04/2000 minulá stránka nová stránka






text románu klikněte


Málo známí dobrodruhové a světoběžníci.

Snad i vy znáte lidi, jejichž nevšední životní dráha by mohla doplnit náš článek. Ozvěte se ...

Miroslav Šulc

Jeho otec měl ve Svinově do roku 1948 hotel. Celá rodina měla po "vítězném únoru" Kainovo znamení živnostníků - kapitalistů. Jednoho dne, když se vracel mladý Slávek domů, dostal hlášku, že jsou tam na "návštěvě" estébáci. Otočil se na patě a zamířil rovnou k hranici Rakouska.

Slávek znal výborně německy a tak se dal do služeb Američanů. Ještě dva a půl roku jako agent-chodec se vracel na Brněnsko a odtud pomáhal organizovat útěky za železnou oponu. Možná by to dělal i déle, ale jeho otec tomu udělal přítrž, neboť mu vyčetl, že tím ohrožuje celou rodinu a mohli by všichni na doživotí skončit v kriminále.

Další dva roky sloužil v cizineckém táboře Europa v Linci, ale pak jako mnoho dalších se vydal do Austrálie, která mu byla sympatická. Začínal s lopatou v ruce a prošel všemi možnými řemesly. Za 4 roky se vypracoval. Zkusil hledat opály. Nejprve je doloval, pak za vydělané peníze koupil několik dolovacích území - claimů a začal prodávat opály po celém světě. Jejich dolování přišlo levně, a na trhu za mořem se dobře prodávaly.

Koupil moderní mašiny na dolování, začal pracovat ve velkém a pak už jen obchodoval. Za pár let zabalil obchody v Austrálii, aby začal znovu na Jávě. Ta je totiž srdcem Indonézie, která se skládá ze 13 tisíc ostrovů a je veliká jako 14 našich republik. Samotná Jáva je poseta sopečnými kužely až 3000 metrů vysokými a Slávek, jako zkušený hledač, našel tam obrovské množství opálů.

Za obchodem s nimi podnikl po celém světě více jak 750 cest. Vlastní diplomatický pas, je členem řádu Maltézských rytířů a též rytířem spravedlnosti. Před 25 lety se oženil s Thajkou a na stará kolena se konečně vrátil do vlasti i se svou ženou. Dnes je mu 78 let, je nemocný, má cukrovku, slábne mu zrak, má amputovanou levou nohu, takže jezdí na vozíčku.

Koupil hotel na zámku v Hradci nad Moravicí, o který ho však vzápětí připravil společník. Na podzim loňského roku jej přepadli v jeho zlatnictví Na Ostrožné v Opavě tři vymahači výpalného. Světoběžník, i když je na invalidním vozíku, má pro strach uděláno. Prožil krušné chvíle v utečeneckém táboře, hrůzy ilegálních přechodů hranic, vydělal daleko od své rodné země pohádkové bohatství, aby se na sklonku svého života vrátil domů - a i tady aby se rval o to, co je jeho... Vytáhl pistoli a své útočníky zahnal na útěk.
(Ďáblík)

Václav Marek

Narozen r.1908, ještě v dětství osiřel. Ve mlýně, kam po škole nastoupil do učení, aby uživil mladší sourozence, mu řemen utrhl levou ruku. V době hospodářské krize zůstal bez práce, a odešel do ciziny. Navštívil asi 20 zemí, od Španělska po Finsko, vypomáhal na rolnických usedlostech. V letech 1931 - 32 se setkal se Saamy, kočovným národem na severozápadě Evropy : Norsku, Švédsku, Finsku a začal se zajímat o jejich kulturu.

Při neustálém zápase o živobytí v různých zaměstnáních, v norském helgelandském kraji prožil patnáct let. Sám si zde postavil srub a živil se výpomocemi na samotách, prací v lese, fotografováním, kreslením plánů půdy a lovem. Za války pomáhal dělníkům nasazeným na stavbu vojenského letiště v Hattfjelldalu utéci přes hranice do neutrálního Švédska, za což byl v roce 1944 zatčen gestapem a vězněn.

Do ČSR se vrátil roku 1948. Usadil se v Praze, oženil se a až do roku 1970 pracoval v různých výzkumných ústavech zaměřených na zemědělství a lesnictví. Během té doby sepisoval 3 souhrnná díla o saamské kultuře a náboženství. Dále vydal román Kočovníci věčné touhy a v Norsku studii "Samene i Susendalen", za kterou mu byla udělana prestižní helgelandská literární cena. Na cestu mezi Saamy se již více než sedmdesátiletý Marek znovu vydal ještě v r. 1979. R. 1994 zemřel téměř v zapomnění.
(Michal Kovář)

Richard Konkolski

Bývalý tramp Richard je z Bohumína, což je přímo na polské hranici, kterou protéká řeka Odra. V sedmdesátých letech na malé jachtě Niké dokázal dvakrát za sebou obeplout jako osamělý mořeplavec zeměkouli, jako první původem ze země bez moře (před ním to dokázalo jenom 17 mořeplavců).

Dostal titul Mistra sportu a státní vyznamenání, jenže emigroval a již 18 let žije v Newportu v USA. Jeho 3 knihy o své cestě byly svého času na indexu. Počátkem února 2000 přijel do Ostravy, kde ho na nádraží přivítala sestra, kamarádi a štáb televize.
(Ďáblík)


Co a kdo je vlastně cizinec ?

Za hranicí oddělující náš svět od cizího je tajemný chaos, ale také volající dálky, symbol naděje něčeho lepšího, lepšího života, exotiky, něčeho neznámého. Ještě v 18. století znamenaly v některých německých dialektech slova Fremde (Cizina) a Blend (Bída) totéž. V angličtině jenom okolnosti rozhodují, zda slovo Strange označuje něco cizího, nebo něco podivného, nesrozumitelného. Proč v nás slovo cizinec vyvolává jednou naději, podruhé strach nebo dokonce nenávist ?

Naším územím prošly všechny možné národy, ať to byli Keltové, Římané, Avaři, Tataři, Turci, Germáni, Rusové až po Švédy a nevím koho ještě. Vždy jsme byli srdcem Evropy a křižovatkou národů a cest. Měli bychom tedy za ty tisíce let být na cizince připraveni. Bohužel, díky hamižnosti, nejsme. A dlouho ještě nebudeme.

Naši krajané již téměř 200 let odcházeli a odcházejí do světa. Protože nejsou blbí, vesměs se uchytí a pro tu kterou zemi jsou přínosem. Jsou ale přínosem pro naši zemi ti, kteří k nám přicházejí ? Troufám si říci že ne. Ne každý cizinec může být naším přítelem a tím, kdo si zaslouží naší důvěry.

Jestliže máme vízovou povinnost vůči některému státu, recipročně i ten stát by ji měl mít vůči nám, viďte ? No, není tomu tak. Na příklad : USA - Kanada - Austrálie atd. Žije-li v naší malé zemi s nezaměstnaností 500 tisíc lidí téměř milion cizinců bez víz, bez povolení pobytu a s vysokou trestnou činností, je to při nejmenším pobuřující. Stali jsme se pračkou špinavých peněz a naše prosperující závody zlikvidovala konkurence.

Dnes už národnostní menšinou, ne tedy Čechy, chtějí býti i Vietnamci, Číňané a cikáni. Přimlouval bych se, aby pro všechny, kdož by chtěli získat naše občanství, byla doba stejná jako je tomu třeba ve Švýcarsku a aby se pro cizince zpřísnily i podmínky pro trvalé bydliště, pro živnostenské podnikání. Volá-li národ po zavedení vízové povinnosti a zpřísnění podmínek pro pobyt u nás, má vláda, která žije z peněz daňových poplatníků, povinnost uposlechnout slova lidu. Jenže není tomu tak. Léta běží a mafie si tu vytvořily pevné pozice.

Kecy o sjednocené Evropě jsou pro mě spíš sci-fi než skutečnost. Jakápak sjednocená Evropa, když víme, co se děje a jak se chováme vůči Jugoslávii ; to stejné dělají Rusové v Čečensku. A jaký je současný postoj vůči Rakousku, které si řádně zvolilo svou vládu a směr ? Holt, i u nich mají cizinců víc jak dost a tak chtějí Rakousko Rakušanům, stejně jako u nás Čechy Čechům. Na tom vůbec nezáleží, jestli ten Čech bude černý, snědý, žlutý nebo bílý. Jde o to, že nebude z národnostní menšiny, ale že to bude plnohodnotný občan, který je pyšný na to, že je Čech a že vláda, jíž dá svůj hlas, se bude starat o jeho právo a blaho.
(Zdeněk Vašíček, Ostrava)


Předplatné časopisu Tramp

Poštovní novinová služba dovoluje nyní zkrátit předplatitelské období na pouhý měsíc (20 Kč). Na Slovensku telefonujte firmě ABOPRESS 07/52 444 979 nebo pošlete e-mail na abopress@napri.sk pro informace.

Veselé Velikonoce vám přeje Luc Petr