, pouze několik hotelů s luxusní zahradou a svou plážičkou. Jejíž udržování se odráží v ceně jídla a pití. Papírový kelímek naplněný do pouhé třetiny hnusným čajem stojí 1 a půl dináru. S trochou mlíka 3 dináry. Chcete osladit, číšník nabere lžičku cukru, zamíchá, a mokrá lžička putuje zpět do sklenice s cukrem, která slouží pro všechny hosty. Občas je z cukru různobarevný blok, který se musí vytloukat. Připomnělo mi to oslintanou naběračku, z které dávají Rusové pít vodu všem cestujícím oknem vlaku.

Smlouvat se dá všude, ne však v restauraci, když předmět obchodu máte už v žaludku. Přesto vyjímečně jsem platil místo 3 dinárů jen 3 dolary se slovy, že víc nemám a že to stejně za víc nestálo. Obsluha byla totiž natolik úslužná, jak bývala v Sovětském Svazu. Snad je rychlejší na izraelském břehu, ovšem tam jsou ceny hotelů přiměřeně vyšší.

Hotel dává k dispozici vědra s černým bahnem, které prý má léčebné účinky. Jedna dívenka se natřela celá, kromě modrých očí a rozkošných úst. Natřela i plavky a vypadala jako nahatá černoška. Docela jí to slušelo. Pomazal jsem si nohy po kolena, moře mi "holinky" nesmylo. Musel jsem je drhnout a odškrabovat bahno pod sprchou.

Má-li bahno nějaké účinky, nevím. Je možno koupit v kelímku, sůl v sáčku. Nasypete do vany a opalujete se doma na zahradě, pohodlíčko ! Neumím si představit 3 týdny v blázinci, jakým je hotel obklopený pustinou. Navíc to vedro. Slunce příšerně pražilo, a to jsme měli teprv velikonoce !

PETRA

Je to opravdu 8. div světa. Celé město, i paláce a chrámy jsou vytesány do skal. Okupována Mameluky, Petra se vylidnila a upadla v zapomenutí po celá staletí. Zůstaly však stopy v klasické literatuře, kterou četl J. L. Burckhardt. Převlekl se za Beduina a vydal se ji hledat. Jenže průvodce ho zradil... Obklopena divokými skalami, vede do ní jediná cesta úzkou soutěskou : viděl jsem v ní právě Američany natáčet film Mamie 2.

Do skály jsou vytesané schody, výstup po nich ke chrámu El Deir mi trval přes hodinu. Celkově jsem v Petře šlapal 9 hodin při 41 stupních vedra odpoledne ; kdyby to věděl kardiolog, který mě už 15 let krmí trinitrinem, tak ho trefí šlak.

Nejstarší a nejmladší člen výpravy, totiž já, téměř 70-letý kmet a sedmnáctiletá Laurence, jsme si řekli, že když už, tak vylezeme i na skálu, do níž je ten chrám vytesán. Avšak objevil se člen "kulturní policie" a zuřivě hulákal, ať hned slezeme. Laurence navrhla : "Budem dělat, že anglicky nerozumíme ? On za námi nepoleze".

Zavrtěl jsem hlavou. Předtím jsem viděl dole policisty z neznámého důvodu sebrat 4 mladíky a nebyli nijak něžní. V "totalitní" Syrii jsem policistu nespatřil, v případě nutnosti dopravu řídila armáda. V Jordánsku se to policisty jen hemžilo, obzvlášť v Ammanu, kde právě byla mezinárodní konference a navíc studenti stávkovali.

Když jsme dojeli do blízké pouště u Wadi Rum, odpoledne končilo, teplota poklesla a zvyklý na vedro, navlékl jsem svetr. Průvodce žádal od šéfa, aby od každého vybral 13 dolarů na taxi 4X4 pick-up. Nikdo se k tomu neměl. Beduinské oči zlostně blýskly : "Cena vám byla oznámena hned první den, neměli jste sem tedy jezdit". Šéf povídá : "Nikdo z nás se nezavázal k placené exkurzi ; můžeme jít pěšky. Informoval jsem se u kasy. Taxi pro 6 pasažérů stojí 20 dinárů, to dělá třikrát míň."

Čokoládová tvář zbledla (nebo se mi to zdálo), brada se roztřásla, Beduin roztrhal vstupenky, z kapsy vytrhl hrst bankovek, zmuchlal a hodil na zem. Kdyby měl v ruce nůž, určitě by někoho bodl. Pak téměř v pláči tvrdil, že on na tom nemá ani haléř, že platí pojištění a zpropitné, že odmítá nás déle vodit, že kvůli nám ztratí práci...

Trvalo hezkou chvíli, než jsme ho uklidnili. Nakonec přiznal, kolik skutečně platil, což jsme mu hned vrátili. Pojištění máme svoje. Desetiletému řidiči každý dal dinár, kluk se zubil radostí. Stará auta 4X4 vůbec nemají číslo, kluky za volantem není vidět, ale jezdí jako čerti. Tady byl natočen film Lawrence z Arabie. Rudý písek, skály rudé, za obzorem Rudé moře. Nikdo nemluvil. To je taky dobrodružství. Kdo nezažil západ slunce v poušti, nepochopí.

Měli jsme hlad, ale průvodce zůstal na skále a auta musela čekat. Trucoval. Když slezl, byla noc. Kluci chvátali domů a jeli jak na rodeo. V Jordánsku se prý řidičský průkaz nevede. Držel jsem se křečovitě, abych nevypadl. Lavička nadskakovala, oči jsem měl zavřené, aby mi do nich sousední auto nevmetlo písek, jako se to stalo Laurencii.

BEDUINI

Bylo to pod obrovským stanem, vyloženým drahými koberci a polštáři. Po vydatné večeři se kouřilo narghilé, "muzikanti" hráli své věčně se opakující a z mála tónů složené melodie. Když se břišní tanečnice před mým nosem zaklonila natolik, že se hlavou dotkla svých bosých pat, chtě nechtě jsem musel vylovit bankovku a strčit jí za pás. Za neustálého tance a cukání není to zrovna snadné. Na rozdíl od Egypta, tanečnice jsou oblečené, ale dotekem jsem cítil, že ovládá každým svalem zvlášť. I nosem, bradou, uchem umí pohybovat, dokonce i prsy nadzdvihne. Nebo tam měla nějaký tajný mechanismus.

Chcete-li pochopit Beduiny, přečtěte si "Sedm pilířů moudrosti" od Lawrence z Arábie. S Araby mají stejnou řeč i náboženství, ale národ je to jiný. Pilíře jsem viděl, knihu nečetl, Beduiny nechápu. Večeře ve stanu byla organizována pro nás, "bohaté" turisty. Vrcholem byly ukázky beduinských tanců, zřejmě inspirovaných hrou dětí na pastvě.

Ještě za první republiky jsem pozoroval hry cikánských dětí, tolik rozdílných od her nás, kluků na české vesnici. Od té doby si všímám her dětí. Viděli jste, aspoň v televizi, jak si hrají srbské děti ? Skautují, sportují, hrají si s autíčkami, vyrobí si branky a seženou třeba i hadrový míč, v písku dělají bábovičky nebo přehrady, atd...

Albánské děti křičí, strkají do sebe, hážou po sobě drny, válí se v blátě... Asi bude nějaký rozdíl v kultuře či ve výchově. Beduini jsou blíž Albáncům a Cikánům, než Francouzům, Čechům, Srbům nebo i Arabům. (Za Araby nepočítám arabsky mluvící Alžířany, Marokánce, ...)

Beduiny nepodceňuji, dokázali přežít i v poušti. Díky velbloudům. Před 30 lety v zemi bylo tolik velbloudů, kolik obyvatel. Velbloud nosil stan, dával člověku stín, chránil ho v písečné bouři a našel cestu, když zabloudil. Dnes se pěstuje jen pro maso a mléko a vesnici stěhuje kamión. Stává se, že vedle beduinského stanu stojí mercedeska, pokud tam nemají i internet.

Viděl jsem v poušti i tábor Cikánů. (Nebo Rómů ? Tady to rozlišují.) V srovnání s Beduiny jsou chudáci, ostatně nestýkají se. Beduini je nechávají na pokoji, poušť je dost velká pro všechny. Ale běda, kdyby Róm zabrousil za dívkou Beduinů ! Stal se prý však opak, Beduin uprchl s Cikánkou a po čase přivedl ženu do rodiny, která ji přijala. Pohádku vyprávěli v televizi.

Jedna kamarádka byla s rodiči v Jordánsku před 30 lety a přinesla pár starých fotografií a pohledů. V celé zemi nebyl jediný dům postavený z cementu. Byla tu jen poušť, kterou obývalo 150 tisíc Beduinů, dnes je jich 5 miliónů, Amman byla téměř vesnice, dnes je větší, než Praha. 90% obyvatel jsou lidé mladší 35 let nebo děti. Až dospějí, budou taky mít děti, budou tedy potřebovat více vody, tu však pumpuje Izrael. Může to vůbec dobře skončit ? Jak ? Pozveme je do Evropy ?

OSN vypracovalo plán, jak udržet průmysl v Evropě na dnešní úrovni a tím zajistit důchody stárnoucí generaci : nutno, aby Evropa přijala do roku 2025 160 miliónů cizinců. Amerika si je nevezme, ta je vybíravá. S doktorátem by měli jistou šanci, ale málo gramotné chudáky u mexické hranice honí jako zvěř. Moje francouzská příbuzná žádala o immigraci do Států. Musela vypsat všechny svoje adresy a své zaměstnavatele za posledních 10 let, úředník z vyslanectví vyšetřoval, co o ní říkají bývalí sousedi, jaké má politické smýšlení, jak pracuje, atd...

Jedna z historek Nasr Eddina, takového tureckého Hloupého Honzy nebo spíš Enšpígla : Hloubí na své zahradě jámu, aby měl kam dát kameny, které mu tam překážejí. Soused se ho ptá : A kam dáš tu zem, kterou jsi vyházel ? - "Vyhloubím druhou jámu", odpoví Eddin. - A co s tou zemí z druhé jámy ? - "Neotravuj, to je složitý problém, nemám čas ti všechno vysvětlovat."

Složitý problém, na který odborníci OSN neodpovídají : Kolik bude třeba přijmout do Evropy cizinců, aby těch 160 milionů immigrantů mělo taky důchod ? Kdypak se z našich dětí a vnuků stane bílá minorita, kterou antirasisti vyženou nebo vyvraždí, jak to právě probíhá v Rhodézii ?

Předplatné časopisu Tramp

Poštovní novinová služba dovoluje nyní zkrátit předplatitelské období na pouhý měsíc (20 Kč). Na Slovensku telefonujte firmě ABOPRESS 07/52 444 979 nebo pošlete e-mail na abopress@napri.sk pro informace.