Starsí Strana   1/02/99   Nová Strana

 

Nové knihy

Autor Ota Ulč nám oznámil, že po letech úhoru právě v Praze vyšly jeho dvě další kniky a sice Vandrování Pacifikem a okolím, nakladatelství Olympia. Kniha je vázaná, s fotografiemi a stojí 169 korun. Zájemci ji snad najdou v knihkupectví v Celetné ulici, u Fišera v Kaprově ulici, v Akademii na Václavském náměstí a jinde.

Tím druhým svazkem je román Běženec v Sametu, závěrečný díl trilogie, vydaný nakladatelstvím Faun, cena je 188 korun. Před nákupem je dobré prodejny knih obtelefonovat. Každá dostala 2 - 3 výtisky, a když je prodala, nikdo nepomyslil na to, aby objednal další. Takže jsem sběhal téměř celou Prahu, než jsem 20. dubna čirou náhodou dostal jeden výtisk v prodejně specializované na školní učebnice v Jindřišské ulici.

Předchozí dva díly vyšly ještě v Torontě u manželů Škvoreckých.

V Kanadě jsou knihy k objednání u jn CZECH BOOKSTORE

     

ÚSVIT DOBRÝCH ČASŮ

Ota Ulč

Konečně dobrá zpráva! Česká justice se rozhoupala zabývat se a slušně rozhodnout, odmítnout nehoráznou českou praxi vydřidušského účtování cizincům. Jak napsal spisovatel Petr Chudožilov (Lidové noviny, 20.ledna 1999), "O dvojích cenách platných v České republice by se dala okamžitě zveřejnit Černá kniha národní hanby." Pak to ještě charakterizoval, jako "řvavou a bolestnou národní ostudu." Tento méně než sametový a v zemi tak populární obyčej též ostře kritizovali představitelé Evropské unie.

Hrdinou nastávající, doufejme, že trvalé změny, je pražský advokát jménem Pavel Hrdina. Měli bychom mu zasalutovat. Doprovázel své zahraniční přátele po Praze. U kasy do Trojského zámku vyžadovali 50 korun vstupného pro Čechy a 100 korun pro ty, kteří česky nedovedli. Když se ohradil, dozvěděl se, že cizinci jsou bohatší.

Paní v pokladně nesledovala pouze instrukce svého zaměstnavatele, v tomto případě Galerie hlavního města Prahy, ale i tři roky staré stanovisko ministerstva financí, podle něhož uplatňování dvojích cen nelze pokládat za diskriminaci. Přece zákaz dvojích cen by byl popřením svobody tržního hospodářství! A tudíž nemůže být v rozporu s dobrými mravy, napsala Jana Furstová, tehdejší ředitelka odboru metodiky ceny tohoto ministerstva. On sice existuje zákon o ochraně spotřebitele, který zaručuje ochranu před diskriminací, zakazuje chovat se "v rozporu s dobrými mravy." Poněvadž to ale je země s tradicí Franze Kafky, porušení tohoto zákona nemůže být předmětem občanskoprávního sporu. Je pouze možné se obrátit se stížností na Českou obchodní inspekci, čímž se nic nevyřeší.

Advokát Hrdina se ale nevzdal. Jednak se odvolal na Listinu základních lidských práv a svobod, jednak použil paragrafu 424 občanského zákoníka, určujícího odpovědnost za škodu, která vznikla v souvislosti s úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

A soudkyně Zuzana Barochová u Obvodního soudu v Praze 6 teď v lednu rozhodla ve prospěch žalobce. Předpokládám, že popudí řadu patriotů, nedostatečně imunních vůči závisti, tomuto Morbus Bohemicus.

V této souvislosti budu citovat z rukopisu mé před několika měsíci vyšlé knihy BĚŽENEC V SAMETU. Důvod ukázky a její délky bude zřejmý až po jejím přečtení:

Zvonil telefon. Tachecí. "Zrovna jsem se vrátil. Odkud ? Ale najmul jsem si auto a jel do jižních Čech, pak na Moravu - jaký to bylo ? Krásná krajina, samozřejmě, i když už leckde zhuntovaná. Ale jednu výhodu to tady má, to se musí nechat - že je všude tak fajn blízko. Jaká pohoda ! " liboval si jako každý Američan, jemuž osud nadělil absolvovat desetinásobné nebo i stonásobné vzdálenosti. "A víš co mě tu nejvíc dožírá ?"

"Obchody, ne ?" Komenda si vzpomněl na nerudnou slečinku v Máji.

"Kdepak ! Dvojí ceny ! Něco tak svinskýho nemají ani v temný Africe ! Ve Slavii, poněvadž jsme mluvili česky, tak mi číšník přines českej účet. Potom jsem šel na večeři se starým kamarádem z Kanady, taky tady na návštěvě. Nóbl podnik, při placení kamarád vytáh kredit kartu. Jen co to číšník viděl, tak ucuk, že abysme prominuli, že nevěděl, že jsme cizinci, poněvadž jsme mluvili česky. Zmizel a za chvíli se vrátil s novým účtem a tam to bylo dvojnásobně. Můj kamarád, starej válečník, se pořádně nasral a pořádně nahlas tam řek, že za tuhle zemi bojoval, byl ochotnej krvácet, ale není ochotnej takhle se nechat okrádat. A vidíš, přesto nás okradli. Aspoň se omlouvali, že je jim to trapný, ale že tak se to musí. Nebo taky : šel jsem na mozartovskej koncert do Bertramky - v neděli dopoledne, jen tak sám, si poslechnout něco pěknýho. Za lístek jsem platil čtyřicet korun. O přestávce se tam začnu bavit s jednou Pražandou, jak se jí to líbí, jó, je to moc pěkný, ale ta cena je moc. Čtyřicet korun přece není moc, povídám. Vy jste platil čtyřicet korun ? povídá. Já platila sto osmdesát. A víš proč ? Poněvadž před kasou zrovna s někým prohodila pár anglickejch slov a tak jí to napařili."

Komenda, majitel občanské legitimace, sice k ničemu stát se zaměstnancem Zamini, ale jí ochráněn před právě takovou nehorázností, na vyjádřenou nevoli nezareagoval. Naopak, jemu jakož i národu se smyslem pro spravedlnost pěkně vyhovovala, poskytovala satisfakci, zadostiučinění méně majetných vůči valutami vybavenému světu.

"Víte, musíte to vidět z českého hlediska. Tady lidé vědí, kolik stojí kultura v cizině a tak si ty dolary a marky přepočítají na koruny..."

"Hele, od kdy se ceny určují občanstvím zákazníka ? V tom případě byste měli bejt důsledný : když by Čech přijel do New Yorku, tak by se měl na Broadwayi domáhat, aby mu vstupenku prodali za dva dolary, poněvadž v Praze by ho divadlo stálo padesát korun. A ještě jedna důslednost : řekněme, že bych do Prahy přijel z Bangladeše. Tam mám zlomek platu, co má průměrnej Čech. Takže bych měl mít nárok na zlomek ceny vstupenky, nebo snad ne ?"

"Kdybyste byl z Bangladeše, neměl byste na cestu," troufl si Komenda obhajovat neobhajovatelné.

"Jak to že ne ? Šel bych pěšky, přeplaval nějaký to moře cestou, živil se ponravama, kořínkama, spal pod mostem, pak bych to měl pár kroků do Národního divadla."

"Ale vždyť vy si ty ceny můžete dovolit !"

"O to přeci nejde, ty trumbero ! Samozřejmě, že můžu. Jde o to nebejt takhle tupenej ! Beztoho to je jen ta sakramentská česká závist. Vadí mi, když mě někdo má za vola. V hotelu dvojí ceny. V Českym Krumlově chtěli pěti- hvědičkovou cenu za jednohvědičkovej kamrdlík. Víš, co jsem udělal ? Odjel přespat do Rakouska, tam takový vydřidušský móresy nemají a mám tam aspoň jistotu, že nebudu spát v blechárně."

"Kdypak se tedy uvidíme ?" Komenda mínil odnavigovat od nepříjemně se košatícího tématu.

"Proto ti volám. Já už zejtra letím. Mám už tý ČSFR ale vlastně i celý Evropy dost. Tady furt slyším, jak Amerika ohrožuje hodnoty evropský civilizace. Amerika zachránila Evropu jak před Hitlerem, tak Stalinem. Jaký hodnoty ? Co dala Evropa světu v tutom století ? Nacismus, komunismus, koncentráky. Já už toho mám dost."

"To je škoda. Tak tedy až příště," pobídl Komenda.

"Jestli to ještě někdy bude."

A naprostou většinu citované pasáže nakladatel bez mého vědomí vyškrtl. Jedna z dalších sametových zkušeností.

Rozsudek rozumné soudkyně Barochové ještě nenabyl právní moci. Může ještě dojít k odvolání a převrácení věci. Vždyť tamější soudy ignorují i rozhodnutí Ústavního soudu.

Ota Ulč, 27.1.1999

 


Nevypadají na běžkaře. To jsou běženci.   (David)