ZPRÁVY Z OSAD

Zdeněk Vašíček-Ďáblík                                       starší psáno v prosinci 2014 novější

Šťastný a veselý...

„Jak na Nový rok, tak po celý rok !”, říkali naši předkové.

Někdy se sám sebe ptám, jestli měli pravdu. Na Nový rok si lidé dávají nejrůznější předsevzetí - já už dávno ne, poněvadž v mém věku dávno vím, že se stejně do pár dní v lednu přestanou plnit. Prostě jsem se toho starého zvyku zbavil, zrovna tak jako novoročního výšlapu na Lysou Horu (to bych už nevydýchal), ale místo toho si vyjdu na haldu Ema (jako kluk jsem tam sbíral uhlí s halďařami), pak si zajdu do kostela a k hrobům mých předků a sourozenců. Je to hned vedle haldy.

A již Léta Páně nechci být krásnější, mladší, úspěšnější - chci jen v klidu uprostřed rodiny a kamarádů žít, moci mít „čistý stůl” a vztyčenou hlavu, zajet si na potlach, pokochat se třeba pohledem na jasoně či otakárka, sledovat ptáky u krmítka nebo srnu s kolouchem na pasece, těšit se ze zlatohlávka nebo roháče, poslouchat zpěv ptáků v lese, přečíst si dobrou knížku a zalomit si palec s dobrými kamarády.

Chtěl bych být zdravý - ale v mém kmetském věku a po všem, co jsem prožil, je to nemyslitelné a tak jsem se svým zdravím a polykáním prášků celkem spokojený. Chodím světem s hlavou vztyčenou a občas v trávě i bosý v rose. Básník k mým přáním dodává: jak ten, kdo stojí u dveří a prosí....

Vím, že to, co chci, je málo, ale ku spokojenému mému stáří to stačí. A být: bohatý, mladý, krásný, úspěšný... vím, že to už se nestane - chtěl bych nemožné, které by nesplnila ani zlatá rybka. Chtěl jsem projet svět... stalo se, splnilo se mně, i když pozdě, vše, co jsem si přál...

A tak, stojím u dveří a prosím tam nahoru za svou rodinu, za kamarády, za nás všechny, abychom vždy chtěli jen to, co je možné. Abychom byli moudří a pochopili, co je v silách člověka a co už není, - ale abychom taky nesmutnili a netrápili se pro to, co už možné ani není - ale abychom zároveň neztráceli naději, že někdy i nemožné možné je.

Možná tak mysleli svou průpovídku naši předkové. Pokud se odvážíme být spokojeni, šťastní (a relativně zdraví) na Nový rok, vydrží nám to i do všech nastávajících dnů. Stačí tomu jen věřit a bude tomu tak.

Co jiného si navzájem, kamarádi, přát?

H.N.Y. 2015
Ďáblík

Na Vánoce trochu klasiky :

"Bratr Slovan"

Humoreska ze života spisovatele Kocandy (1855-1920)

Je to divná věc, že svět je tak veliký a v něm tolik - už ani nevím, kolik - milionů lidí, z nichž ovšem veliká většina se nikdy nesetká. A přece se časem stane, že dvěma lidem, kteří jsou si navzájem zcela cizí a nic o setkání nestojí, při každé příležitosti životní dráhy jejich se zkřižují.

Tak se mně dělo s „bratrem Slovanem”. Po prvé jsme na sebe narazili před třiceti lety v K..., kde jsem tehdy vojákoval, pracuje v plukovní kanceláři, přidělen redakcí t. zv. technického reglementu. Bylo tu veselé živobytí, práce nemnoho, představení vesměs vzdělaní důstojníci, kteří dovedli „člověka oceniti” a na rozdíly v šarži tak příliš nehleděli. I peněz bývalo dost, když se sešly všelijaké ty přídavky a renumerace za mimořádné výkony. Přes to ovšem stávalo se často, že zase peněz nebylo, a jak už tak osud divně řídívá, chyběly obyčejně právě tehdy, když by jich byl člověk nejvíce potřeboval. A to se mi stalo právě jednoho krásného zimního večera, když byla šeredná plískanice. Já ovšem v kasárnách neseděl, a že jsme byli tehdy mladí lidé a dost do světa, chodívali jsme domů se zvláštní zálibou „vždycky až zítra”.

Zmíněného dne podivnou náhodou z kamarádů nikdo nemohl vyjíti. Ten měl službu a tedy neměl času, druhý měl času dost, ale neměl peněz, jiní zase měli peníze i chuť, ale pro zvláštní zásluhy, jichž si získali, měli na několik dnů „kasárníka”, totiž zakázáno vycházet z kasáren.

Seděl jsem tedy v kavárně, zabrán v noviny a trudné myšlenky, což mi však nebránilo, abych viděl, co se kolem mne děje. Tak padl můj zrak na mladého, cizího muže, jenž si ledabyle prohlížel noviny.

„Ach, Polák! Jistě Polák! Pravý polský typ,” myslím si, dívaje se s potěšením na hezkého, mladého muže. Nu, my Čechové vůbec máme lásku k bratřím Slovanům tak v krvi, že nedovedeme příslušníka našeho velkého plemene, když mluví trochu jinak než my, pominouti, aniž bychom mu projevili své sympatie. Netrvalo dlouho a mladý muž si povšiml, že po něm pošilhávám s patrným zájmem. Když jsme si druh druha dost prohlédli, při čemž on si povšiml, že já čtu české noviny, zvedl se náhle a přistoupil ke mně.

„Pán - Čech? Ah, to mi bardzo příjemno! Já Polák, a tu my bratry!” mluvil, míchaje polštinu s češtinou. „Člověk tu mezi těmi Němci jako prodán. Dovolí-li pán...”

Ovšem že jsem dovolil a byl jsem přešťasten, že mohu si s bratrem Polákem pohovořiti, ač jsem polsky neuměl. Ale Čechu je snadno porozuměti Poláku, jak mi pan dobrodzej ochotně vysvětloval: „Vezmi, pane kochany, kavalek cukru do úst a šišlej... a bude to dokonale po polsku. Srozumíme se!”

A také jsme se tou českopolskou hatmatilkou dorozuměli a za chvilku byli jsme svoji.

„Bratr Polák” byl inženýr, k tomu šlechtic a nad to ještě člověk pronásledovaný ruskou vládou pro politické agitace. Zprvu lál na Moskaly, ale když viděl, že já, jako každý Čech, mám rád Poláky, ale na Rusy nedám dopustit, prohlásil, že Rusové jsou dobrý národ, ale „rzad” (vláda), to „paskudstvo”, a počal hartusiti na Němce. Za chvilku již cítili jsme při tom hartusení na Němce potřebu píti na bratrství.

Ale mělo to háček! „Bratr Polák” - Stanislav se jmenoval - nebyl zrovna při penězích. Čekal je, musily přijít, ale nešly. Ba měl jich tak malo, že nevěděl, jak zaplatit útratu a kam jít spat. Kdyby tak pan bratr Čech, nadhodil mi nesměle. Dal by v zástavu své hodinky.

Ovšem že zmínka o hodinkách mne skoro urazila, ale „praktického významu” to nemělo, poněvadž má hotovost stačila jen tak na útratu nás obou.

„Ale víš co, kochány,” povídám, „pojď ke mně spát do kasáren a tam si popijeme. Ale musíme jít hned, poněvadž po deváté by již civilistu stráž do kasáren nepustila.”

Měl jsem tehdy pracovnu, jež byla spolu mou ložnicí, v křídle kasáren, kde byly byty důstojníků a ženatých šikovatelů, a pro ten trakt neplatil přísný domácí řád, jenž po deváté hodině žádá klid, tmu a spánek. Můj „puc” přinesl z kantiny, ovšem na dluh, dvě večeře a tolik lahví vína, kolik jich „náš žid” svěřil, sehnal několik houní a podušku, a my s „bratrem Polákem” tak dlouho pili a politisovali, mapu Evropy přemalovávali, že to až na paragrafy hraničilo, až jsme všecko vypili. Trochu mne sice mrzelo, že „bratr Polák”, když jsme přišli do živějšího hovoru, náramně zadrhoval do němčiny, jež mu šla, jako když bičem mrská. Na dobrou noc zazpíval mi příjemným, ač ne tuze školeným barytonem naše „Kde domov můj”, což bylo by mne ještě více dojalo, kdybych nebyl měl strach před inspekcí, a kdyby on byl konec melodie tak jaksi jarmarečně nepřekrucoval.

A pak jsme spali - on na mém loži, já na stole, kdež jsem si ustlal přinesené houně. „Byl to hezký večírek!” myslím si ráno, čechraje si vlasy, jejichž kořínky jaksi bolely. „Copak dělá asi 'bratr Polák'?”

Ale - „bratr Polák” byl v prachu a s ním vedle jiných drobností i z brusu nové erární rysovadlo, vzácnost, jakou se náš plukovní inventář dosud nikdy nehonosil.

Bylo mi líto na bratra Slovana a bolestno, ponědadž rysovadlo bylo nutno nahraditi. Ovšem že mne nenapadlo zloděje - fuj, jaké to ošklivé slovo - stíhati. Jednak bránila mi má vrozená šlechetnost přivést chuďasa snad docela na Sibiř, jednak šlo o mou kůži. Nechat civilistu, k tomu uprchlíka ze spřáteleného tehdy státu, přespat v kasárnách, na to je „krýgsartykl”. A což kdyby byl „pan bratr” prozradil naše hovory mezi třetí a poslední lahví, bůhví jaký paragraf by na to byl pan auditor našel.

Nezbylo tedy než psát „drahým rodičům” o peníze na ukradené rysovadlo, což bylo dost mrzuté, neboť nedlouho před tím „ukradli mi flintu” a opakovati podobné vtipy opatrným rodičům se nedoporučuje.

Vzpomínal jsem nějaký čas na „bratra Poláka” s trpkostí, jež byla stupňována tím, že mi ta překroucená melodie naší národní hymny stále bzučela hlavou...

Ale časem i to bzučení přestalo a já pozapomněl.

* * *

Po letech seděl jsem v ředitelně matiční školy v T... a poněvadž kdosi klepal na dveře, křičím: „Volno!” Vejde muž asi v mých letech, víc než statné postavy, výrazné tváře - pravý typ Jihoslovana, řekl jsem si, poněvadž jsem Jihoslovanů dosud mnoho neviděl - energického vystupování, dost elegantního, ale poněkud zvetšelého zevnějšku.

„Pán náčelník české školy? Těší mne, velice těší! Mluví pán srbsky?”

„Trochu, tak trochu... Ale rozumím dokonale, jen račte!” odpovídám.

Nu, „bratr Slovan” byl Srb, operní pěvec z dvorního divadla kdesi v Německu vyštvaný, a poněvadž potřeboval peněz na cestu domů, kde se právě Srbové bouřili proti Turkům, chtěl „dávat koncert” večer v naší Besedě. To nebylo ovšem nic nezvyklého, poněvadž každý Čech i jiný Slovan, když mu v městě T... došly peníze, přišel na Besedu a dříve obyčejně ke mně nebo k předsedovi.

Ale tenhle „bratr Slovan” mi zaimponoval celým svým zevnějškem, svým zvučným hlasem, a ač si „zapomněl” své dokumenty v hotelu, v němž snad ani nebydlil, poslal jsem ihned oběžník po všech našincích, aby se večer sešli v Besedě. Večer bylo ovšem v Besedě nabito, a poněvadž to byl „bratr Srb”, pronásledovaný Němci, od nichž i my všichni dost jsme zkusili, byli jsme uneseni jeho zpěvem, mimochodem řečeno, ne zlým, ač tak jaksi komediantskými gesty provázeným.

Líbil se mi „bratr Srb” - Danilo a ještě nějak se jmenoval - i když zpíval, i když se kasal na Turky. Líbil jsem se patrně i já jemu, neboť míval jsem v sobě také cosi tak jihoslovansky ohnivého, když došlo na politiku. Proto jsme se často druh na druha zadívali. Co on si myslil, nevím, ale já si myslil: „Člověče, tvou výraznou hlavu jsem už kdesi viděl! Nepochybně na obraze.” A tak se stalo, že jsem mu řekl, aby se o nocleh nestaral. Jako „český konsul” jsem byl už na hosty zařízen.

A sám jsem šel diskretně s talířem od stolu ke stolu a tak líbezně jsem se tvářil, jako bych vybíral pro vlastní rodinu. Rozjařen obsahem talíře, „bratr Srb” nám zazpíval „Kde stanak moj”, což se zpívá známou notou.

Hezky zpíval, tuze pěkně - někteří při tom i zaplakali - ale mnou najednou trhne. Ta gesta, ty kudrlinky! Hola, to je on!

„A co, Danilo Stanislave!” oslovím ho, když unesen vlastním svým zpěvem, podávám mu ruku, aby přijal mou gratulaci. „Co dělá mé rysovadlo?”

„Rysovadlo? Co to takého?”

„Inu, Reisszeug,” vypomáhám mu. Víte, tehdy tam v K..., když jste spal v kasárnách...”

”Ahá, ahá! Hned přinesu. Zaras... Sejčas...”

Kdosi k nám přistoupil. A než jsem se ho zbavil, byl „bratr Srb” v prachu. Šel asi pro to rysovadlo.

* * *

A zase po letech sedímm v redakci svého „Vyšehradu” a přemýšlím, kdo mi asi nese peníze, že tak netrpělivě zvoní. Sluha šel právě s nůší na poštu pro předplatné, služky v kuchyni škubaly bažanty - šel jsem tedy otevřít sám...

V setmělé předsíni vidím elegantního pána.

„Pan šéfredaktor doma?”

„Prosím, račte...”

„Přicházím s doporučením pana doktora Grégra...” praví příchozí poněkud cizím přízvukem.

Ten cizí přízvuk - patrně nějaký bratr Slovan a doporučení ovšem neminulo se s účinkem.

„Prosím, prosím, račte!” povídám, ochotou se rozplývaje. „Je zde trochu tma.”

„Tma, tma... právě jako my. Ráčíte snad rusky?” ptá se host, myslím, že čistou ruštinou.

„Kaněčno! Kak by? Pažalusta,” odpovídám stejně čistou ruštinou.

Vejdeme do přijímacího salonu, který byl současně mou pracovnou, a v tom pohlédnu na bratra Rusa.

„A co, můj kochány? Nesete mi rysovadlo?”

Vytřeštil na mne oči.

„Hned, prosím! Hned, hned... přinesu...” A už byl ze dveří a slyšel jsem, jak všecky čtyři schody předsíně vzal jedním skokem. Tak měl spěch pro to rysovadlo!

* * *

Před třemi, čtyřmi lety bylo u soudu sensační líčení s mezinárodními lupiči. Dříve jako šéfredaktor jsem k přelíčení posílal své redaktory, tentokrát jsem šel sám, abych viděl, jak vypádá takové přelíčení, poněvadž spisovatel má všecko znát. Já jsem totiž kromě „námitek proti konfiskaci” a několika vyjímečných soudů pro politické delikty ještě nikdy v soudní síni nestál.

A koho tu spatřím na lavici obžalovaných? „Bratra Slovana”! Jmenoval se Samuel Rosenduft a ohrazoval se, že nezná slova českého. Už jsem se ho chtěl česky zeptat, co dělá to rysovadlo, ale styděl jsem se, že by mne tam třeba zapřel.

Poslali ho pak někam do Krakova, poněvadž i u tamějšího soudu byli páni, kteří stáli o to, s ním si pohovořiti, a odtamtud se již nevrátil. A tak se snad s „bratrem Slovanem” již nesetkám a mapu Evropy přemalovávat už spolu nebudeme, ač právě teď se zdá - nu, ne, nic, nic už z toho nebude!...

Jan Klecanda, 1914

Povídka českého učitele a novináře byla psána před první světovou válkou. Po skončení války byla vyjednána Versailleská mírová smlouva, v které největší vliv měli Židé. Ta skutečně překreslila mapu Evropy tak, že mír vydržel pouhá dvě desetiletí.

JÁ NEKRADU, DĚLÁM STRATEGICKÉ ZÁSOBY

 

Šťastný Nový rok !

 
všem kamarádům přeje Trampská nit