Zpátky   1/02/1999   Nová      

Zima v jižních Čechách.

Vrátil jsem se z lesa. Je půl čtvrté odpoledne a začal na krajinu zcela nepatrně, řiďounce a lehounce, ne padat, ale snášet se sníh. Obloha je olovnatá jako na Kosárkových obrazech (olovnatý - olovný nebe, to vynalezl Jan Kojan, malíř český). Mezitím, co tohle píši, se jaksi rozsněžilo, ale vločky jsou pořád lehounké. Přemrzlé. Přituhuje.


Je půl třetí ráno. Vstávám podvědomě. Vzbudil mne strach o ryby z rybníka Holná. Aby nechcíply v kádi, kam jsem před několika dny hodil asi pět půlkilových línů, tříkilovou štiku, nějaký kapry a dvě hrstě bělic.

Procházím tmavým bytem po paměti a citu bosých nohou podle toho, po jakým koberci šlapu. Když otevřu dveře, psi vyletí jako pumy a dovnitř vlítne mrazivý vzduch. Stojím chvíli u otevřených dveří a slyším jak štvou zahradou, řvou nad drzostí koček, které přetáhly jejich územím.

Hodím přes sebe bundu a jdu se podívat do kádě, jestli není na vodě námraza. Svítím baterkou do kádě a šmátrám po hladině. Je na ní slabý škraloup. No to dá rozum, začíná mrznout. A mrzne.

Bořím dlaní led a šajnuju do vody. Chvilkama, zábleskem, zahlédnu u dna černozlaté stíny, jakoby cihly zlata. Líni - línci - línečci. Tiší, vážní a smutní línci. Trpěliví. Znova se zableskly jejich stíny. Víc nevidím. Narovnám se, opřu ruce o káď.

Že by ostatní vytáhly kočky ? Nelením a ve tři v noci jdu pro keser do klubovny. Několikrát protáhnu keser kádí a zdvihnu. Štika, temně černá na hřbetě, bílé tečkované břicho, lehounce až elegantně se prohýbající a pomaloučku pohybující se žábry. Nádherná, ve své dravčí stavbě. Jak často a rádi obdivujeme právě dravce...

Najednou mnou otřásla zima a probral jsem se k reálu. Zakreju káď kratinou - tedy krátkými prkny. To kvůli kočkám. Ty bestie dokážou z vody vytáhnout rybu o váze 3,5 kg. Kolik jsem viděl kaprů s užranou hlavou. Začínají vždycky u hlavy. Toulá se jich tu po nocích plno.

Odnáším usušit keser do klubovny. Psi mne pozorně sledují, aby jim neunikl jakýkoliv náznak, že půjdeme znovu do lesa. Občas bafnou, to asi aby okolí vědělo, že jsou tady oni a kromě nás tří tady nemá nikdo co dělat. Sněhu zase o něco přibylo, už je znát i na silných větvích dubů. Dostávají v tom pološeru neobvyklou podobu.

Ani se mi nechce moc do domu, do postele. Ale zašlo mi za nehty. Zahvízdal jsem na psy, popošel ke klubovně, vytřepal keser. Vešel jsem a psi za mnou. Opatrně prohlédli nalíčené pastičky na myši a udiveně na mne zdvihli hlavy. Pastičky byly prázdné, ale nastražené. Zavěsil jsem keser, sáhnul do plechovky od mořidla, vyndal láhev irské whisky a dal si loka.

Pohladil jsem psy, zamknul klubovnu "Rychlých Šípů", přešel do stavení, vytřel si v předsíni tlapky, odsvlíkl bundu i klobouk a vešel do místnosti. Dýchlo na mne teplo. Psi i já jsme zalehli. Každý na své místo. Ale nějak jsem nemohl zaspat. Sáhnul jsem po "Třech kamarádech". Ráno vzbudil jsem se s knížkou na ksichtě.


Jdu zapálit oheň. Připadlo asi deset čísel. Dobrých deset.



Musím jít zabít ryby. Nemůžu je nechat udusit. Nemůžu v noci chodit rozbíjet led v kádi. Psi poznali hned, na co se chystám a já poznal, že to vědí. Sakra, tady na vsi se pořád musí něco zabíjet. A psi musí vždycky svědčit.


Ladislav Konopka, 18. ledna 1999.