(Následující text není zcela aktuální - na internetu se nachází od května 1994, ale už v létě 1988 byl v místním informačním středisku rozdáván v papírové verzi.
Vznikl, když jsem navštívil chrám se skupinou turistů, doprovázených mojí dcerou Kristýnou, která zde byla na stáži. Její výklad jsem zkráceně přeložil do češtiny a vytiskl i ruskou a japonskou verzi.)

Vítám vás na Hoře sv. Michala!

Pro vás, kteří nerozumíte francouzsky, sestavila jsem tento úvod k naší procházce opatstvím, která bude trvat asi půl druhé hodiny. Budu se snažit odpovědět na vaše otázky, ovšem mnohé neznám, jsem tu jen na prázdninové praxi. Omlouvám se předem za chyby v českém textu a budu vděčná za kritiku, kterou můžete nechat v prodejně knih poblíž chrámu, nebo mi napsat domů.

Nejprve několik slov o zálivu. Na rozdíl od Černého a Středozemního moře, u nás se musíme řídit tímto kalendářem: Příliv trvá 6 hodin 20 minut, poté je 5 minut klid, pak následuje 6 hodin 20 odlivu. Výška vody je vypočítána na 100 let dopředu, denně to stojí v novinách a na návěštní tabuli, velký příliv silně ovlivňuje počasí.

Největší příliv a největší odliv je v době úplňku i nového měsíce, rovněž okolo jarní a podzimní rovnodennosti. Nastane-li oboje současně, máme příliv století; moře se tehdy vzdaluje od břehů 18 km, rozdíl ve výši hladiny mezi přílivem a odlivem činí 15 metrů. A je-li v té době silný vítr, moře přibývá rychlostí "cválajícího koně", parkoviště i silnice jsou hluboko pod vodou. Zdejší lovec na příklad se zavře na písku do veliké krabice, kterou pak zatopí voda, vyčká čas odlivu, poté odklopí víko. Divoké kachny, které s ustupujícím mořem hledají, co se vynoří, jsou mu snadným terčem.

Po plochém dně moře postupuje průměrnou rychlostí asi 3,7 km/hod. Při odlivu můžete až na skálu Tombelaine, kterou vidíte ze západní terasy; je to pěkná procházka (necelé 3 km na sever). Dál to nemám vyzkoušeno. Je tu prý někde podzemní řeka, takže jsme tu mívali pohyblivé písky, i v řece je místy bahna až po pás, ale záliv dnes prý je bez nebezpečí. Jen dejte pozor na čas a směr ! Na Tombelaine (česky Hrobeček, nebo snad Belénův Hrob) se radši moc nedrápejte, obzvlášt' ne zjara, hnízdí na ní mořské ptactvo, je to přírodní rezervace.

Záliv má 40000 ha písku z rozdrcených mušlí, břidlice, žuly, u břehů i bahna. Ústí do něho 3 říčky, které dvakrát denně si hloubí v písku svá koryta. Pár hodin poté moře zaplní koryta pískem. Proto barva vody nikdy nemá stejný odstín. Řeky odnášejí písek zpět, ale v posledních letech jejich síla zeslábla. Snad regulace, snad přehrada na řece, snad hráze zemědělců způsobily, že ročně přibývá půl druhého miliónu kubických metrů písku. Má to za následek, že moře přichází stále méně často, uchytla se tady tráva, na slané louce se pasou ovce a za 15 let bude Hora na pevnině. Vědci marně studují, jak tomu zabránit. (Podrobněji o zálivu)

(Doplněk 2014: Jak vidíte dnes, silnice, vedoucí do města, byla nahrazena mostem. Doufejme, že toto řešení se setká s úspěchem.)


První rukopis o Hoře pochází z 10. století. Podle něho, pahorek, zvaný Hora Hrob (Mont Tombe), se nacházel v hlubokém lese. Od 6. stol. na něm byly dvě poustevny; jídlo tam nosil oslík, než jej sežral vlk.

Legendy o sv. Michalovi, stejně jako pověst o keltském kouzelníku Merlinovi (který dodnes prý žije v lese u Paimpont) a o králi Artušovi a jeho zázračném meči, symbolisují přechod starých náboženství ke křesťanství: Michalovi předcházel keltský bůh Belén, pán slunce, řecký bůh Apolón, vítěz nad hadem a ochránce stád, perský bůh Mitra, soudce zemřelých.

Podívejte se na špičku kostelní věže. Je ve výši 157 metrů Zlatá tečka nad ní je vlastně třímetrová socha archanděla, u jehož nohou se svíjí ještěr. V Zjevení sv. Jana se popisuje konec světa: "I stal se boj na nebi: Michal a andělé jeho bojovali s drakem, a drak bojoval, i andělé jeho." Michal je vůdcem armády světla, přemožitelem podzemních sil; současně je laskavým soudcem.

Roku 709 biskupu Aubertovi z města Avranches se zjevil ve snu archanděl Michal a poručil mu postavit na „Hoře Hrob” chrám. Aubert nejprve zjevení nevěřil, ale po několika snech se rozhodl postavit kostelík podle vzoru jeskyně na Hoře Gargan v Itálii, kde se též archanděl zjevil r. 492. Na místě, které ukázal Aubertovi býk, jak praví rukopis, oratorium, pojmoucí 100 lidí, bylo rychle postaveno. Dva těžké menhiry („které držel ďábel zespodu”) odstranil nejmladší z 12 synů z blízké vesnice.

Poslové odešli do Itálie hledat ostatky Michalova pláště a když se vrátili, spatřili s úžasem, že les zmizel a pahorek se nacházel uprostřed vod. Legenda mluví i o těhotné ženě, která porodila na písku, moře se jí vyhnulo. Pověst o zázraku se rozšířila, modlitebna sv. Michala, pod správou několika mnichů, přitahovala poutníky z celé Evropy. Ve skutečnosti les nezmizel, byl zavalen mořem a pískem, jak prý ukazuje geologický průzkum. Francie tehdy ještě neexistovala.

Celé deváté století země trpěla náporem normánských pirátů, kláštery byly ničeny, zdá se však, že na Hoře se mniši udrželi. Král Franků nakonec dal pirátům území, dnes zvané Normandií, a z pirátů se stala křesťanská knížata. Věnovali dokonce peníze na stavbu kostelíka předrománského stylu Panny Marie Pod Zemí (Notre Dame Sous Terre), tehdy ovšem nad zemí, okna nebyla slepá. Stál na místě Aubertem postavené modlitebny v jeskyni, z níž se zachovala jedna zed' (v. plánek).

Roku 966 normánský kníže Richard I Chrabrý vyhnal původní mnichy, podřízené biskupu z města Avranches, zabrané Bretonci; kostelík svěřil benediktinskému řádu a postavil mu lepší ubytování.

R.1017 byla na Hoře svatba Judity Bretonské a Richarda II Normánského, kteří se rozhodli zde zbudovat veliký chrám. V české knize (Kožík, Bretań dcera oceánu) se mylně píše, že to je katedrála, je z 12. století, jmenuje se Zázrak a stavěla ji armáda otroků. Stavělo se od r. 1020 do 1080, nejprve rychle, pak podle toho, jak se sehnaly peníze. Kromě nádeníků a několika italských zedníků, řemeslníci byli místní a všichni byli placeni. Stavitelem byl opat Vilém Volpiano. K žulové špičce hory byly přistaveny románské krypty, též existující kostelík Panny Marie Podzemní nesl část chrámové lodě (500 tun), dlouhé 70 m.

Stavební kameny se vozily z ostrovů Chaussey, které patří opatství. (Ostrovy se dají občas navštívit; milujete-li divokou přírodu, lod' z Granville vás tam může vysadit na pár hodin.)

U jižní zdi chrámu, kde byl pramen, postavili nádrž na vodu (v. plánek). Na severní straně byly tehdy noclehárny, nemocnice, záchody. V podzemí, kromě kostelíka Panny Marie, byly 4 krypty, z nichž jedna sloužila jako ošetřovna nemocných mnichů. Hned vedle byla kostnice; jak vidíte už tehdy dbali na účelnost. Že nemohli kopat hroby, kladli zesnulé mnichy do vápna; ted' je tam prázdná jáma a jestli snad tam kosti najdete, může se jednat jen o turistu, kterého jsme tam zapomněli. Vedle vidíte dřevěné kolo. Není to nástroj mučení, chodilo v něm šest mužů, kteří tak dávali do pohybu výtah.

Z druhé strany chrámu je sál zvaný "promenáda mnichů", o němž dobře nevíme, nač sloužil. Snad ke studiu, nebot' opatství mělo bohatou knihovnu a bylo důležitým kulturním centrem. 203 zachráněné rukopisy jsou dnes v museu města Avranches, ale bylo jich na tisíce.

V druhém podzemí pak byla přijímací místnost, nebot' mniši ubytovali a živili každého, kdo přišel. Vedle byla hlídka, která dohlížela na bezpečí poutníků. Jsou tam i kobky, kam vás nepovedu, abychom nezabloudili; na mnoha místech jsem dosud sama nebyla, jsou nepřístupná.

13. století přineslo hospodářský pokrok, systém daní postupně nahradil nevolnickou práci, země bohatla, kvetlo umění, stavěly se katedrály, university. R. 1204 Francouzi dobyli Normandii, Bretoňci se s nimi spolčili a táhli na Horu. Po marném obléhání zapálili domky dole, oheň zasáhl i chrám. To vyzvalo řadu protestů, francouzský král dal peníze na opravu a na stavbu prestižní budovy, kterou žízniví poutníci, přicházející přes Tombelaine, nazvali Báj (Merveille, česky Kouzlo, nádhera).

Jsou to vlastně budovy dvě na severní straně Hory, ve francouzském stylu, kterému dnes říkáme gotický. První má 3 jídelny, dole pro chudé (styl vzbuzující pocit bezpečí), nad ní pro platící hosty a válečníky (styl slavnostní, 3 velké krby, rožeň na pečínku), nahoře pro mnichy, kteří jsou napůl vegetariáni. Druhá měla dole skladiště potravin (sklep, dnes je tam výstavka), nad ním "potravu ducha" (knihy a obrazy - jediná místnost, kde se mniši mohli při kopírování knih trochu ohřát, nebot' bez topení by kalamář zamrzl), nejvýše klášter s odkrytým nebem. Je to stavba vynikající jak architekturou, tak akustikou, též účelným osvětlením. Na příklad v jídelně mnichů, i když se zakryjí dvě oslňující okna, která tam nezkušený restaurátor přidělal, je krásně vidět.

V 14. století začala stoletá válka, Angličané okupovali Francii, ale Hora, díky hrdinství 119 rytířů, se ubránila. Lidé říkali, že archanděl pomohl udržet pevnost nezávislé kultury. Bezradní okupanti přistavili hradby ke kostelu na hoře Tombelaine, udělali z ní jakousi kopii hory sv. Michala (viz obrázek). Dvěstě let poté Francouzi ji srovnali se zemí, nezůstal tam kámen na kameni).

 

Po rozkvětu přišel pozvolný úpadek. Za stoleté války byla bída a mor, návštěvníci a peněžní dary řídly, přesto bylo třeba se bránit, postavit kasárna (věž Perrine) a silné hradby. Ještě jednou zasáhl archanděl. Zjevil se dívce, pasoucí ovce, a poručil: "Jsem Michal, patron země francouzské; vstaň a jdi zachránit krále!" Dívka šla, vedla armádu k vítězství. Nakonec padla v ruce nepřátel, ale Angličani byli vyhnáni. Po nich dobývali Horu protestanti, opět marně; částečně zničené a ochuzené opatství však ztrácelo postupně na významu. Pro nedostatek peněz byla poškozená část chrámu odbourána, kameny posloužily k opravě západní terasy (jsou na nich tesaná čísla ještě z 11 stol.).

Pak přišla Revoluce (1789), kláštery byly zavírány a sv. Michal posloužil jako vězení pro nepřátele lidu: Nejprve pro 300 kněží, kteří neuznali Civilní status, po r.1795 pro bretoňské zemědělce (chouany), zatčené pro kontrarevoluci.

Nakonec se tu octli i sami revolucionáři, jako Barbes a Blanqui. Jeden vězeň se prokopal až k moři a utekl na anglický ostrov Jersey, kde dostal asyl.

Budovy, které v době největší slávy obývalo 30 až 60 mnichů, musely pojmout 600 vězňů. Dlaždice byly vyházeny, aby vězni neměli z čeho stavět barikády. Mramorové klášterní sloupky byly shozeny, na jejich místo přistaveny dveře k celám, které se nacházely asi u klenby. Z původních bílých sloupků se jich našlo jen pár, ty červené jsou nové; z reliéfů nad nimi bylo odstraněno vše, co připomínalo náboženství. Dveře vedou do prázdna, nebot' stavba nebyla nikdy dokončena.

Svým způsobem opatství mělo štěstí, že z něho udělali vězení: jinde cenné církevní památky byly po Revoluci rozebrány na stavební materiál. Chrám s přistavenou podlahou ve výši asi 4 metrů sloužil jako dílna na výrobu klobouků, jenže r.1834 zásoba slámy chytla a chrám vyhořel (dodnes jsou kamenné zdi narudlé), ubytovny spadly r.1817. Victor Hugo psal články na záchranu historické památky a 1863 vězení bylo konečně zrušeno.

"Skvost Západu" (Západem se rozuměla křesťanská Evropa) byl v takovém stavu, že hlavní restaurace trvala téměř sto let a dodnes jsou mnohá místa nepřístupná, do věže po "krajkovém" schodišti může jen menší skupina. Pozlacená socha archanděla na vrcholu věže slouží za hromosvod. Loni po úderu blesku jeho meč poklesl, bylo nutno sochu opravit. Práci provedla firma Aubert, dřevo na lešení se dovezlo z Archangelska (SSSR). Odolalo síle větru rychlosti 220 km/hod, který poničil většinu lesů na pobřeží a mne probudil tím, že gymnáziu v Saint Brieuc, v němž jsem na internátě, utrhl střechu.

Všimněte si také, stín chrámu padá do moře. Přijdete-li v době rovnodennosti, uvidíte tam římská čísla, vytvořená tisíci zrcadly, umístěnými na přímce, dlouhé 3 km. Dali je tam 4 mladí blázni, včetně našeho konservátora, dále syna dnešního ministerského předsedy. Jsou to největší sluneční hodiny světa. /psáno okolo r. 1988, dnes už tam nejsou.../

Rozumíte-li dobře francouzsky, místo obyčejné návštěvy vezměte si "guide conférence": historik Decaens nebo architekt Guiller, autoři knih o Hoře, umí pěkně vyprávět; je na to třeba 2 - 3 hodiny, raději dopoledne. Ročně míváme na 800 tisíc turistů, město dole 1,2 miliónu (k srovnání, Paříž mívá 25 miliónů). Od výročí tisíciletí kostela (1969) jsou zde opět benediktini a nocují případní poutníci. Mše je ve čtvrt na jednu. V šet večer zavíráme, nebot' mniši se po práci modlí (jsou 4, plus 3 jeptišky dojíždí každý den). Město má asi 20 trvalých obyvatelů.

Věřím, že se vám u nás líbilo a přeji vám příjemnou a šťastnou cestu do další etapy.


zpět         index