ZPRÁVY Z OSAD

Zdeněk Vašíček-Ďáblík                                       starší psáno v srpnu 2011 novejší

 

A je tu čas červených jeřabin

Vždy v tento čas končily prázdniny a dozněl závěr písně Kapitána Kida No to se ví, zase se sejdem na Mohelnickém festivalu. Letos po 36 létech se „Mohelničák” nekonal. Hlavní pořadatel Aligátor těžce onemocněl s rakovinou a loni byla kvůli počasí pro festival i finanční krize. Největší z trampských festivalů zahajovaný „Vlajkou” a dělaný trampy zřejmě zanikl...

V „Zadní zemi” u Růžové vše finišuje pro zdar 18. československého potlachu, který se koná 2-4.9.2011 - mimochodem kousek od Jetřichovic, kde byl kdysi „Krvavý potlach T.O.Vlčice, kterého jsem se v červenic 1963 zúčastnil. No nebylo to tak zlé, ale dnes to patří do „Starých pověstí trampských”... Na Kančárně u Oslavky proběhl velký společný potlach pod patronací Oslavských boud.

Ve Vansdorfu a Rumburku lidi vytáhli do ulic kvůli cikánům a cikánským rasovým nepokojům. Museli tam poslat těžkooděnce a zatkli pět „bílých” nasraných protestujících. Nevim, co na to řeknou v Bílém Domě a EU v Bruselu. Každopádně útoky cikánů na „gádže”, loupeže a krádeže dokázaly, že lidem jež tam bydlí léta, došla trpělivost a musí se tím zabývat i parlament a ministerstvo vnitra, včetně policejního prezidenta.

Jó, byly vedra a zrají jeřabiny a blíží se konec prázdnin... V Lýbii padají bomby NATO a „kšeftáři” si mnou ruce, jak se zmocní obrovských zásob ropy v již podruhé zničené zemi... Jo, bylo horko a červenají se nejen jeřabiny...

Tak nám „horce” ty prázdniny končí, můj vnuk Kuba (10) horka chudák prostonal s planými neštovicemi - koupání si užil aspoň na začátku prázdnin. Pak byl spíš říjen...

Jó, je tu konec prázdnin a děti jdou zas do školy a budou psát úkoly. A bude od nich chvíli klid a my dospělí - krom učitelů - se budeme zas mít dobře. Hmm...

Komenský ve svých spisech někdy a někde psával, že škola je, nebo lépe řečeno by měla být, něco jako „líbeznička” (škola hrou), tedy místo, kde je nám libě, tedy mile a dobře a pěkně a nadšeně, tak, že se nám ani odcházet nechce. A to na obou stranách - libě a navíc tak milo a klidno na srdci i v duších a je nejen nám, ale i učitelům při pohledu na ty libé děti, ale také těm dítkám, dychtících po poznání a vzdělání, které s rozevřenýma zdravýma očima a napjatýma ušima pozorují výklad kantorů, aby jim ani slůvko neuniklo.

Vkládá se mi však do mysli zcela nechtěně rouhavá myšlenka - nedělal si zcela vědomě, či jen náhodou srandu ten náš Jan Komenius ? Možná by jej v dnešních školách ten krutý smysl pro humor přešel, sotva by tam vešel a kdo ví,do jaké míry by mu škola připadala jako líbeznička či spíš jako šibenička ?

Pokud odpovíme, že jako šibenička, pak nás může napadnout i vtíravá otázka - kde se stala chyba ? Děti jsou primárně dobré, tak čím je to, že se občas chovají tak, že to učitelé nezvládají ? A učitelé jsou také dobří, tak jak to, že se někdy zdají dětem takoví, že to nezvládají ? A lidé samotní, i my rodiče a prarodiče, jsme přece dobří a vychováváme je dobře - tak ce se to ve školách, v rodinách, s učiteli i rodiči, s dětmi kolem nás děje ? Proč to nezvládáme ?

Zná někdo odpověď ? Já ne. I přesto, že jsem dva roky učil na obchodní škole v Šilheřovicích. Možná, že nám dospělým, kteří pracujeme, není naše práce líbezná. Možná, že proto, že nežijeme své životy tak zcela libé a milé, nemáme pak ani svým dětem i vnoučatům co nabídnout. Možná, že pracujeme jen s vidinou výdělku a zapomínáme na libost, která by to vše měla doprovázet. A náš bězný život je spíš šibenička, než libeznička, protože to (a ne zcela naší vinou) v dnešní době sociálních nejistot zavidněných naší politickou garniturou to prostě ani nejde jinak.

Chudák pan Komenský. Kdyby to jen byl býval věděl... Možná by pak o líbezničce ani třeba nepsal... Jenže jistý moudrý Číňan kdysi napsal, že „rodina je základ státu” a jedno přisloví praví „ryba smrdí od hlavy”.

Přijel jsem letos na setkání Foglarovců a již ve Světlé ans Sázavou se k nám přidali dva kantoři z Prahy a asi 30 malých „bobříků” sedmi-osmiletých. Měli vyhodnocení celoroční hry jako vyšité podle Foglara - holt umí to a nadchnou ! I v trampských osadách vyrostlé děti zas jináč vychovávají své děti...

Mé vnučky i vnuk jsou již trampové - samostatní - občas se potkáme na výšlapech či potlašich. Dobře studují a mají jasno, čím chtějí být. Stejně jako děti našeho šerifa, jež dokončily vysoké školy, či našich osadníků a kamarádů. Zato děti sousedů Červeňáků, Horvátů a Lakatašů, které škola nebavila, jsou už po několikáté v kreminále a holky šlapou na Stodolí... Holt Jan Ámos říkal „škola hrou” a líbezňačka - ale jak pro koho.

A léto i prázdniny končí, jeřabiny se červenají a sládnou...

Ďáblík, 28.8.2011

Hod nožem a sekerou

V sobotu 10. září se konala na Rapotínské samotě akce ČTU a to, 18. ročník MR ČR v hodu nožem a 14. ročník v hodu sekerou. Akci opět pořádala Beskydská oblast za spolupráce s oblastí Jeseník.

V pátek odpoledne se začali sjíždět účastníci této akce a ačkoliv byla včas ohlášená, počet soutěžících a přihlížejících byl menší než loni. Večer jako každoročně se hrálo a zpívalo a všichni, co na akci dorazili, se společně bavili.

V sobotu již v 9.00 hod. se konal zápis soutěžících a všem byl rozdán Pamětní list. V 10.00 hod. se uskutečnil slavnostní nástup a hlavní organizátor Josef "Willi" Gloziga přivítal jménem obou oblastí všechny přítomné, seznámil je s novými upravenými pravidly.

Po chvíli ticha, která byla věnována kamarádům, kteří již mezi námi nejsou, zahájil soutěž v hodu nožem. Této soutěže se zúčastnilo 19 vrhačů a protože bylo méně soutěžících jak v loni, rozhodli organizátoři, že se nejdříve odháže nůž a potom až sekerka nebo tomahawk.

Soutěž v hodu nožem má stálá pravidla, háže se na čtyři vzdálenosti 3,5 - 5 - 7 a finalisté 10 metrů. Háže se dvouma způsoby: první za čepel nože a i za rukojeť nože tak zvaným bojovým způsobem. Soutěžící má právo na tři pokusné hody a teprve potom se již zásahy počítají. Háže se na dřevěné kotouče, na kterých jsou přidělány papírové pistolové terče a body jsou na nich od 1 do 10.

Soutěž v hodu sekerkou je dvoukolová, háže se sekerou na vzdálenost na 4m a na 8m, u dětí a žen jsou vzdálenosti menší. Do soutěže v hodu sekerkou a tomahawkem se letos přihlásilo jen 21 soutěžících, a tak se stalo, ze v 16.30 byly již soutěže všech kategorií ukončeny.

Asi po hodinové přestávce se konalo vyhlašování výsledků, byly rozdány první ceny, organizátoři poděkovali všem přítomným za účast a slíbili si, že se za rok znovu sejdou na 19. ročníku v hodu nožem a sekerkou.

A jak to letos dopadlo? V hodu nožem i sekerkou byla na prvním místě zase zatím nepřemožitelný Josef "Pepe" Smékal, na druhém místě Stanislav Havel a na třetím místě Jan "Botas" Čermák.

Děti, které soutěžily v hodu nožem a sekerkou, byly rozdělené do dvou věkových kategorií a to od 6 do 12 let, a od 12 do 15 let. Obě kategorie opět dokázaly, že i ony mohou tyto nástroje ovládat.

Samozřejmě, že i ženy nezůstaly pozadu a také ony ukázaly své umění, za které byly oceněny diplomy a věcnými cenami. V hodu nožem zvítězila Danuše Klimková a v hodu sekerkou Marie Kučerová.

Akce byla opět velice pečlivě připravena a poděkování patří všem, kteří se jakýmkoliv způsobem přičinili o její průběh. O občerstvení ať už hrdla nebo žaludku se starali organizátoři Jesenické oblasti a také jim patří velký dík.

Kamarádi, za rok Ahoj!!!!!!!

Willy

 

FEJETON

Se stářím i odrovnání ?

Každý čtvrtek máme slezinu od 17. hod. ve Zlatém Kolovratu. Schází se nás tak 30 - 50 ve věku vesměs kolem šedesátky, ale i pár nás bývá i pod padesát. Mezi nimi jsem nejstarší (69), většinu z nich znám od jejich pubertálních let a přes více jak čtyřiceti léty jako tehdejší šerif jsem je přijímal do naší osady... Dnes mají 59-60, 61, 63... Jó čas letí.

I ta naše osada slavnostním potlachem oslavila svou šedesátku. Potlachem na Bukovině, kde přijeli kamarádi od Košic po Cheb... Nevím již, kolik osadníků zemřelo, napamatuji si kolik jich emigrovalo, ale vím, že šerif Johan po prostudování kronik zjistil, že naší osadou prošlo za těch 60 let více jak 160 kamarádů a kamarádek.

Přesto vše jsme trampové. Pořádáme „Trampskou Ivančenu”, „Mistrovství ČR v hodu nožem a sekerou”, výstavy, Sjetí řek, Zimní táboření, westernové akce, střílíme na střelnicích, jezdíme na vandry, čs. potlachy, setkání Foglarovců, celosvětové potlachy... Hrajeme na hudební nástroje... Jsme staří a odrovnaní ?! To snad ne ?!

Co do povolání jsou mezi námi horníci, huťaři, zámečníci, soudkyně, úředníci, tirák, zbrojíř, novinář, spisovatel, čalouník, pojišťovák, obchodník, elektrikáři technici, ing, doktoři, politolog, kantoři, psycholog, herec, prodavačky, kadeřnice, zdravotní sestry... Prostě různorodá skladba lidí a přece nám to šlape celou tu spoustu let. Jen občas nám někdo odejde na nebeské pláně a my ho musíme vyprovodit na poslední cestu... Inu nemládneme, i když vnitřně i elánem jsme stále mladí kluci a holky...

Když jsem byl mladý 16-17, miloval jsem písničky starých trampů plné romantiky, „Babičku Merry”, Kučerovce, Amstronga, Elvise Presleye, Hollydaie, Evu Olmerovou... Dával jsem zapravdu Johnu Lenonovi, že lidem nad třicet se nemá věřit (Ale komu se tu dalo vůbec věřit?!), protože jsou staří. Po třicítce jsem stejně jako Lenon musel názor změnit : to bychom už do smrti nemohli nic říct. Sami bychom se jaksi odrovnali.

O tom, kdo je vlastně jak starý - a tudíž patří do šrotu - jsem začal zase přemýšlet, když se mi blížila padesátka, ale to jsem byl v jednom fofru : Psal jsem knížky, reportáže, vydával „Trampa”, vlastnil cestovku i nakladatelství, byl jsem stále na cestách. Byl to hektický čas po roce 1989... Deset let jsem pro fofr stáří nevnímal.

Chlap kolem padesátky (ženské o 10 let dříve) zjišťují, že se v nich cosi podstatného změní, neví co konkrétně, není to žádná jasná linka jako státem uznávaný nárok na odchod do důchodu ; jen pocity vyplývající z ubývajících sil a přibývajících neduhů, jakási rozmlžená obava připomínající zub, který právě začíná bolet. Tak nějak to pak po padesátce kupodivu zmizí. A zase je tu ta doba, kdy člověk bezstarostně pluje v tom neurčitém věku mezi klukem a dědkem a „stáří” jako téma ho přestane zajímat...

A najednou je tu problém : pro firmy lidi nad 40 let jsou staří, nad padesát není pro ně práce... No i naše řady osadníků to postihlo a někteří těžce sháněli práci a jiní pracovali i jako důchodci... Horničtí důchodci, co šli do důchodu v 55 létech. Dnes člověk neví, jestli náhodou nepropásl vlastní pohřeb. Všechno ale funguje O.K. I když něco jen občas, ale to i v mládí se mi stávalo (třeba mozek). Kdo tu linku narýsoval ? A proč ? Zpytoval jsem sám sebe.

Celý život jsem dřel : v učení, škole, vězení, v práci, postavil dům, vychoval děti, má kupní síla narozdíl od té fyzické se nepochybně zvýšila. Mohl bych si dopřát cokoliv... Něco se porouchalo... Možná je to tajemství ve žvýkačkách, tam teenagerům opravdu nemůžu konkurovat, stejně jako ve spotřebě kokakoly, marijánky a kondomů. Stejně tak i mí kamarádi, nesedime celé dny na internetu a u počítačů, či jednorukých banditů... My máme spousty společných zájmů, probereme nové knihy, filmy, vandry, zážitky ze zahraničních cest a fotky, zahrajeme, zazpíváme si, potěšíme se i rodinnými zážitky. Pomoc jednoho druhému je samozřejmostí, a dané slovo je svaté... Což u té mladé generace nejde řict.

A když jsem nedávno četl článek mého přítele MUDr Radko Uzla, začal jsem tušit, kde je „zakopaný pes”. Psalo se tam, jak plodnost mladé generace neustále klesá, jak ubývá živých, zdravých, čilých spermií a vůbec... A jak si víc „starců” nad padesáti pořizují čestvá miminka...

Že mne to nenapadlo dříve !?! Prostě je to závist ! Závist čtyřicátníků, co dnes šéfují jak agenturám, tak firmám - oni nemůžou, my ano ! Proto nás chtějí zaživa pohřbít ! Nebo je to tím, že si nový mobil, auto pračku či televizi my úředně staří kupujeme až s tou podmínkou, když je to potřeba ? Jsme sice pro pracovní trh staří, mrtví, ale ne blbí !

Vědomosti, zkušenosti a fortel i konekce se na celém světě platí zlatem - ty se získávají časem a věkem - bohužel u nás ne. Jenže my, dříve narození, se spoustou zájmů, co stále spíme pod širákem, jsme stále duševně mladí, i když na to naše tělesné schránka nevypadá a těšíme se z každého dne, kdy vidíme vycházet slunce a vidíme i jeho zapadání...

PhDr Z. Vašíček - Ďáblík, 12. 8. 2011

Z nové trampské knižní kultury

T.O.Bílý Blizzard vznikla přes 50ti léty v roce 1961 v Ostravě. Její členové byli i u zrodu měsíčníku Tramp a nezbytně patří i do historie severomoravského ale i československého trampingu. Ku své „padesátce” vydali velkou knihu (formát A4) s názvem „50 T.O. Bílý Blizzard 1951-2011” jako osadní publikaci. Je vázaná, vyšla v počtu 20. kusů a stála je 30 tisíc Kč.

Protože tato kniha o 128 stranách vzbudila obrovský zájem, osada se rozhodla udělat dotisk 200 ks v brožovaném provedení. Její distribuci bude mít na starosti šerif Sid - J. Urbánek.

Ďáblík