zpet   11/2011   dále

 

Nepokládejme každé úsilí o sblížení národů za snahu o dominaci světa. Avšak bez znalosti plánů politické globalizace vystavujeme se nebezpečí, že ideál jednoty lidstva se změní na hrůzu totality. (Pierre Hillard)

karikatura conspirační teorie
Běh událostí se v poslední době zrychluje (krize eura, Lybie, řecký a italský dluh...). Mnohé z nich vysvětluje kniha dr. Quigleye, která vyšla před téměř půlstoletím. Má 1300 stran, je plná historických dat a odkazů na jiné knihy a články.

Český překlad přebírám z jihoafrického časopisu Našinec (IX, 3-6, 1993, str.64-73). Překladatel -jb- pravděpodobně neměl originál knihy dr Quigleye a používal z ní jen ukázky, které reprodukoval dr Skousen. Vypustím odstavce, které mi nic neříkají nebo se týkají osob, firem, hnutí, o kterých jsem jinde neslyšel.

Podle Wikipedia, Carroll Quigley (9.11.1910 - 3.1.1977) - je americký historik a profesor na universitě Georgetown od 1941 do 1976. Přednáší rovněž na Edmund A. Walsh School of Foreign Service, kde udělá velký dojem na jednoho žáka, Billa Clintona. Ten jej zapojí do své volební kampaně a po zvolení prezidentem využije jeho znalostí - mimo jiné při psaní Democratic National Convention r. 1992.

Dr. Quigley je též vlivným členem CFR, poradce pro různé instituce, pro U.S. Department of Defense, U.S. Navy, astronautický výzkum a NASA. Roku 1966 ve vydavatelství Macmillan v N. Yorku vyšla jeho kniha „Tragedy and Hope” (Tragedie a naděje), kde tvrdí, že velikou roli ve vývoji současné společnosti sehrály tajné spolky. Podobně jako "libri prohibiti", vyšla bez velké reklamy, pro úzký kruh čtenářů.

Avšak roku 1970 W. Cléon Skousen vydal vlastním nákladem svou knihu „The naked capitalist”, v které bohatě přebírá kapitoly z knihy Tragedie a naděje, vyvrací některá tvrzení, jiná doplňuje svým komentářem. Podle něho, Quigley pokládá všechny popsané tajné spolky za součást celosvětového plánu. To vyvolalo o Quigleye zájem, od té doby je mnohými řazen mezi otce „teorie komplotu”.

LP

 

Carroll Quigley : Tragedie a naděje

Mezinárodní bankéři se liší od normálních bankéřů.

Dr. Quigley nazývá tuto skupinu "mezinárodními bankéři". V Anglii jsou označováni jako "merchant bankers", ve Francii jako "banquiers privés" a v USA "investment bankers". Ti se podstatně liší od normálních bankéřů, a to v několika zásadních bodech :

1. jsou kosmopolitní a mezinárodní ;
2. jsou velice blízcí vládním seskupením a nejvíce se zajímají o vládní dluhy ;
3. jejich obchodní zájmy jsou především dluhopisy a velice zřídka se zajímají o průmyslovou výrobu zboží ;
4. z toho vyplývá, že jsou zásadními stoupenci finanční deflace ;
5. stejně tak jsou zastánci tajných operací a skrytého použití finančního vlivu v politickém životě.

Jejich méně zjevnou, ale důležitou charakteristikou je, že zůstávají čistě soukromými firmami, bez akcionářů, někdy jen jako spolek dvou partnerů. Nevydávají akcie svých firem, nevydávají výroční zprávy a téměř vůbec neinserují své "služby" veřejnosti. Tento dosti riskantní status, který je připravuje vlastně o ochranu omezeného ručení (viz společnosti s ručením omezeným), zachovávají až do současné doby, kdy teprve moderní dědické daně je donutily převést rodinné jmění do anonymity korporací, aby jim umožnily daňové úniky.

Na druhé straně toto přísné trvání na statusu uzavřených soukromých společností zaručuje maximální anonymitu a utajení osobám s úžasnou finanční a politickou mocí, kteří se smrtelně obávají toho, že by se o nich veřejnost mohla něco dozvědět. Následkem toho, obyčejní lidé jsou jen velmi málo informováni o jejich bohatství, oblasti kde operují a často není ani jasné, kdo všechno k nim patří. Tak na př. i lidé s docela dobrou znalostí politiky by jen těžko mohli dát jména jako W. Burns, E. Grenfell, T. Lamont, John Foster Dulles a další do vztahu se jménem Morgan, i když oni, a celá řada dalších, byli součástí ovlivňovacího systému s centrem v kanceláři J.P. Morgana na Wall Street č. 23. Tato firma, stejně jako dalši z internacionálního bankéřského bratrstva, pracuje přes korporace a vládu.

Vliv finančního kapitálu a jmenovitě mezinárodních bankéřů musí podle nich být uplatňován jak na vlády, tak i na obchodní kruhy samé. Tento systém spočívá v theorii, že profesionální politici jsou příliš slabí a podrobeni občasným tlakům svých voličů, takže jim nemůže být svěřena kontrola nad měnovým systémem. Na dosáhnutí tohoto je nutné zatajit, ba i zmást, jak lid, tak i vládu, o skutečné funkci peněz a jejich manipulaci. (stránky 52-53)

Quigley dále tvrdí, že lidstvo během posledních dvou století nabylo svou svobodu oproštěním se od dynastických monarchií. Ale hlavní bankéřské rodiny v Evropě i Americe obrátily tento vývoj a ustavily nové dynastie politické kontroly - přes kontrolu mezinárodních financí. Podle něj, tyto bankéřské dynastie pochopily, že všechny vlády občas, v dobách nouze, si musí někde půjčovat peníze. Pochopily, že poskytnutím fondů ze svých soukromých rezerv, mohou vytvářet krále nebo demokratické předáky, kteří se budou ochotně podřizovat jejich vůli. A jak se ukázalo, byla to ta nejefektivnější kontrola obsazování politických pozic a nebo ovlivňování politických rozhodnutí.

Časem zapojili do své finanční sítě provinciální bankovní centra, organizované jako komerční banky, spořitelny a pojišťovny, čimž zformovali všechno do jednoho finančního systému v mezinárodním měřítku, takže byli schopni manipulovat množství a tok peněz - což jim umožnilo ovlivňovat, když ne přímo kontrolovat na jedné straně vlády, a na druhé, průmysl. (str.51)

Představujeme některé z hlavních bankéřských dynastií.

Největší z těchto dynastií jsou ovšem potomci Mayera Amschela Rothshilda (1743-1812) z Frankfurtu, jehož synové se po alespoň dvě generace ženili pouze v rámci své rozvětvené rodiny. Rothschildových pět synů založilo pobočky ve Vídni, Londýně, Neapoli, Paříži a Frankfurtu a spolupracovali mezi sebou tak úspěšně, že ostatní rodiny se je snažily napodobit - ovšem zdaleka ne tak úspěšně.

Z ostatních bychom si měli zapamatovat alespoň některá jména jako Baring, Lazard, Erlanger, Warburg, Schroder, Seligman, bratři Speyersové, Mirabaud, Mallet, Fould a Morgan. (str.51-52)

Bank of England jako nástroj na vytvoření úvěru z ničeho

Úvěr byl znám Italům i Holanďanům již dlouho předtím, než se stal jedním z nástrojů světové nadvlády Angličanů. Přesto, založení Bank of England Williamem Patersonem a jeho druhy v r. 1694 je jedním z nejdůležitějších dat v historii lidstva. Po generace se lidstvo snažilo obejít jednu z potíží zlata - jeho velké váhy, a to použitím papíru, který měl reprezentovat určité množství zlata. Dnes nazýváme tyto kousky papíru zlatými certifikáty.

Takový certifikát opravňuje jeho majitele vyměnit ho na požádání za danou váhu zlata. Vzhledem k výhodnosti papíru, pouze malý zlomek majitelů takových certifikátů použije skutečně této možné výměny. Stalo se velmi brzy zřejmé, že skutečné množství zlata, které musí být po ruce na pokrytí eventuálních žádostí o proplacení, je malé. Zbytek zlata tudíž je možno použít na obchodní účely. Anebo, což je totéž, je možno vydat větší počet certifikátů, než je skutečně držený majetek ve zlatě. Dnes nazýváme přebytek takových papírových certifikátů proti určité zlaté rezervě - bankovkami.

Ve skutečnosti vydávání papírových poukázek na množství zlata větší než je bankou vlastněno znamená, že bankéř vytváří peníze z ničeho. Stejného efektu lze docílit ještě jinou cestou.

Bankéři, kteří přijímali zlato nebo peníze do úschovy objevili, že platební příkazy anebo šeky vydané vkladatelem proti jeho vkladu třetí osobě často vůbec nebyly předloženy k vyinkasování a byly pouze uloženy na účet této třetí osoby. Tím pádem se neuskutečnil žádný fyzický pohyb peněz a platby se provedly jednoduše převodem z účtu na účet. Z toho tudíž opět vyplývá, že bankéř potřebuje mít po ruce ve skutečných penězích (zlatě, bankovkách, certifikátech) pouze zlomek z vložených obnosů - tolik, kolik by pravděpodobně mohlo být předloženo k faktickému proplacení v hotových penězích. Zbytek majetku banky může být použit na půjčky.

Jestliže tyto půjčky jsou použity na to, aby si půjčovatel mohl otevřít u banky svůj účet, neinkasuje hotové peníze a pouze vydává šeky na jiné účty, takto vytvořené "vklady" a půjčky rovněž nemusí být kryty (zlatem, penězy) do plné výše (jde o bezpeněžní účetní převody). Takto zmanipulované vklady reprezentují rovněž vytváření peněz z ničeho, ačkoliv bankéři sami otevírání kont za těchto podmínek odmítají. Nicméně W. Paterson po obdržení ustavovací listiny Bank of England v roce 1694, v níž mu bylo povoleno použití soukromých peněz z jeho vlastních soukromých obchodů, prohlásil : „Banka má nárok na úrok ze všech peněz, i když je vytvoří z ničeho !” (str. 48-49)

Moc Bank of England a jejích guvernérů byla pozorována mnoha specialisty. V lednu 1924, Reginald McKenna, který byl ministr financí v letech 1915-1916, ve své funkci správní rady Midlandské banky, řekl svým akcionářům : „Obávám se, že obyčejný občan nebude rád, když se dozví, že banky mohou a také vytvářejí peníze... a ti, kteří kontrolují úvěr národa, řídí politiku vlády a ve svých rukou drží osud národa.” Toho samého roku, Sir Drummond Fraser, vice-president Institutu bankéřů, konstatoval : „Guvernér Bank of England musí být autokrat, který diktuje podmínky, za kterých si vláda může půjčit peníze.” (str. 325)

Vrcholné pozice v této instituci jsou přidělovány ne podle schopností, ale podle rodinných či školních konexí, či podle manželských spojení. Výsledek tohoto systému je, že jádro anglického finančního života je tvořeno 17. soukromými firmami "merchant bankers", kteří přidělují peníze zavedeným a bohatým podnikatelům. Tento druh bankéřů se dá počítat na méně než sto aktivních partnerů a najdete mezi nimi jména jako Baring Brothers, N.M. Rothschild, J. Henry Shroder, Morgan Grenfell, Hambrové a Lazard Brothers. Tito bankéři v době finančního kapitalismu měli samozřejmě dominantní posice i v Bank of England, a je opravdu podivuhodné, že si tuto moc zachovali i přes znárodnění bank Labouristickou vládou v r. 1946. I v r.1961 pan Baring (pozdější Lord Cromer) byl jmenován guvernérem banky a mezi členy jeho správní rady (nazývané Královský dvůr) bylo možno najít zástupce firem Lazard, Hambro, Morgan Grenfell, stejně jako zástupce průmyslových podniků (English Electric), kteří spadali pod jejich kontrolu. (str. 499-500)

Stejné finanční dynastie se vyvinuly v Americe.

Období 1884 - 1933 bylo období finančního kapitalismu, kdy investiční bankéři se vrhli na komerční banky a pojišťovny na jedné straně, a na železnice a těžký průmysl na straně druhé. V tu dobu byli schopni zmobilisovat enormní bohatství a tím i značnou ekonomickou, politickou i společenskou moc. Všeobecně známi pod názvem "Society" anebo "400", žili život vysokého stylu. Často se scházeli k obchodním poradám na nejvyšší úrovni, často za hrozivé účasti samotného J.P. Morgana.

Struktura finanční kontroly vytvořené těmito lidmi z "Big Banking" a "Big Business" v období 1880-1933 byla značně komplikovaná, jedna obchodní doména se překrývala s druhou, přičemž obě mohly být propojeny s polonezávislými společníky. Ale všechny směřovaly vzhůru do dvou průsečíků ekonomické a finanční moci - jeden, s centrem v New Yorku, byl veden J.P. Morganem, zatímco druhý, v Ohiu, byl vedený rodinou Rockefellerů. Když se tyto dvě centra spojily ke spolupráci, což se obyčejně stávalo, byli schopni ovlivňovat ekonomický život země, a tím též, do značné míry kontrolovat politickou situaci, zejména na úrovni federálního systému. (str. 71-72)

Ve Spojených Státech počet miliardových korporací vzrostl z jedné v r. 1909 (United States Steel, kontrolovaná Morganem) až na 15 v r. 1930. Podíl na majetku všech společností v držení 200 největších společností vzrostl z 32% v r. 1909 na 49% v r. 1930 a dosáhl 57% v r. 1939. V roce 1939 těchto 200 největších firem vlastnilo 49,2% majetku všech 40.000 firem v zemi (81 miliard z 165 miliard dolarů). V r. 1930, jedna společnost (American Telephone and Telegraph, kontrolovaná opět Morganem) měla větší majetek, než majetek 21 států Unie dohromady. Vliv těchto bankéřů byl tak velký, že když Morganova a Rockefellerova skupina začala spolupracovat, ba i Morgan samotný, mohli klidně zničit ekonomický systém celé země.

Bankéři se rozhodli zorganizovat Federální Rezervní Systém.

Začátkem 20-tého století byla americká ekonomie tak dynamická, že i pro hlavní bankéřské dynastie se stalo obtížné udržet pevnou kontrolu v rukou. Zvláště když tato kontrola, kterou se jim dosud dařilo tajit, se stala předmětem politických debat ve volebních kampaních.

Anglické bankéřské dynastie uskutečnily svou monopolní kontrolu nad financemi celé země ustavením Bank of England - soukromě kontrolované instituce - která se měla vydávat za oficielní vládní instituci. Podobná centra finanční kontroly byla vytvořena ve Francii, Německu, Itálii a Švýcarsku. Mnohé z těchto evropských bankéřských rodin se přiženilo a nebo si zakoupilo podíl v amerických bankéřských dynastiích, takže se stalo jen otázkou času, kdy ten samý systém, který se tak dobře osvědčil v Evropě, se uskuteční též i v Americe. Chtělo to ale vypracovat systém, který by vypadal, jako že vláda přebírá kontrolu do svých rukou, zatímco ve skutečnosti bude tato kontrola ještě více upevněna v rukou té samé tajné skupiny, která ji držela předtím.

Dr. G. Kolko ve své knize "The Triumph of Conservatism" (Quadrangle Books, Chicago, 1967, str. 4-6) konstatuje : „Je ironií, a proti všeobecnému mínění historiků, že to byla existence monopolů, která způsobila zásah vlády do ekonomiky. Naopak ! Před dlouhou dobou klíčoví členové obchodního světa zjistili, že nemají zájem na chaotickém a nekontrolovatelném průmyslu a ekonomii, ve kterém nejenom jejich zisk, ba dokonce i jejich vlastní existence, může být ohrožena.”

Otázka zní - kdo jsou tito "klíčoví členové obchodního světa"? S.A. Pratt ve své knize "The Work of Wall Street" (Appleton & Co, N. York 1916, str. 340) doplňuje analýzu Dr. Quigleyho : „Když mluvíme na Wall Streeet o "privátních bankéřích", máme na mysli skupinu velkých bankovních domů, kteří operují v mezinárodním měřítku a kteří ve Spojených Státech reprezentují stejnou moc, jakou po dlouhou dobu v Evropě reprezentovali Rothschildové. Tyto bankovní domy mohou, jako J.P. Morgan & Co a Brown Bros & Co, být úzce propojeny partnerstvím a jinými firmami a institucemi v Evropě, tak jako na př. firma August Belmont & Co po dlouhou dobu reprezentovala evropské Rothschildy.”

Na přelomu tohoto století se Rockefellerové propracovali mezi největší bankovní dynastie. John D. Rockefeller koupil Chase Bank a jeho bratr William koupil National City Bank of New York. Rockefellerova Chase Bank byla později spojena s Warburgovou Manhattan Bank do Chase-Manhattan Bank, která je dnes nejmocnějším finančním kolosem ve světě. A tak pochybný plán na vytvoření privátně kontrolovaného Federal Reserve systému byl vypracován a schválen těmito nejmocnějšími bankovními dynastiemi.

První pokus se nepodařil.

S. Birmingham ve své knize „Our Crowd” (Dell Publishing Co, N. York 1967, str.400) tvrdí, že osoba, která se nejvíce zasadila o prosazení Frederálního Reservního systému, byl Paul Warburg.

Paul Warburg přišel do Ameriky se svým bratrem Felixem z Německa v r. 1902. Dalšího bratra, Maxe, nechali ve Frankfurtu, aby řídil rodinnou banku. Časem se Paul oženil s Ninou Loebovou z firmy Kuhn, Loeb and Co, zatímco Felix si vzal dceru Jacoba Shiffa, Friedu. Oba bratři se stali partnery firmy Kuhn-Loeb a Paul dokonce dostal roční plat 500 tisíc dolarů ročně, aby cestoval po USA a připravoval náladu na vytvoření centrálního bankovního systému v zemi.

S Warburgy spolupracoval vedoucí Morganův representant ve Washingtonu, senátor Nelson Aldrich, s jehož dcerou, Abby, se oženil John D. Rockefeller Jr. Senátor Aldrich a Paul Warburg uspořádali tajnou schůzi s representanty všech vedoucích bankovních dynastií, aby sepsali první návrh na Federální Reservní systém. Schůzka se uskutečnila na Jekyl Island v Georgii. Jeden z účastníků této schůzky, Frank Vanderlip připustil o mnoho let později : „I přes moje přesvědčení o hodnotě větší publicity v záležitostech velkých firem pro společnost, byla to tato doba kolem roku 1910, kdy jsem zastával utajení, téměř jako pravý konspirátor. Nepřeháním, když budu mluvit o našem setkání na Jekyl Island jako o počátku skutečné koncepce toho, co bylo v pozdější době nazváno Federal Reserve System”. (F. Vanderlip v článku "Farm Boy to Financier" Saturday Evening Post 9. února 1935)

Schůze na Jekyl Island se zúčastnili Henry P. Davison od J.P. Morgan & Co, Frank A. Vanderlip - president Rockefellerům patřící National City Bank, A. Piat Andrew - Assist. Secretary of the Treasure, Benjamin Strong z Morganova Bankers Trust Co a ovšem, Paul Warburg.

V té samé době se rozběhla tisková kampaň za vytvoření federální centrální banky „oproštěné od Wall Streetu a ostatních monopolistických zájmů”. Tuto myšlenku propagoval zejména Banking Law Journal a celá řada politických osobností. Účel schůzky na Jekyl Islandu byl tedy ustavit centrální banku, která by na venek splňovala v tisku propagované požadavky, ale ve skutečnosti je znemožnila. Paul Warburg připravil pro tuto konferenci plán, který byl kopií uspořádání privátních centrálních bank v Anglii a Evropě.

Plán selhal. Byl uveden do Senátu pod jménem "Aldrich Bill". Ale jméno Aldrich bylo tak úzce spojeno s Morganem a Wall Streetem, že vznikl téměř ihned instinktivní odpor vůči zákonu, jež nesl jeho jméno. A tak plánovači této akce museli ustoupit a začít hledat novou taktiku.

Federal Reserve System se konečně stává skutečností.

Bankéři rozhodli, že republikáni jsou příliš zkompromitováni styky s Wall Streetem a tudíž jediná naděje na schválení zákona o Federal Reserve systému (FRS) je, když se dostane k moci Demokratická strana. Ta navrhne nový zákon a zpopularizuje ho mezi voliči tak, jako by byl vlastně nástrojem vlády na omezení moci celého Wall Streetu. Specialisti z Wall Streetu se hned dali do práce, aby toho docílili ještě v presidentských volbách r. 1912.

Na první pohled to vypadalo dost beznadějně. President William Taft - republikán, který byl zásadně proti přijetí "Aldrichova zákona" - byl velice populární a bylo téměř jisté, že volby vyhraje. Situace se ale rychle změnila, když bývalý president Teddy Roosevelt - také republikán, ale Taftův oponent - se rozhodl kandidovat proti Taftovi za Progresivní stranu. V tu samou dobu, demokrati nominovali Woodrowa Wilsona a udělali z volební kampaně třístranný boj. Propagátoři myšlenky centrální banky se chopili naskytnuté příležitosti. Dva Morganovi agenti, Frank Munsey a George Perkins se ihned postavili za Teddyho Roosevelta s penězy a poradci.

Na druhé straně, Wall Street začal také podporovart Wilsona. Už v roce 1906, George Harvey, president Morgany podporovaného časopisu "Harper's Weekly", navrhoval Wilsona na funkci presidenta. Teď se shromažďování fondů na Wilsonovu volební kampaň chopili Rockefellerové, spolu s ostatními příznivci Demokratické strany z Wall Streetu. Ferd. Lundberg v "America's 60 Families" (Vanguard Press, N.York 1938) píše : „Finančním géniem za Wilsonem byl Cleveland H. Dodge z Rockefellerovy National City Bank ... a s ním členové správní rady této banky - mladší Rockefeller, J. Ogden Armour a James Atillman.” Dalšími podporovateli Wilsona z kruhů bankéřských dynastií byli : Jacob Schiff, Bernard Baruch, Henry Morgentahu, Thomas F. Ryan a vydavatel New York Times - Adolph Ochs. I Morganovi lidé, kteří organisovali Rooseveltovu kampaň, dávali část peněz Wilsonovi. Celá hra spočívala v tom, že poskutnutím dostatečné finanční podpory Rooseveltovi, bude republikánské voličstvo, stojící převážně za Taftem, rozděleno, a Wilson snadno získá vítězství.

Ještě před volbami, zastánci centrální banky založili organisaci na zmanipulování veřejného mínění ve prospěch této myšlenky. Prof. Kolko říká : „Na jaře 1911 zastánci plánu založili "National Cityzens League for the Promotion od a Sound Banking System" (Liga za ustanovení spravedlivého bankovního systému) na propagování této ideje. Warburg a další bankéři z New Yorku, stojící za Aldrichovým plánem, se postarali, aby tato Liga měla své sídlo v Chicagu, na jejíž universitě měl silný vliv Rockefeller. Proto byla Liga vedena prof. J.L. Laughlinem z této university. Laughlinův žák a důvěrník, H. Parker Willis, sepsal znění navrhovaného zákona, což v podstatě byl starý Aldrichův návrh v novém rouchu.

Aby nově zvolený president dostal "správné" poradce, Wilsovoni podporovatelé z řad finančníků ho obklopili svými agenty. Ze všech nejdůležitější se stal "Colonel" Edward Mandell House, v Anglii vychovaný syn finančníka, který representoval britské finanční zájmy v jižních státech. Během Wilsonovy vlády, tento člověk se stal prakticky skutečným presidentem. Jeho dvě favorisované myšlenky - centrální banka a proporcionálně vzestupná daň z přijmu - byly úspěšně realisovány, hlavně dík jeho podivuhodné schopnosti tahat za drátky v pozadí.

Prof. C. Seymur, který editoval "Soukromé spisy pluk. Househo" tvrdí, že on byl vlastně tajným "andělem-strážcem" celého projektu Federal Reserve Bank. Podle něj, House byl v neustálém styku s Warburgem. Dále tvrdí, že Schiffové, Warburgové, Kuhnové, Rockefellerové, ba dokonce i Morganové v něj měli neomezenou důvěru...".

Takže divadlo bylo sehráno. 22. prosince 1933 Fed. Res. Act prošel Kongresem s 298 hlasy pro a 60 proti. V Senátu byl odhlasován poměrem 43 hlasů pro a 23 proti.

Kdo kontroluje Federal Reserve systém ?

Operační systém FRS je zajímavý a hlavně dobře utajený. Od doby založení v r. 1933, vždy úspěšně odrazil veškeré pokusy o provedení veřejné kontroly svých akcí a finančního hospodaření.

Úředně se systém skládá z 12 "Národních bank", ale jen jedna - se sídlem v New Yorku - je opravdu významná. Ta byla vždy řízena někým, kdo representoval zájmy mezinárodních bankéřů. Je nutné si uvědomit, že FRS není žádný oficiální vládní úřad. Theoreticky všechny akcie jsou vlastněny 12 národními bankami, které mají obdržet 6% dividend každého roku. Jakýkoliv zisk systému by měl být předán ministerstvu financí (U.S. Treasury). Podle stanov, president USA jmenuje 7 členů správní rady (Fed. Reserve Board) na 14 let, ale ve skutečnosti je tato správní rada úplně nezávislá ve svých rozhodnutích. Pres. Johnson připustil, že Fed. Res. Board odmítla jeho požadavky. Když byl David Kennedy - Nixonův ministr financí - dotazován na zpřísnění úvěrové politiky Fed. Res., odpověděl : „Není mým úkolem toto schvalovat, či ne. To je záležitost Fed. Reserve ! (US News & World Report, 5. května 1969)

Mamutí tajné transakce se tedy odehrávají přesně podle schematu, o kterém Dr. Quigley řekl, že je cílem, jehož mezinárodní bankéři chtěli docílit. Ti chtěli užít spojených finančních sil USA a Anglie k donucení ostatních států, aby též operovali „v centrálním bankovním systému, oproštěném od vší politické kontroly, a kde všechny otázky mezinárodních financí budou řešeny dohodou mezi těmito centrálními institucemi - bez vměšování vlád !” (Quigley, str. 326)

Motivům za tímto schematem lépe porozumíme, jestliže si uvědomíme, že půjčování peněz vládám může být velice lukrativní obchod, zejména pokud se jedná o půjčky vládě USA. Americká vláda v současné době (psáno 1970 !! - pozn. překl.) dluží více peněz - většinou mezinárodním bankovním institucím - než všechny zbývající národy světa dohromady. Americký národní dluh obnáší 372 miliard dolarů. Každý rok musí americký daňový poplatník přispět na 20 miliard, jež representují úroky a splátky na tento dluh. Je to třetí největší položka v americkém národním rozpočtu. Je tedy zřejmé, proč tito lidé, kteří jsou jmenováni do těchto klíčových pozic v US Fed. Res. systému - kde se projednávají půjčky a jejich úroky - pravděpodobně ovládají nejkritičtější a nejvlivnější místa na celém světě.

Dr. Quigley říká, že plnému rozsahu tohoto schematu lze lépe porozumět, jestliže si uvědomíme, že dalekosáhlý cíl bankéřů je : vytvořit světový systém finanční kontroly v soukromých rukou, která by byla schopna dominovat politický systém každé země a ekonomiku na celém světě. Tento systém by měl být kontrolován systémem podobným feudálnímu, světovými centrálními bankami, které budou jednat v rámci tajných dohod, dohodnutých na častých soukromých schůzích a konferencích.

Vrcholem tohoto systému by byla "Bank for International Settlements" v Baselu ve Švýcarsku. Tato banka bude opět soukromá, vlastněná a kontrolovaná světovými centrálními bankami. Každá centrální banka, v rukou lidí jako Montague Norman z Bank of England, Benjamin Strong z New York F.R. Bank, Charles Rist z Banque de France (patřil k těm lidem i bývalý Hitlerův ministr financí Hjalmar Schacht z Reichs Bank - pozn. překl.), bude se snažit dominovat své vlády svou schopností kontrolovat vládní půjčky, ovlivňovat výměnu valut, celkovou úroveň ekonomie země a zejména ovlivňovat spolupracující politiky jejich odměňováním ve finančním světě. (!!! - str. 324)

Je jasné, že mezinárodní bankéři méli kompletní kontroluFRS ve svých rukou od samého začátku. Dr. Quigley uvádí, že prvním guvernérem FR Bank v New Yorku byl Benjamin Strong - dobrý přítel M. Normana z Bank of England. Strong sám vděčí za svou kariéru Morganově bance, specielně H.P. Davisonovi, který ho v r. 1904 nejprve jmenoval sekretářem Bankers Trust Co v New Yorku (za Thomase W. Lamonta) a použil ho jako Morganova agenta pro reorganisaci bankovnictví po velkém krachu v r. 1907. Roku 1909 ho povýšil do funkce vice-presidenta v té samé organisaci (opět za T.W. Lamonta). Roku 1914 se stal guvernérem FRS jako společný kandidát jak Morgana, tak i firmy Kuhm & Loeb Co. Dva roky později se setkal poprvé s M. Normanem a okamžitě se dohodli na spolupráci v zájmu finančních praktik, které oba považovali za nutné. (str. 326)

Původní Správní rada FRS byla z větší části osobně vybrána Housem a v ní byl i Paul Warburg. Další jmenovaní byli vždy vybráni tak, aby byly vždy chráněny zájmy Wall Streetu a mezinárodních bankéřů. F. Lundberg opět potvrzuje Quigleyho hodnocení : „V praxi se FRS v New Yorku stala hlavou systému 12 regionálních bank, protože New York byl uznávaným peněžním trhem celých Spojených Států. Ostatních 11 bank bylo víceméně 11 drahých mausoleí, postavených na usmíření místní hrdosti. Benjamin Strong, president Bankers Trust Co, byl vybrán za prvního guvernéra. Jako velice schopný manipulátor ve světě vysokých financí, mnoho let manipuloval peněžní systém země podle pokynů ředitelů vůdčích New Yorkských bank. Za Stronga, FRS byl přiveden do úzkého svazku s Bank of England a Banque de France - bez nejmenšího podezření se strany občanů.” (str. 122)


Nyní se kruh uzavřel. Dr Quigley nám dokázal, kdo řídí svět. Řekl jasně, že i přes jejich moc, tato tajná centra kontroly jen zřídkakdy mají opravdovou diktátorskou moc, aby přímo přikazovala politické akce. Ale jejich finanční síla, rdousící svět, jim dovoluje ovlivňovat a manipulovat záležitosti jednotlivých států do takové míry, aby to vyhovovalo jejich vlastním zájmům. Proto vědět, jaké účely a cíle má tato skupina lidí - je nesmírně důležité pro celý svět. Tito "vůdcové" jsou přesvědčeni o tom, s jakou fantastickou myšlenkou přišli a jaký ohromný užitek z toho pro lidstvo vyplyne.

Mnoho knih a článků bylo napsáno o jednom hrozivě se rýsujícím nebezpečí pro společnosti - o tom, jak je lidstvo tlačeno těmito nejmocnějšími centry ekonomické a finanční síly ke globálnímu diktatoriálnímu systému. Dr. Quigley je hrdý na to, že je členem takové mocné elitní skupiny, která je totožná s těmito super-bohatými bankovními dynastiemi. Sice s nimi bezvýhradně souhlasí v jejich politice a cílech, ale rozchází se s nimi v otázce utajení - chce, aby tito lidé za tuto svou činnost dostali ocenění. Vždyť se to přece děje všechno pro dobro všeho lidstva, píše Quigley na straně 950.

V historii lidstva takové myšlenky nejsou nic nového. Byly proklamovány od nejrůznějších dob podnes - vždy ve jménu těch nejušlechtilejších cílů. A nabývaly nejrozmanitějších forem - od lidových hnutí a revolucí proti starým řádům až po různé tajné a polotajné spolky a bratrstva. Různé ty politické a filosofické směry jsou obyčejně hlásány veřejně. Společnost má tudíž možnost je zkoumat, přijmout či nepřijmout, a hlavně - za normálních okolností - má možnost je ústavně kontrolovat (i když ne vždy - viz komunismus). Kolik směrů, tolik různých cest k dosažení onoho vytouženého "ideálního" uspořádání.

Podstatně nebezpečnější jsou různá ta tajná či polotajná bratrstva, spolky a společnosti. Hlavně pro svou tajuplnost, která se vymyká jakékoliv veřejné kontrole. I když navenek třeba ukazují tu nejušlechtilejší fasádu (pokud ji vůbec ukazují) a údajně usilují i povznesení lidstva - kdo ví, co se skutečně odehrává uvnitř. Ve většině takových spolků byl vždy různý stupeň zasvěcení členů do jejich aktivit. Od nezasvěcených či polozasvěcených řadových členů až po plně zasvěcené vůdce, kteří jediní znají všechny skutečné tajnosti a cíle.

Jmenujme z těchto tajných společností, objevivších se průběhem historie, alespoň některé - třeba tolik diskutované a zprofanované Ilumináty, nebo Svobodné Zednáře, Rosekruciány atp. Leckterá ta pseudonáboženská bratrstva a tajné organisace zanikly po přežití určité historické epochy. Jiné vznikly místo nich anebo se organisačně přizpůsobily novým podmínkám, přetransformovaly se do jiných akčních rovin, změnily formy i jména, ale fakt je, že přežívají ve světě dodnes. A jak je naprosto zřejmé, všechny tyto do dnešních dnů přežívající tajné organizace se přetavily v jednu hlavní organizaci - ovládanou zmíněnými super-bankéři - jíž bylo dáno v Americe jméno "Insideři".

O úloze některých těchto tajných společností toho bylo řečeno již dost. Podívejme se však na jednu jejich originální a daleko méně známou složku. Ale to se musíme vrátit dost daleko do historie - až k Johnu Ruskinovi. (následují obšírné kapitoly John Ruskin, Cecil Rhodes, Rhodes-Milnerova tajná společnost, Lamont v komunistických akcích - pozn. LP) /.../

Koalice s komunisticko-socialistickými spikleneckými organisacemi

Dr. Quigley klidně doznává, že mezinárodní bankéři ve svém úmyslu předělat svět podle jejich záměrů, si byli jisti, že svými penězy mohou docílit spolupráce a eventuelní kontrolu různých komunisticko-socialistických spikleneckých skupin. Už J. Ruskin v Oxfordu přesvědčil originální Rhodes-Milnerovu Round Table Group, že cesta ke světové federaci vede přes socialistické cíle, t.j. dostat všechny majetky, průmysl, zemědělství, dopravu, spoje, vzdělání a politiku do rukou malé hrstky politiků, kteří mohou být kontrolováni přes finance a kteří mohou vykonat všechnu tu nutnou organisační práci pro novou "světovou společnost". /.../

Členové mezinárodních bankéřských dynastií financovali ruské revolucionáře po mnoho let. Sám Trocký se ve své vlastní biografii zmiňuje o několika takových půjčkách od britských finančníků, jdoucích zpět až do r. 1907. Kolem r. 1917 hlavní příspěvky na revoluční fond byly zaranžovány Sirem G. Buchananem a lordem Milnerem, jenž, jak už bylo řečeno, byl exponentem Morgan-Rothschild-Rhodesova spolku. Trocký, Lenin a další vůdci komunistů dostali z amerických zdrojů 20 milionů dolarů na vítězství bolševismu v Rusku. Tímto zdrojem byl Jacob Schiff z firmy Kuhn, Loeb & Co, jak je potvrzeno výpovědí jeho vnuka v interview pro New York Journal - American ze dne 3. února 1949.

Dalšími mezinárodními bankéři, kteří se zúčastnili na financování komunistického převzetí moci v Rusku, byli Olaf Aschberg ze švédské Nye banken ve Stockholmu, Rhine Westphalian Syndicat a bohatý bankéř jménem Jivotovsky, jehož dcera se později provdala za Trockého. Hlavním evropským finančníkem ale byl Max Warburg, jehož dva bratři, Felix a Paul, se přestěhovali do Ameriky a stali se partnery firmy Kuhn, Loeb & Co. Množství peněz, které Schiff a Warburgové poskytli těmto bolševickým revolucionářům, muselo být značné. Svědčí o tom fakt, že mezi roky 1918-22 Lenin prý poslal 600 milionů rublů ve zlatě firmě Kuhn, Loeb & Co. Další detaily o spolupráci amerického kapitálu s bolševiky jsou popsány v knihách od A. de Goulevitche „Czarism and the Revolution” a od A.C. Suttona „Western Technology and Soviet Economic Development 1917-1930 (Hoover Institute, Sanford University, 1968)

IPR a Wall Street nechá padnout Čínu do rukou komunistů.

V r. 1951 Podvýbor o vnitřní bezpečnosti Senátního soudního výboru (t. zv. McCarran Comitttee) se snažil prokázat, že Čína padla do rukou komunistů cílevědomou činností skupiny akademických expertů na Dálný Východ a jejich sympatizérů, jejichž činnost byla řízena a koordinována Institutem pro vztahy v Pacifiku (Inst. of Pacific Relation - IPR). Vliv komunistů v této organisaci byl dokázán, ale vliv finančníků z Wall Streetu jaksi unikl pozornosti.

IPR je soukromá organisace 10 nezávislých národních ústavů v 10 zemích, kterých se dotýkají záležitosti v Pacifiku. Ředitelství celého IPR i její americká pobočka jsou v New Yorku a obě spolu úzce spolupracují. Během čtvrtstoletí činnosti mezi r. 1925-50, tyto dvě organisace utratily na svou práci 2,5 mil. dolarů, na což polovinou přispěly Carnegiova a Rockefellerova nadace (které jsou samy kontrolovány Morganovými a Rockefellerovými zájmy). Zbytek peněz - hlavně pro americkou pobočku - pocházel od firem úzce spjatých s těmito největšími wall-streetskými organizacemi, jako od Standard Oil, International Telephone & Telegraph, International General Electric, National City Bank a Chase National Bank.

Finanční deficit, který se regulérně objevoval každého roku, byl saturován dárci, kteří všichni měli konekce na Wall Street. Hlavní přispěvatelé, které se podařio identifikovat, byli Fred Vanderbilt Field (60000$), T. Lamont (14700$), Corliss Lamont (8000$) a dalších 18000$ od člena advokátní kanceláře Lee & Higginson v Bostonu, jímž je pravděpodobně Jerome D. Greene. (str. 946-7) /.../

Role Jerome Greena v IPR.

Greene representoval vztahy mezi finančními kruhy v Londýně a ve východních státech USA, které odrážejí ten nejmocnější vliv na historii nejen americké, ale i světové historie 20. století - tu skutečnou mocenskou strukturu ovládající svět. Jako výkonný sekretář americké sekce Allied Maritime Transport Council, když byl poslán do Londýna, dostal se Greene do styku s Round Table Group v Anglii. Tento styk se dále prohloubil v r. 1919, když se stal sekretářem Reparační komise na Pařížské Mírové Konferenci.

Po svém návratu do USA byl jedním ze zakládajících členů Councilu on Foreign Relation (CFR), která zprvu sloužila jako new-yorkská pobočka L. Curtisova Institute of Foreign Affairs. Greenova osobnost má podstatně větší význam v dokumentování skutečného vlivu uvnitř IPR , než kterýkoliv jiný komunista či jejich souputnik. Byl to on, který sepsal IPR konstituci r. 1926 a po leta byl hlavním článkem, který převáděl peníze z Wall Streetu do pokladny IPR a representoval jeho vliv v organisaci. Po další 3 roky byl pokladníkem Amerického výboru IPR, pak jejím předsedou a nakonec předsedou správní rady Mezinárodního výboru IPR. (str. 956)


Během posledních padesáti let se vyskytlo mnoho explosivních momentů, kdy akce této konspirativní kliky téměř probudily z letargie americkou veřejnost. Dr. Quigley přiznává, že nic nemůže více zpanikařit tuto skupinu mezinárodního "Establishmentu", než když se naskytne možnost veřejného odhalení jejich činnosti. Jakmile je zájem veřejnosti probuzen, mohutná a navzájem propojená mocenská struktura osy Londýn-Wall Strreet se dá do pohybu a spěchá na pomoc. Rozhlas, televise, noviny, časopisy, vládní političtí úředníci, representanti vysokých škol, intelektuálové a jiní formovači veřejného mínění - ti všichni ihned začnou hlásat pečlivě připravenou "správnou linii", aby pacifikovali probuzený zájem veřejnosti a ukolébaly ho opět k spánku.

Je zajímavé pozorovat Dr. Quigleya, jak probírá takové nahodilé krise tohoto Establishmentu. Když píše o těch několika případech, v nichž byl zájem americké veřejnosti opravdu probuzen, ihned opouští svou roli historika a začíná s velice zahořklou polemikou proti lidem, jež obviňuje z "mentality střední třídy”, t.j. těch, kteří měli dostatek odvahy zazvonit na poplach a tak zpomalit pochod Establishmentu k jeho cílu - globální společnosti socialistického autoritářství. Budoucí historikové budou pravděpodobně považovat za tragedii, že se v každém z těchto případů podařilo Establishmentu uchlácholit vzrušené veřejné mínění, takže jejich další činnost nebyla vážně ohrožena.

Role US min. zahraničí na sovětském ovládnutí Vých. Evropy.

Ve velice krátké době po skončení 2. světové války začalo být zřejmé, že celá Východní Evropa skončí pod sovětskou kontrolou. Svoboda zaručovaná těmto státům byla úmyslně zrazena určitými politiky ve Washingtonu. Činnost těchto úředníků byla tak zjevná, že na protest proti ní velvyslanec Arthur Bliss Lane resignoval a své důvody uvedl v knize "I Saw Poland Betrayed" (Bobbe-Merrill Co, N.Y. 1949). David Martin napsal, jak bylo použito té samé taktiky zradit anti-komunistické síly, které bojovaly za osvobození Jugoslávie. Martinova kniha se nazývá "Ally Betrayed" (Prentice-Hall, N.Y. 1946). Co se nepodařilo získat Hitlerovi, získal snadno Stalin. /.../

Role US min. zahraničí v ovládnutí Číny komunisty.

Generál Albert C. Wedemeyer byl posledním velitelem čínské vojenské operační oblasti v 2. světové válce a ve své knize "Wedemayer Reports" (Henry Holt & Co, N.Y. 1958) popisuje, jak ujišťoval Chiang Kai-sheka, že USA budou podporovat Nacionalistickou Čínu v jejím poválečném úsilí - vybudovat demokratickou formu vlády.

To se nikdy neuskutečnilo. Naopak, přesně v době delikátního procesu sepisování a odsouhlasení demokratické konstituce, americké ministerstvo zahraničí poslalo do Číny gen. George C. Marschalla (v tu dobu náč. štábu amer. ozbrojených sil, pozn. překl.), který oznámil Chiang Kai-shekovi, že pokud ihned nepřipustí komunisty do své vlády na koaliční bázi, celá americká pomoc bude skončena.

Wedemayer napsal obsáhlou zprávu presidentu Trumanovi, ve které dokumentuje, že tento nesmyslný požadavek bude mít za následek ovládnutí celé Číny komunisty. Min. zahranicí okamžitě žádalo, aby byl gen. Wedemayer "umlčen". Chiang Kai-shek odmítl vzít komunisty do vlády a gen. Marshall splnil svou hrozbu. Sám o tom napsal : „Jako náčelník štábu jsem vyzbrojil 39 anti-komunistických divizí v Číně, a teď, škrtnutím pera, jsem je zase odzbrojil.” Americká pomoc Číně byla zredukována na téměř nic. Jak vojenský, tak i ekonomický kolaps byl nevyhnutelný.

Bylo již řečeno, jak min. zahraničí bylo manipulováno Establishmentem přes Institut of Pacific Relations (IPR), který systematicky připravoval zradu Číny pro komunistické ovládnutí. Do r. 1949, celá kontinentální Čína padla do rukou komunistů a doba genocidálního teroru začala. Když američtí vojáci se ve 2. světové válce snažili zabránit tomu, aby Japonci nevyhladili Čínu, umírali pro nic, protože teď jejich vlastní min. zahraničí podporovalo Maa a Choua v těch samých zvěrstvech.

Další úkol byl jak zabránit americkému lidu, aby se dozvěděl o tom, jak byla Čína zrazena rudým. Bylo proto nezbytné dokonale zakrýt jakékoliv stopy po akcích IPR a jejich agentů, kteří pracovali uvnitř vládních kruhů. Dean Acheson, v tu dobu min. zahraničí, napsal notoricky známou knihu "White Paper", ve které se snaží svrhnout vinu na Chiang Kai-sheka, a říká, že min. zahraničí bylo bezmocné zabránit komunistickému převratu. Jako dokument je to kniha pochybná, protože vynechává celou řadu věcí z toho, jak se ve skutečnosti udály. Prof. Kenneth Colegrove z Katedry politických věd na Northwestern říká přímo : „Je to jeden z nejfalešnějších dokumentů, jaký kdy byl publikován v kterékoliv zemi.” Achesonův velvyslanec John Leighton Stuart nicméně připouští, že on a jeho kolegové z min. zahraničí nejsou zcela bez viny na této ohromné katastrofě. /.../

Korejská válka a propuštění gen. Mc Arthura

Po pádu Číny (do rukou komunistů, pozn. LP), veškeré naděje Koreje, Formosy a celé jihovýchodní Asie na svoji ochranu, spočívaly pouze na poválečném závazku USA. Ale v lednu 1950 Dean Acheson prohlásil, že Korea, Formosa a všechna území ležící dále na západ, nejsou již v "ochranném parametru USA". Během následujících měsíců, Sov. Svaz zahájil útok na malou Jižní Koreu za použití komunistické Severní Koreje jako fasády.

Během celé své historie, Američané nebojovali ve válce, která by byla tak beznadějná, jako korejská. Po brilantním začátečním vítězství proti ohromné přesile, gen. Mc Arthur porazil a zajal téměř celou severokorejskou armátu. Pak začal vyčisťující akce na území Sev. Koreje, když najednou jeho vojska byla konfrontována nečekaně několika statisíci "čínskych dobrovolníků". Po celé čtyři měsíce nesměl Mc Arthur říci americkému národu o tom, že se najednou octli v úplně nové válce, a že nynější nepřítel je Rudá Čína.

Gen. Chiang Kai-shek prosil o povolení pomáhat osvobodit svou vlastní zemi, když teď se do války vložili Číňané. Závisel ale na americké vojenské pomoci a vyzbrojení. USA mu zakázaly jakoukoliv akci. Mac Arthurovi bylo zakázáno bombardovat most přes řeku Yalu, přes který rudá Čína dopravovala své divize a zásoby, jakož i její základny za touto řekou. Po asi 4 měsících, jeden z členů kongresu napsal Mc Arthurovi a ptal se, proč má americká armáda tak velké ztráty, když údajně je válka u konce. Generál pravdivě odpověděl o tom, co se děje, a když kongresman přečetl jeho dopis v Kongresu, nastala velká bouře. Během následujících 5 dnů byl generál odvolán ze všech velitelských funkci v Pacifiku.

Tato válka se táhla po další dva roky, ale když Stalin zemřel, bylo dojednáno jakési příměří. Owen Lattimore, hlavní stratég IPR, napsal, že Amerika měla za úkol nechat Koreu padnout, ale takovým způsobem, aby se nezdálo, že to udělala úmyslně (Daily Compass, N.Y. 17.7.1953) /.../

Kennedyho roky

Rok 1962 byl rokem kubánské raketové krise, protože Kennedyho vláda nechala Sov. Svaz vybudovat raketové základny pro jejich IBM za americkými obrannými linemi, v jejichž dostřelu byly téměř celé USA. Varovná upozornění sen. Keatinga z N. Yorku byla ignorována až do doby, kdy Kennedy se vydal na cestu v rámci své volební kampaně. Najednou shledal, že jeho vlastní přívrženci bučí a pískají, když se zmíní o Kubě.

Odvolal zbytek cesty, vrátil se do Washingtonu a ihned oznámil, že letadla U-2 zfotografovala raketové základny na Kubě. To nebyla pravda, protože ty základny byly popsány kubánskými dělníky, kteří na nich pracovali, již o rok dříve. Jimi zhotovené mapy byly pak propašovány do USA. President a Pentagon věděl o těchto mapách. Tyto mapy ukazovaly i rozložení a počet sovětských vojsk, které je obsluhovaly, ale Washington to veřejně popíral.

Po oznámení nastal všeobecný poplach. President oznámil Chruščevovi, že základny a vojsko musí být ihned staženo, a že USA bude provádět důkladnou kontrolu nad splněním tohoto požadavku. To byla přesně řeč, kterou Američané chtěli slyšet. Ale jakmile bylo po volbách, Washington se vrátil opět k chlácholení Sovětů, kteří předstírali, že rakety už stáhli. Neuskutečnila se ani jedna ohlašovaná kontrola a ti Kubánci, kteří dodali původní informace senátoru Keatingovi o základnách, tvrdili, že tam stále jsou.

V r. 1963 levicové síly tlačili presidenta Kennedyho k doporučení schválení v Kongresu celou řadu téměř socialistických zákonů, které demokraty dominovaný Kongres odmítl. Znechucené síly Establishmentu začali tlačit na Kongres rovněž, ale bez výsledku. Obliba Kennedyho u Establishmentu rázně poklesla, a na přetřes přišla otázka, co udělat, bude-li se Kennedy ucházet o nominaci na druhé období.

Pak najednou přišel 22. listopad a na pres. Kennedyho byl spáchán atentát, který měl údajně spáchat Lee Harwey Oswald. Aby se předešlo nezávislému vyšetřování některými anti-komunistickými demokraty a republikány, komunistické noviny "Daily Worker" navrhly, aby pres. Johnson ustanovil specielní komisi, která by měla provést vyšetření atentátu s Earlem Warrenem jako předsedou této komise. Během dalších 4 dnů se tak skutečně stalo !

Pravda o Kennedyho vraždě byla brzy pohřbena pod pozorným dozorem Establishmentu pod tunami nic neříkajícího papíru, jen s účelem uklidnění rozhořčeného veřejného mínění. Když se v r. 1964 sešel znovu Kongres, pres. Johnson ve své službě levicovým elementům ve své straně a využívaje emocionálního vzruchu po vraždě, vyzval Kongres, aby odsouhlasil všechny ty Kennedyho zákony, které odmítl minulého roku. Téměř slepě se dal Kongres do práce a bez jakékoliv vážnější debaty o jejich důležitých aspektech, tyto zákony schválil. /.../

Bilderbergská skupina.

Občas se stane, že síť Establishmentu povolí trochu ve své ostražitosti a nechtě dovolí malé nahlédnutí do práce mamutí mašinerie, o níž Dr. Quigley tvrdí, že se už nedá zastavit. Podívejme se na některé "konference", které občas svolávají tito světovládci.

Tyto konference jsou konány každý rok, a jsou vlastně jejich hlavní plánovací ústřednou. Jsou přísně tajné a účast na nich je povolena pouze "pozvaným hostům". To je kolem 100 osob z nejvyšších vnitřních kruhů, representujících všechny 4 hlavní dimense moci - mezinárodní bankéřské dynastie, jejich korporace, mající prsty v nesmírném celosvětovém podnikání, americké nadace osvobozené z daní a representanti Establishmentu, kteří dosáhli dostatečně vysokých posic ve vládách, zejména vládě USA.

Tyto konference jsou řízeny vždy stejným předsedou - Jeho Výsosti princem Bernhardem z Holandska, který se svou rodinou vlastní obrovské jmění v Royal Dutch Shell Oil Corporation. Při něm nablízku je vždy David Rockefeller, který representuje zájmy své rodiny a specielně zájmy Standard Oil fo New Jersey, jež je jednou z největších korporátních struktur na světě. Je zajímavé, že během posledních dvou desetiletí, když se staly různé politické převraty a revoluce v různých částech světa, tyto dvě společnosti obdržely od nových vlád všechny koncese na naftu a zemní plyn. To je nesporným faktem v Africe, Středním Východě, Jižní Americe a Dálném Východě. Také veškeré instalace těchto dvou společností jsou, jak se zdá, za doletem bombardérů jakékoliv strany ve všech současných válkách.

Všechna jednání jsou přísně uzavřené. Žádná sekretářka nepíše zápis pronesených řečí. Žádný reportér nesmí být přítomen jejich debatám. Když princ Bernhard odklepne předsednickým kladívkem závěr konference, žádné komuniké, politické prohlášení či kopie přijatých resolucí nejsou předány tisku. Účastníci konference se rozjedou do všech čtyřech koutů světa s přesně určenými úkoly, které mají vykonat. Svět mimo nich nemá nejmenší tušení o tom, co bylo rozhodnuto. To je velice nepříjemné americkému Kongresu, který se již několikrát snažil odhalit jednání těchto konferencí. I když nejvyšší vládní úředníci jako ministr námořnictva Paul Nitze byli vzati pod přísahu a vyslýcháni, nebylo možné se dozvědět něco, co by mělo zásadní význam.

Jak je zřejmé, největší strach má tato skupina z eventuelní možné infiltrace a odhalení jejich činnosti. Proto raději někdy předstírají publicitu těmto schůzkám a raději předem oznámí, jaké osoby se sejdou, aby setkání takového množství významných osob nevypadalo podezřele. To alespoň trochu pomohlo demonstrovat, kteří lidé se takto scházejí a jaké politické či ekonomické spolky se vytvářejí. /.../

Závěr - co je možno proti tomu dělat ?

Největší a zároveň nechtěný přínos knihy "Tragedie a naděje” je v tom, že jasně ukazuje nejenom Američanům, ale i celému světu, jak vůdcové Establishmentu přehlížejí obyčejné občany. S lidstvem je zacházeno jako s bezejmennou masou, jako s bezmocnými loutkami na šachovnici, kde osoby s ekonomickou a politickou mocí je klidně vystavují válkám, revolucím, různým nepokojům, konfiskaci majetku, subversi, indoktrinaci, manipulaci, ba i přímému obelhávání - tak, jak to právě prospívá jejich plánu na světovládu.

Tato světová masa lidstva je přesto zdrojem ohromné utajené moci, jíž se tento Establishment nesmírně obává - obává se toho, že tato masa lidí se může jednou probudit a rázně zničit všechny jejich gigantické plány na světovládu. To se, ovšem, může stát jen tam, kde tato bezejmenná masa nabyde patřičného vzdělání a trochy majetku, který jim může dát velice důležitý pocit nezávislosti - t.j. tam, kde se vytvoří silná střední vrstva.

Tato střední vrstva je historicky páteří celé společnosti a je nejdůležitější vrstvou lidstva, která udržuje opravdovou demokracii, stabilní vládu, svobodu, ba i veškerý pokrok. Je proto logické, že pro potenciální světovládce a diktátory je tato střední vrstva hlavním nepřítelem a musí být proto zničena.

Jaká je jejich taktika pro tento cíl ? Déje se tak různými způsoby. Hlavní způsob - současný - je vytvořit revoluce, nepokoje a vážné sociální výbuchy v nižních vrstvách společnosti a zároveň vyvíjet silný tlak ve vládních sférách požadavkem, že tyto vlády musí dostat mimořádné moci na "řešení" těchto problémů. Tyto požadavky dostávají formu návrhů na "sociální opatření”, jejichž jediným účelem je pouze utratit více peněz každým rokem.

Zkušenost však ukazuje, že přes veškeré takto utracené peníze, tyto problémy zůstávají stejně neřešeny. Ve skutečnosti pouze přinášejí problémy nové - viz celosvětové problémy s řešením rasových a menšinových problémů, obecná kriminalita, úpadek vzdělání, rozklad morálky společnosti, pornografie atd. (A zadlužení států, pozn. LP)

My všichni jsem svědky, jak nesmírně opatrně a metodicky je legalisován program na zničení zákonných vlád a úplný morální rozklad společnosti. Pro dosažení tohoto cíle, střední vrstva musí být potlačena všemi způsoby a zlikvidována. To je jasné poselství, vyzařující z mnoha stránek Quigleyovy knihy, stejně jako ze stránek časopisů a novin liberálního tisku, ovládaného Establishmentem. Tak jako Marx a Engels rozpoutal válku proti střední třídě - t.zv. buržoasii - za účelem vystavby "socialistického" státu, stejně tak činí i Dr. Quigley a jeho světovládci.

Tento úmysl nutí čtenáři jednu základní otázku - když tedy střední třida má být zlikvidována, kam tedy budou zařazeny všechny tyto masy lidí ? Na tuto otázku má Establishment hned po ruce odpověď na milionech stran liberálně-socialistického tisku. Členům střední třídy je slibováno, jak o ně bude báječně postaráno, přiděleny byty, dostanou vzdělání, práci - zkrátka úplný "ráj" v rámci celosvětového socialistického státu. (Nezní to nějak podezřele podobně jako za dob námi prožitého socialistmu ? - pozn. překl.)

Jenže - co když to nebude pracovat ? - viz Sov. Svaz, Kuba, Čína, Vých. Evropa - anebo, co když to nebude každému vyhovovat ? Takové myšlenky jsou ovšem nepřípustné a jsou zradou tohoto "dokonalého" plánu ! Takové pochyby jsou přece výrazem špatného duševního zdraví, paranoie, schizofrenie atp. Všichni takoví lidé musí být odstraněni ze společnosti a separováni - aby nenakazili náhodou ten zbytek tak fantastické společnosti. Viz Orwellova kniha "1984".

Co tedy proti tomu dělat ? Příštích několik desetiletí bude nesmírně důležitých. Je proto třeba probudit z letargie nejenom Američany, ale všechno lidstvo na světě, a využít všech legálních cest k odstranění těch zaprodaných a zrádných politiků, přisluhujících Establishmentu ve svých funkcích. Je třeba poctivých a neohrožených novinářů a spisovatelů, aby burcovali ze spánku líné a netečné a odhalovali všem ten pravý stav věcí. Je třeba vychovávat obyčejné občany k tomu, aby byli vzdělanými a morálními, aby dokázali odmítnout všechno to svinstvo a lži, kterými je krmí představitelé a zastánci tohoto Establishmentu.

Je třeba objevit nové, poctivé, neúplatné a dobře informované a vzdělané politiky, kteří se nebudou bát odhalit špinavé zákulisí tohoto boje o moc. Tyto politiky je třeba podporovat v jejich úsilí a neříkat si z pohodlnosti "můj hlas to stejně nezmění, ten nemá váhu, nic nerozhodne, stejně pouze jeden podvodník nahradí druhého !" Třeba právě ten jeden hlas může vše rozhodnout !

Je to obrovský úkol, ale musí se podařit ! Tolik zneužívaná "tichá většina" se musí ozvat a změnit příval tohoto nebezpečí. Ještě není pozdě, ale času moc nezbývá !!!