minulá stránka 08/2000 další stránka



Vydávání časopisu Tramp pozastaveno !

Redaktor Zdeněk Vašíček oznamuje, že musel pro svůj zdravotní stav a ekonomické problémy časopis pozastavit. Přesto je dál registrovaný a patentovaný i oplacený na dalších 10 let. Jak jen bude možno, ve vydávání bude se pokračovat.

Některé články vyjdou v menších časopisech, jako jsou
Stopař, Budějckej širák, Puchejř, Oslavské boudy.


Ze země, kde zítra bude fčera.

Školení.

Možná, že jsem vůl, ale zapsal jsem se v Rusku na letní kurz ruštiny pro cizince. Není to sice už v módě, ale jelikož po určité době historie se opakuje, jsem možná pár let napřed. Kromě toho z podniku, jehož jsem důchodcem, mi připlatili na cestu 900 franků, takže kdybych nejel, byl bych taky vůl.

Hned při první lekci jsem si uvědomil, že bych byl lepším profesorem, než nám dali, a tak jsem nelenil a pilně začal chodit za školu ; kochal jsem se nádhernou přírodou a koupáním na Baltice. Moře to je sice dosti zasviněné, neslané a málo hluboké, ale proti Bretani dost teplé a na břehu les ; býval jsem tam úplně sám. Zkoušku nakonec jsem zvládl taky.

"Davaj časy !"

Tahle slova byla snad první ruskou větou, kterou se každý Čech v květnu 1945 naučil. Mého strýce, snad proto, že nosil kravatu, zastavili na Žižkově tři vojáci : "Buržuj, davaj časy !" Přitiskli ho v koutě ke zdi a obrali o hodinky. Pro ruské vojáky mít hodinky byla tehdy hotová vášeň. Jejich tikání bylo pro ně snad rajskou hudbou. Jeden z nich si vyhrnul rukáv košile a hrdě mi ukázal : měl jich plnou paži až po rameno.

Pionýrský tábor.

Se spolužáky letos v létě mimo jiné jsem navštívil ruský dětský lágr na břehu jezera, nedaleko finských hranic. Tábor dostává subvence od podniku a od odborů, takže některé děti tráví v něm celé 3 měsíce prázdnin, protože zde je to levné a jejich matka ze svého platu je těžko živí. Děti naši návštěvu čekaly a v každém baráku celý týden psaly a nacvičovaly originální scénky na počest nás, hostů z Francie.

Po představení nás vedoucí stáže zavedla do jídelny, kde nás čekala skvělá večeře, kaviár, vodka, taneční parket s pozvaným orchestrem a zpěvačkou. Děti, které se pokusily přiblížit jídelně, organizátorka naší návštěvy energicky odháněla, tak jak to dělávala za zlatých časů sovětů : snad aby se něco nedozvěděly od nepřítele ze západu. Diskrétně jsem se zeptal zaměstnanců, z jaké rodiny pochází a uhádl jsem : dítě bohaté nomenklatury, z vojenské hierarchie. Za sovětů řídila ten tábor ona.

Ještě před odjezdem z Francie zaplatili jsme organizátorce plnou penzi. V Rusku nám pak řekla, že jim asi bude trochu chybět do rozpočtu a nějaký vůl mezi námi navrhl, abychom tedy přidali každý 50 dolarů. Zdálo se mi to hodně, jenže když všichni zaplatili, ... Kdyby to aspoň posloužilo k zlepšení stravy dětí, dal bych peníze rád. Ale když vidím, že zpěvačkou je její dcera, orchestr vede kamarád dcery, prý vnuk Rostropoviče, vodku přivezli oni, mám značné pochyby.

Nemám rád, když mi někdo diktuje, kterak se mám veselit. Brzo jsem nenápadně opustil dobrotami přeplněný stůl a vydal se na neoficiální návštěvu tábora. Shrnuto : na západě za nedodržování bezpečnostních a hygienických předpisů by byl okamžitě zavřen. Na rozdíl od tří vzorných pokojíků (4 nebo 8 lůžek), které nám vedoucí po uvítání ukázala, některé baráky mi připomněly reportáž z vězeňského tábora z doby války v Bosně, jehož šéf byl nedávno polapen a dopraven k "mezinárodnímu soudu" v Holandsku.

Davaj časy bis.

Jakmile jsem zašel za křoví, obklopilo mne pár kluků. Otázkám nebralo konce. Jak se žije u nás, jestli jsem sledoval mistrovství ve fotbalu, jak jsem snášel v Disneylandu "let raketou na měsíc" a podobně. A jestli moje hodinky mají funkci počítačky. Měly. "A můžete mi je dát ?" s nevinným úsměvem prohodil nejmenší z kluků.

Můj pobyt v Rusku končil a už jsem hodinky nepotřeboval. Ostatně nestály mě nic. Odepnul jsem náramek a dal. Kluk nechápal. "Jen tak, za nic ?" Pak jsem pohlédl na ostatní kluky a okamžitě si uvědomil, že jsem udělal chybu. Možná, že dědu některého z nich jsem vítal roku 1945 s osvobozením. A teď, kvůli mně, budou svému kamarádovi závidět. Jak to napravit ? "Napište mi své adresy, hodinky vám všem pošlu."

Napsali, rozešli jsme se, ale po chvilce mne kluci znovu vyhledali : "Nemůžeme tyhle hodinky přijmout. Dostal jste je jako dárek a ten se nerozdává." Vlastně nebyl to dárek, nýbrž reklama. Takový šmejd Made in China, který dostává každý nový předplatitel běžného časopisu : telefon, radio-magnetofon, televize na baterky, ... Zaplatíte-li do 10 dnů, dostanete ještě druhý dárek, hodinky. Už jich mám v šuplíku pár. Další dokoupím.

"A kolik dolarů budou stát ?" - Nevím, snad 10. "Hrůza. Kolik dělá váš plat ?" - No, já jsem důchodce. Kluci byli zděšeni. Z mého zápisníku vyrvali stránky s adresami a řekli : "Nic neposílat. Víme, že důchodce sám má bídu".

Důchodce.

Kluci měli pravdu. Kdybych během své kariéry si něco nenašetřil a spoléhal se jen na důchod, měl bych taky bídu. Bída na západě ovšem není stejná jako tady. S jedním důchodcem, houbařem, jsem se setkal v lese. Bývalý komunista, bere 750 rublů měsíčně (asi 1000 korun) a v tom je ještě zahrnuta premie za to, že za německé blokády hájil Leningrad.

Vyprávěl mi o prvních letech války. Rozmontované továrny byly přesunuty na východ a výroba pokračovala ve dne v noci, často i venku, na ulici, za třeskutého mrazu. Nikdo si neumí představit oběti, jaké přinášel tehdy ruský národ. Zabito bylo, nebo z poválečných útrap předčasně zemřelo prý 30 až 40 milionů lidí, hlavně mužů. Dneska ruský národ vymírá. V Petrohradu nejvíc. Na jedno narozené dítě připadá nevím už kolik úmrtí.

Jedno přání jsem slyšel v Rusku všude : "jen aby nebyla válka".

Převaha žen.

V sovětských filmech jsem vídal hlavně ženy, všechny těžké práce vykonávaly ženy. Režim se držel jen díky tomu, že ženy stály fronty, vařily, šily, chodily do práce. Když jsem byl v Kyjevě pozván do jedné rodiny, potkával jsem jen vdovy, nebo takové, kterým jiná muže ukradla. Muž byla vzácnost, hýčkal se už od dětství. Naučil se řečnit na schůzích a pít vodku. Zlenivěl, stal se méně odolný vůči nemocem a brzo umíral. V celém Rusku chybí dnes 10 milionů mužů.

Zdá se však, že příroda napravuje přebytek žen : v Rusku se prý začalo rodit méně holčiček než kluků. Zato kvalita nahrazuje kvantitu. Snad je to vinou špatné stravy, ale když dorůstají, jsou někdy tak krásné, že oslňují jako slunce, pohled na ně zrychluje člověku tep. A nepočítám množství autografů, které jsem v dívčím baráku musel dát, jako nějaká primadona.

Lolity.

Taková severská kráska se postavila na pěšinu, kterou jsem musel projít. "Vy jste tady zaměstnána, nebo...", zaváhal jsem, "jste tu jako dítě ?" "Jako dítě", vzdechla a hleděla mi do očí. Chápu, kde Nabokov vzal inspiraci svého amerického románu : jako student, trávil léto právě tady někde. Prchám, nechci se dostat do kriminálu ; však ty starší jsou taky k světu.

V Rusku je běžné dát se do řeči s neznámou osobou. Obzvlášť za bílých nocí, kdy v Peterburku se nikomu nechce spát a společně se čeká, až ve 2 v noci zvednou mosty. Téměř každá žena, s kterou jsem se seznámil, uměla hrát na nějaký nástroj, každá recituje básně a zpívá nádherně slova o lásce. Jednou dokonce při chůzi se mnou po chodníku. A nebyla to nějaká povětrná, jak se dalo soudit z výstředního oblečení a klobouku, nýbrž universitní profesor.

Nataša.

Jednu dvacetiletou Natašu jsem si přivezl domů. Manželka ji přijala přívětivě, snad si řekla, že mně, sedmdesátiletému dědečkovi, znásilnění od hezké holky už nehrozí. Pouze dlouhé, rozpuštěné vlasy se jí moc nelíbily, a na její šortky pohlédla s opovržením. V životě prý neviděla kratší.

Naštěstí koupat se s námi nechodila, takže neviděla její plavky ! Zepředu téměř normální string : tři rovnoramenné trojúhelníky, ale zezadu ! Vypadalo to spíš na dva provázky. Asi ruská móda. K tomu tuhou baletní školou vypracovaná stehna, a zadnice, která mohla uvést sochaře k vytržení. Jaký div, že se za námi otáčeli lidi na pláži v Saint Malo ? A mysleli si snad, ten dědek musí být milionář, že ho uhnala nějaká star.

Však z ní hvězda může být. Osobně bych se o ni nezajímal, mně se zvlášť moc nelíbila, ale posadili ji v Peterburku náhodou vedle mě ke stolu a za rozhovoru se zrodily vzájemné sympatie. Možná, že časem z ní show-business udělá potvoru, ale prozatím je to upřímné, prosté děvče, které má to štěstí nebo možná neštěstí, že má vzácný dar od Pánaboha : nádherný hlas. Když jsem ji slyšel zpívat s kytarou, byl jsem v sedmém nebi.

Vyhrála konkurs třemi francouzskými písněmi, které sama složila a napsala text. Vyslanec Francie v Rusku jí zaplatil cestu a účast na festivalu Francofolies, po jehož skončení zkusila zpívat po ulicích, ale za půl hodiny vydělala 8 franků. Nechtěl jsem, aby si za směšný peníz ničila hlas a zabral ji pro sebe.

Nataša u nás.

Má dcera Kristýna mi dala báječnou radu : ukaž jí Horu sv. Michala v 10 hodin večer. Každou letní sezónu tam pořádali nokturna, totiž návštěvu bez průvodce, všechny sály a podchody jsou prý osvětlené, volně přístupné, slyšela, že je to nádhera. Nádhera možná, ale nenapadlo nás se informovat, jestli to existuje ještě letos.

Když jsme vylezli nahoru na Horu před opatství, začlo lít jak z konve, a navíc vrata byla zavřená. Možnost zatlouct na mnichy a požádat o trochu jídla a bezplatný nocleh, jako to tady dělají poutníci už tisíc let, jsem vyloučil : neměl jsem mobil a žena by měla strach, co se nám stalo. Rozhodl jsem se jet domů, jak jen déšť povolí.

Jenže byli jsme nějakých 160 metrů nad mořskou hladinou a prudký vítr málem z našich rukou vyrval jediné paraplíčko. Našli jsme výklenek, kde se před vichrem mohl skrýt jeden člověk. Nataše musela být zima, protože kromě promočených šortek měla jen tílko, které končilo vysoko nad pupíkem ; v Rusku mají zřejmě nedostatek textilu ;-)

Vím, že jsem jí měl nabídnout svůj kabát a zůstat sám v košili na dešti : tak se to děje v každém pořádném filmu. Jenže takový galán já nejsem. Blahosklonně jsem pouze rozepnul bundu, Nataša se přilepila a do výklenku jsme se vtěstnali oba.

Stalo se, co se mi v poslední době stává jednou za uherský rok a ještě musím šeptat, abych to nezakřikl. Nataša nemohla být tak nezkušená, aby nevěděla, co se se mnou děje, ale nedala nic znát. Těžce jsem se rozhodoval, jestli si s ní něco začnu. Své ženě mluvím jen pravdu a dlouhou řadu let jsem jí věrný. Připadal jsem si jako ten v té písni, co na cestě do Cordovy potká dvě vdovy, váhá, až zmešká příležitost.

Nataša asi uhádla moje myšlení a pomohla mi z nesnází. Najednou jako pochopila a odtáhla se. Navrhla : "Seběhněme do města, nebo mi tu nastydnete. Vítr se uklidňuje." Sešli jsme jedinou uličkou města ; naproti restauraci, do níž Mitterrand pozval Reagana a Thatcherovou na smažená vejce, si koupila, za své těžce vydělané franky, pár pohlednic. Déšť mezitím ustal.

Vyšli jsme před hradební bránu do moře. Odliv vodu zahnal nějakých deset km daleko. V temnotě se lesklo mokré mořské dno, na němž se nacházelo, nedaleko hradeb, téměř prázdné parkoviště. Místo k autu, zamířil jsem na sever, k Anglii. Obešli jsme horu až ke kapličce sv. Alberta. Na tmavém obzoru v dálce se rýsovala kolmá zeď vody. Blíží nebo vzdaluje se ?

Pohlédl jsem na ještě tmavší obrys ostrůvka Tombelaine. Přitahoval mne jako magnet. Ušel jsem nějakou desítku metrů, Nataša mlčky za mnou, v opánkách přes kaluže slané vody. Když naše Kristýna bydlila na Hoře sv. Michala, běhával jsem k Tombelainu po pustém dnu každý den. Asi šest nebo sedm km. Bosou nohou naučil jsem se rozeznávat živé písky ; nemusel bych se bát, že v nich zahyneme.

Jenže já vůl, zapomněl jsem se podívat do novin, v kolik hodin začíná příliv. Jak lákavé bylo by navštívit hrob pohanského boha Veléna na pustém ostrově v noci, v doprovodu nevšední dívky ! O mně už nešlo, být sám, tak to risknu, ona má však život před sebou. Dojala mne důvěra, kterou to děvče ve mne má. Jestli odliv pokračuje, máme čas dojít tam i zpět. V opačném případě by to byla sebevražda.

Otočil jsem se a pohlédl na temný chrám vysoko nad námi. Proti letícím mrakům vypadal hrozivě. Najednou se však rozsvítily reflektory a Hora sv. Michala dostala pohádkový ráz, známý z pohlednic. Vrátili jsme se na parkoviště, zabouchl jsem dvířka vozu a nastartoval. Inspirace mě přešla.

Nějak jsem si zpletl cestu a místo dálnice dostal se na starou silnici, plnou zatáček. Za neustálého blýskání jsme jeli domů a Nataša udržovala konverzaci, abych neusnul. Jedu pomalu, protože... "Protože vezete takový poklad ?" - v legraci uhádla doslova, co jsem chtěl říct. Od rána do noci hovoříme, ale s ní je těžko se nudit.

Nevím, jaké vzpomínky si od sv. Michala odnesla ; mně se ta nepohoda líbila. Vrátili jsme se o půlnoci. Cestou konečně slíbila, že mi bude tykat. Vůči stárnoucí generaci úkaz v ruštině velmi neobvyklý.

Pak jí končilo vizum a my taky jsme odjížděli. Byl bych jí přiblížil k domovu cestou do Čech, v autě bylo místo, ale měla už zaplacenu jízdu autobusem Paříž - Stuttgart - Petrohrad. Když nastupovala, všiml jsem si jejího dojetí, ale nemám rád loučení. Litoval jsem, že jsem neuměl jí dát víc ze svých znalostí, jako Pygmalion, a přidat k tomu trochu něhy ; vždyť nikdy jsem ji nepolíbil.

Od té doby mi často píše, někdy i báseň složí, tisíce polibků posílá, a už ten fakt, že to rád čtu a často na ni myslím, potvrzuje, že malý zlomek mého života patří také jí. Přišlo to nečekaně, samo od sebe. Když si vzpomenu, že jsem před desetiletími pozval zpívat do Francie tehdy neznámou kanaďanku Suzanne Jacob, dnes uznávanou spisovatelku, říkám si, že Nataša má možná taky šanci se někým stát. Až na to, že nemá bohaté rodiče, nemá známé v rádiu a televizi, nehodlá být milenkou producenta... Na západě navíc je užitečné mít židovský původ.

Bezprizorní.

Je pochopitelné, že pro mnohé, možná pro většinu lidí v Rusku, za komunistů bylo líp. Přesto neslyšel jsem Rusy příliš si naříkat. Jsou rádi, když mají práci a střechu nad hlavou v paneláku, jaké ve Francii bouráme. Barevní výrostci je u nás poškozují a socialističtí filozofové hlásají, že vandalství a zločinnost je vina těch nudných paneláků.

V Rusku (i v Čechách) v paneláku žily celé generace a z dětí nestali se gauneři. Mafiáni, ti jsou spíš z Kavkazu, nebo z bývalé státní policie. Statisíce dětí bez rodičů (!) žije v Peterburku na ulici, a po zdech nečmárají, autobusy nezapalují, obchody nerabují, většinou pracují, když se naskytne příležitost. Nikdo se s nimi nemazlí, jako s těmi nespokojenými hajzly na západě, do kterých stát strká miliardy.

Čurání povoleno.

Kapitolou samou pro sebe jsou ruské veřejné záchodky. Horší, než záchod ve vlaku, kterým jsem kdysi jel do Kyjevu, těžko hledat jinde (můj článek o tom vyšel v Jižní Africe). Kamarádi, kteří navštívili SSSR před 10 lety, tvrdí, že zlepšení je dnes nesmírné. V některých městech se však zachoval záchodek z předešlého režimu ; měli by jej chránit zákonem a za dolary vodit tam turisty.

Naši prapředkové prý čurali na stromy, patníky a zdi, aby označili vetřelcům, že jde o naše území. Snad proto dodnes na záchodech se čurá proti zdi. Vynalézaví sověti postavili zídku uprostřed záchodu, takže se čurat může z obou stran. Přitom koukáte buď jak to tryská vedle stojícím, nebo do ksichtu chlapa naproti : Kdyby to trochu zvedl a přitlačil, tak tu zídku přečurá a hezky vás zkropí. Postavil jsem se k zídce, zalovil v kalhotech, ale najednou se mi přestalo chtít.

Sedící bába na mě pohlédla podezíravě, ale mé 2 ruble mi nevrátila, ač dobře pozorovala, že jsem za ně nic nevykonal. Štěstí, že jsem na cizince nevypadal, jinak by jistě zvonila na policii, že viděla diverzanta rozepnutím příklopce předávat instrukce. Celý SSSR byl vychován v paranoidním strachu, že je středem zájmu světa. Snad proto nebyla dvířka ani na ženském záchodě, aby občanka za nimi neprováděla nějakou individuální nesocialistickou činnost.

Kolegyně mi vyprávěla, že tam šla, protože se jí tak moc chtělo, že to nemohla udržet. Po prkýnku, aby si nezabrala do střevíců, vrhla se na jediné místo volné, s úlevou spustila kalhoty, když v tom na její rameno dopadla tvrdá proletářská ruka hajzlbáby : "Platí se předem !" Jak byla, v podřepu ji vytáhla.

Nešťastná dáma s kalhotky na půl žerdi lovila v kabelce svazek bankovek, neboť ruble jsme ještě neměli. Nakonec našla 1 dolar, na který samozřejmě nedostala drobné zpět. Navzdory smradu, čurala dlouho, do poslední kapičky, aby za své peníze si užila nejdražší čurání svého života.




(vyprávění o cestě s Laurencií najdete na minulé stránce)


index minulá stránka dalsi stranka                mail e-mail