ZPRÁVY Z OSAD

Zdeněk Vašíček-Ďáblík                                       starší psáno v březnu 2009 novejší

veselé velikonoce

Velikonoce

Historie

Velikonoční svátky, jimiž si křesťané připomínají ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jsou stěžejními slavnostmi církevního roku. Jsou pohyblivé, protože v roce 325 Niceský sněm rozhodl, že velikonoční neděle se bude slavit první neděli po prvním jarním úplňku.

Několikadenním ostavám dala jména "Velká" noc ze soboty na neděli, kdy vstal Kristus z mrtvých. "Velikonoce" jsou však původně pohanské svátky a pomlázka jako symbol zeleně pochází až z antických dob. V římské společnosti se slavily svátky slunovratu, kdy se první dny v roce, jenž začínal na jaře, nazývlay Kalendy. Tady má nejspíš původ také slovo "koleda". Římané tenkrát chodili s palmovými ratolestmi, kterými se navzájem dotýkali. Z těchto magických doteků nakonec vznikla dnešní "šlehačka", uvedl ředitel Etnografického ústavu Akademie věd České republiky Lubomír Tyllner.

Symboly

Na některé velikonoční tradice a zvyky se už pozapomnělo. Jiné ale přetrvaly. V takřka každé domácnosti se na svátečních stolech objevují beránci, nechybějí malavaná vajíčka či pletené pomlázky.

Nejznámějším symbolem Velikonoc je vajíčko. To je už od pradávna symbolem plodnosti, úrodnosti, života a vzkříšení. Traduje se, že když Ježíš se svatým Petrem zavítali do jednoho statku, neměla hospodyně nic, čím by je pohostila. Když však její slepice snesla vajíčko, neváhala a obdarovala jím pocestné. Zvyk konzumovat vejce v době svátků pravděpodobně souvisí i s tím, že svátkům předcházel půst, a tudíž bylo zapovězeno vejce jíst.

Postupem času se vejce začala zdobit, s čímž bylo spojeno mnoho obřadů i pověr.

Ke svátkům jara neodmyslitelně patří i beránek. Pro křesťany je beránek symbolem Božího Beránka, Krista. Také mezi pohany byl symbol beránka rozšířený. Židé zase označují svého Boha za pastýře, který bere své ovce do náručí.

Dalším neodělitelným symbolem Velikonoc je pomlázka, které se ovšem někde říká také hodovačka, mrskačka, šlehačka nebo tatar. Z dochovaných pramenů je známa už od středověku. Nešlehala se jen děvčata, ale kvůli úrodě napříkladi i stromy nebo krávy, aby se otelily.

Vysvětlení, proč děvčata dostávala od chlapců pěkně vyšleháno, je několik : aby byla zdravá, pilná a veselá. Chlapci jim výpraskem předávali mladost a svěžest.

Rovněž bez zajíčka, v současnosti spíš čokoládového, si Velikonoce mnozí neumějí představit. Zajíček v některých náboženstvích znamená štěstí, bývá považován za chudé, skromné a pokorné zvíře. Zvyk, že velikonoční vajíčka přináší zajíček, se k nám dostal z Německa.

Lidové zvyky

Řehtačky - Na Zelený čtvtek utichá hlas zvonů až do soboty (odlétají do Říma). Nahrazují je řehtačky, které mají svolávat k bohoslužbám. Omývání vodou - Na Velký pátek se mnozí omývají vodou nebo přímo rosou, aby byli chráněni před nemocemi. Nemělo by se hýbat zemí, tudíž ani pracovat na poli nebo v sadu. Nesmí se ani prát prádlo. Pradleny říkaly, že by tak prádlo namáčely do Kristovy krve.

Zdobení stromků - Na velikonoční neděli děvčata chodí se stromkem ozdobeným stuhami, čímž přináší zdraví a štěstí. Podávají se nejlepší jídla předtím posvěcená v kostele.

Lidové veselice - Na Červené pondělí chlapci chodí s pomlázkou, jež má přinést úrodu, blahobyt a štěstí a též pomladit (předat životadárnou mízu stromů, z nichž byla upletena). Hospodyně koledníkům nabízejí mimo jiné obarvená vejce (kraslice), jež jsou symbolem života. Dárky, a především dětem, nosí zajíc, který "nikdy nespí" (nemá oční víčka) a na jaře hledá v blízkosti domů potravu.

Typické pokrmy

Nádivka - jedla se od vzkříšení po celé svátky, lidé věřili, že má velkou moc. Do nádivky patřilo několik druhů masa, vejce, houska, přidávaly se i mladé kopřivy.

Jehněčí pečeně - podávala se na Boží hod velikonoční k obědu. Velikonoční beránek byl symbolem mírnosti a čistoty.

Beránek - pečivo z kynutého nebo piškotového těsta ve tvaru beránka nahrazovalo jehněčí pečeni v chudších rodinách.

Jidáše - pečivo z bílé mouky a medu ve tvaru válečku, který symbolizuje provaz, na němž se Jidáš oběsil. Připravuje se na Zelený čtvrtek.

Mazanec - je odnepaměti symbolem slunce, zadělávají se z tužšího těsta na Bílou sobotu. Zasyrova se bochníky nastřihly do křížku na paměť ukřižování Božího syna.

 

Jaro je tady !

auteur Stará lidová pranostika říká : Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. No, něco na tom je... Březen je aprílový: Hned sníh, déšť, sluníčko, záplavy...

Přiletěli skřivani, čápi, čejky a odlétli severní ptáci a ruské "vlaštovky"... Rozkvétají sedmikrásky, krokusy, sněšenky i podběl, jehnědy i kočičky... Jaro je tady, je čas otvírat a sjíždět řeky... Ano, nad oblaky se nám proklubalo jaro naplno a nevlídná i když Ladovská zima je pryč.

Jako malý skautík a pozdější trempík jsem měl jaro docela hodně rád... Prožíval jsem jaro s Foglarovkami, zvlášť s knížkami Když duben přichází a Chata v jezerní kotlině a trilogií Boba Hurikána Zálesák od Zlaté řeky, Stopař Cassidy a Hoši divočiny. To jsem ještě nevěděl, že oba spisovatelé se stanou mými kamarády a já je budu následovat na dobrodružné stezce jako novinář, reportér a spisovatel...

Pamatuji si, jak jsme ve škole psávali slohové práce na téma jak se přiroda probouzí, jak ptáci začínají zpívat a květiny na lukách a v zahrádkách kvést, a jak je vůbec na jaře na světě moc hezky a krásně. Bývalo to takové dětsky milé a také paní učitelka říkala, že se jí naše "slohovina" líbí...

Nejlepší žákyně Libuška Zapletalová to měla vždy ve verších. Stala se profesorkou a v 25 létech zemřela na rakovinu. Vláďa Poštulka chtěl být vždy sportovním komentátorem a tak jaro opěvoval sportem. Stal se textařem - spisovatelem a gurmánem. Teď mu vyšly Dějiny prostituce. A já, tramp a skautík jsem viděl to jaro očima Foglara, Boba Hurikána, Honzy Mareše, Gézy Včeličky a človíčka posedlého poznáváním, romantikou, dálkami...

Někdy se mně zdá, že i to jaro prostě kdysi bývalo jiné než dnes. Takové jarnější, teplejší a veselejší. A taky paní učitelky byly hodnější a milejší... Ale asi se to skutečně jen zdá. I když - dnešní děti už patrně nemají jarní dny spojené s probouzející se přírodou, nevidí kuřátka, žlutá housata a kachňátka, dovádivá kůzlata a jehňata a další novou havěď na dvorku. A taky na tu rozkvetlou louku zavítají jen stěží, protože kdoví, jestli v dnešní době taková přirozená louka vůbec je - a bez klíšťat?!

A tak člověka bezděky napadají smutné myšlenky o tom, jaké to dětství našich dětí a vnoučat vlastně je, když jen většinou pasivně vysedávají u telky a počítače? Né, nejsou to domněnky, je to prokázáno výzkumem pro volný čas, a přírodu znají jen zdálky, nebo tak akorát ze zoo.

Ale i to je zdání - prý se o to dětství našich dětí a vnoučat zase až tak nemusíme bát. Ony si najdou to pěkné i to milé i v těch podmínkách, ve kterých bychom je my, dříve narození, už ani nejen nenašli, ale ani nehledali. Jejich dětství není smutné a "jen" ochuzené o živé jaro v té vesnické starodávné podobě. Děti si to jaro a jarní podobu najdou i v tomto světě tak, že jednou snad bude i pro ně nazapomenutelné. Že budou vzpomínat na výstup na Ivančenu, Kuličkiádu, či na Jarní výšlap, nebo na Splutí řeky s kamarády či "Vítání jara"...

A tak jsem rád, že každoročně jaro přijde odněkud zdaleka a zas nás omámí svou touhou po něčem neskutečném, jasnou zelení, vůní a přesně tak, jako kdysi za dětských let.

Z. Vašíček - Ďáblík

 

Vzpomínky na dobré kamarády

Trpaslík

Když se kamarád Myšák z osady Krušnohorská legie přestěhoval do Sokolova, vyrazil z nového domova na Sokolovské nádraží. Byl samozřejmě v trampském oblečení s usárnou a chtěl jet přes Cheb do Konstantinových Lázní, kde na něj čekali kamarádi. Protože svým oblečením budil pozornost, hned se u něho objevila policejní hlídka. Mělo to pravidelný a známý průběh : "Ukažte mi občanský průkaz."
Myšák sáhl do kapsy a podal mu ho. Zapomněl mu ale říci, že si tam nalepil z recese místo své fotky obrázek trpaslíka s velkou červenou špičatou čepicí. Policajt otevřel občanku a hrůzou zkoprněl. Pak ze sebe vyrazil: "Co to je?" "Trpaslík." "To přece nejste vy?" "Ne, to je trpaslík." "Jak to, že tu není vaše fotka?" "Protože je tam trpaslík." "Ale tam máte být vy!" "Nemůžu, protože je tam trpaslík""
Policajt ještě chvíli zíral nevěřícně do občanky, kroutil hlavou se strany na stranu, pak mu podal občanku a zachroptěl tichým hlasem: "Na a padej, ty trpaslíku!"
 

Intim spray

Po skončení potlachu u hradu Veveří na kraji Brna, v roce 2000, jsme si s několika kamarády na rozloučenou sedli do zahradní restaurace na brněnském Prýglu (přehradě). Pivo dalo pivo a jeden z mladých kamarádů Martin z ničeho nic vytáhnul intim spray a trochu se s ním postříkal.
Kamarád Komín z Prahy, co seděl s námi u stolu, zavětřil a ztuhnul. Čekal jsem co se bude dít, protože jak znám Komína, tak prý ho naposled myla porodní bába a voní mu jenom rum. Jinou vůni neuznává, považuje ji za zženštilost a je to pro něj jako červený hadr na býka.
Komín pomalu vstal, slušně požádal o zapůjčení, uchopil spray a velikým rozmachem ho mrštil přes celou zahradní restauraci. Snad se v něm probudila vzpomínka na vojenskou službu, protože by to byl skvělý hod granátem na dálku.
Všichni rázem znehybněli, jenom Komín se v klidu posadil a napil se piva. Bylo mi do smíchu, když jsem viděl vyděšené tváře mladých kamarádů. Asi vůbec nechápali, co se děje. Než aby jim zdlouhavě vysvětloval, že šmínky, voňavky a podobné civilizační okrasy na vandr nepatří, raději s tím mrsknul a byl klid. Pak že Pražáci jsou zhýčkaní trampové.

Očitý svědek - Frank
 

Bob Hurikán a zubařka v Istanbulu

Odpoledne chtěla doktorka ordinaci zavřít, řekla tedy služce, aby pověsila na dveře turecky psanou ceduli "Zavřeno", když do čekárny přišli dva noví neodbytní pacienti. Zatím co si dělala v ordinaci pořádek, tak slyšela dva hlasy - české!!! Jeden z nich se ptal druhého "co myslíš, že ta baba za to může chtít?" Druhý hlas odpovídal: "To nevím, ale injekci ti dát musí - máme poslední pětku!"
Doktorka pochopila, že jsou tu dva Češi - krajané, nejspíš dva traťoví dělníci, třeba ze stavby, kterou vede její manžel... Nu a pak jí napadlo: Já vám dám, bábu ve 37 létech! Budu dělat, že nerozumím česky, třeba se od nich něco dovím, co by sami neřekli...
Celé vyprávění si můžete přečíst zde.
 

 
Vstupní stránka zpráv z osad      Index