minule 12/2000 Hlas And
Všechno nejlepší do nového roku !

Tramp jako příloha týdeníku Pardón.

Při deníku "Bohemia", který vychází s nákladem 300 tisíc výtisků, vychází jako týdeník humoristický magazín "Pardón". Vydává jej Olda Dudek, humorista, scénárista a spisovatel. Doporučuji se po něm podívat.

Každý týden v magazínu totiž najdou trampové dvě strany : Psáno na březové kůře je název první strany. Dále Humor od táboráků, jehož obsah je jasný.

Od 1. července 2001 by mohl mít 4 strany, které bude možné z magazinu vytáhnout, a půjde-li to, od podzimku by snad opět mohl vycházet Tramp. Vše bude redigovat Pavel Pávek z Kostelce nad Č. Lesy.

Když se to povede, mohl by to být náš dar trampům do třetího tisíciletí.

Mistrovství světa v rýžování zlata

říjen 2001

(týden před 6. celosvětovým potlachem)

Sovereign Hills

(blízko Balaratu)

Austrálie

Nemůžeme vám zaručit, že se stanete mistrem světa,
dokonce není vyloučeno, že nezbohatnete,
ale určitě bude zábava a dobrá nálada.

Z Evropy vás tam můžou dopravit cestovní kanceláře Primatours nebo Filip. Cena včetně itineráře po nejzajímavějších místech Austrálie nepřesáhne na měsíc 2 tisíce dolarů. Je ale nutno se přihlásit hodně dopředu, nejlépe hned.

 

Čeští dobrodruhové a světoběžníci

Na jaře 1946 v týdeníku Květen vycházela na pokračování dokumentární reportáž "Nepolapitelný Jan", o autoru atentátu na říšského protektora Heydricha. Po několika týdnech však nedokončené vyprávění ze stránek časopisu bez vysvětlení zmizelo. Dohadoval jsem se tenkrát : je to snad proto, že časopis je závislý na komunistické straně, a hrdina reportáže se angažuje pro stranu lidovou ? Nikoliv. Bylo to proto, že historie s atentátem se ukázala být novinářská kachna, neboť Heydricha zabili parašutisté poslaní z Londýna.

Nebyl to vlastně výjimečný případ. Za okupace téměř každý píšící novinář a spisovatel více či méně kolaboroval s představiteli režimu, nebo aspoň se s nimi v dobrém stýkal, chodil na večírky, přijímal literární ceny, atd. Po převratu ti, kteří měli nejvíc máslo na hlavě, nalezli do strany ; s "odjakživa antifašisty" a s "partyzány" (slovo za okupace neznámé) se jen protrhl pytel. A začly vycházet romány a dokumenty, podle nichž Němci byli hotoví ďáblové.

Ani Fučíkova Reportáž, ani Deník Anny Frankové se nevyhnuly úpravě. Nositel Nobelovy ceny Wiesenthal tvrdil tehdy, že v plynu zahynulo 12 - 13 milionů Židů. Norimberský soud rozhodl : 6 milionů. I tak, hrozné číslo.

Papon, bývalý ministr franc. prezidenta de Gaulla, byl předloni odsouzen k 10 letům vězení : Za okupace byl úředníkem na policii v městě Bordeaux a soud mu nyní vytýkal, že tehdy zachránil pouze stovku Židů, ačkoliv o holocaustu musel vědět. Moje teta, která ztrávila 2 roky v koncentráku, v němž se setkávala rovněž s vězeňkyněmi z jiných táborů, o existenci plynových komor se doslechla až po válce.

Jinými slovy, je vězněn za to, že za okupace nebyl románovým hrdinou, a na to, že tehdy pracoval v odboji, čímž riskoval trest smrti, se nehledí. Jak prosté je soudit, když soudce tu dobu zažil jen jako divák v kině! A Chirac nemá kuráž dát mu aspoň milost.

Ve Francii vyšel životopis Martina Greye "Au nom des miens", v němž Grey vypráví o svém dětství ve Varšavském ghettu, o hrůzách, které zažil v koncentračním táboře, o svém dramatickém útěku, atd... Životopis byl zfilmován a dosud je promítán v celé Evropě. Problém je v tom, že vyšlo najevo, že Grey v tom koncentráku vůbec nebyl, ale o tom se nemluví. Tendence dělat ze sebe hrdinu nebo oběť, a z poraženého nepřítele nestvůru, je vlastnost normálního člověka. Na pravdě mu tolik nezáleží.

S Němci se stýkali nejen spisovatelé, herci, filmaři, majitelé továren, pracoval pro ně prakticky celý národ. Nešlo jinak. Kolik dělníků mohlo odmítnout pracovat pro válečný průmysl ? Někteří by ani nechtěli. Dostávali slušný plat, lístky pro těžce pracující (vyšší příděly potravin), alkohol, tabletky s vitaminy... Přesto hrdinů v českém národě bylo dost. Někteří se zapojili do odboje, jiní utekli. Kamarád Vašíček prostudoval archivní materiály, z nichž se dozvěděl následující :

Nepolapitelný Jan

Jan Smudek se narodil 8. 9. 1915 v Bělé nad Radbúzou v rodině železničáře, která se přestěhovala do Domažlic. Tam vychodil i školu a vyučil se instalatérem. V tu dobu mu zemřel otec. Matka měla se zádumčivým, ctižádostivým a vznětlivým synem spoustu starostí. Přesto ale stačil vystudovat dvouletou průmyslovou školu v Plzni a začal studovat mistrovskou školu strojnickou v Kladně, kde ho zastihl i příchod okupace.

Byl členem 3. oddílu Starších skautů z Domažlic, jehož 22 členů tvořilo odbočku odbojové organizace Obrana národa. V noci ze 7. na 8. června 1939 Jan Smudek s kamarádem v Kladně zastřelili německého policistu W. Kniesta zbraní, kterou odcizili v hospodě z pouzdra opilému policistovi. Byl to malér, ale nechytli je.

5. března 1940 gestapo tvrdě zasáhlo proti Obraně národa a pozatýkalo jeji představitele. Za této situace Jan Smudek se domluvil s K. Matesem, že v sobotu 23.3 společně prchnou do zahraničí. Měl jim pomoci dr J. Valenta z Prahy. Mezitím lidi promluvili a události dostaly rychlý spád. Ve středu 20. 3 vtrhli tři příslušníci klatovské služebny gestapa ke Smudkům a hledali kufr s výbušninami. Smudek měl na okraji půdy pistoli P-38 s nábojem v hlavni. Při prohlídce se dostal až k podkopu na půdu - bleskurychle popadl pistoli a postřelil vedoucího J. Neubauera a než se gestapáci stačili vzpamatovat, seskočil z vikýře, přeskočil plot a byl pryč.

Své samozřejmě zahrálo ochromení a moment překvapení tří gestapáků. Tak dramaticky zahájil Jan svůj boj o život. Nesmíme opomenout, že byla zima, sníh, a honila ho celá říše. Díky tomu, že byl skaut, dovedl se orientovat a přežít, navíc, když chodské podhůří znal jako své boty. U přibuzných se převlékl, dostal chleba, slaninu a prchal dál. Změnil i podobu, neboť všechny noviny zveřejnily jeho fotografii s podrobným popisem. 27.3 dojel vlakem do Prahy, kde 30. března nastoupil do vlaku, kterým začala jeho cesta do Anglie. Nevím, jak se dostal přes hranice říše ; cesta trvala celý rok, a vedla přes ostrovy Martinique a Santa Lucia v Karaibském moři.

Na Domažlicku se stal doslova národním hrdinou a to tím spíš, když si gestapo uvědomilo, že má na triku mrtvého policistu. Početné síly ho hledaly, vesnice byly polepené zatykači a Smudek k nenalezení. Venkovský lid se prý za něj modlil a dal mu přezdívku Nepolapitelný Jan. S atentátem však nic společného neměl.

V Anglii prošel vojenským výcvikem, počátkem roku 1943 byl zařazen k letectvu a stal se čs. styčným důstojníkem na velitelství stíhacího letectva. Tam zůstal, tehdy již ženatý, až do konce války. Po válce se vrátil do Hranic u Aše, ale po únoru poslal do Anglie manželku Margaretu s dcerou a 6. června 1948 odjel za nimi. Až na sklonku života se vrátil na rodné Chodsko, aby tam s manželkou v malebném kraji pod Haltravou dožil. Ve středu 17. 11. 1999 v obci Díly na Domažlicku podplukovník letectva a nejpopulárnější osoba odboje Jan Smudek zemřel.