logo         Starší stránka   1/01/1999   Nová stránka      


Dubčekův vězeň

Kdo si zalistoval v novinách z jara 1968, mohl nabýt dojem, že doba "Pražského jara" byla dobou naprosté svobody, že "Socialismus s lidskou tváří" byl ideálním státem, nebyla nezaměstnanost, neexistovala cenzura, všichni byli šťastní … Přečtěte si vyprávění kamaráda Zdeňka Vašíčka z Ostravy :

V květnu 1968 byla amnestie pro 1. nápravně výchovnou skupinu, tedy pro ty lehké případy. Lágry se rychle zaplnily jinými darebáky, ale "osmička" na radioaktivní hlušině v Horním Slavkově za Karlovými Varami zůstala dva měsíce prázdná. Měla tři vězně : skladníka, kuchaře a lékaře.

Dvacátého května se mi narodila dcera Světlana a 5. června pro mne přijelo STB. Žena byla tři dny doma z porodnice… Nakonec souhlasili s tím, že přijedou druhý den, abych si mohl udělat inventuru a vše předat. Pak mě dali do vazby a za týden jsem byl v Horním Slavkově. Přišel příkaz, a 280 novinářů, spisovatelů a jiných kumštýřů bez rozsudku nás tam odvezli.

Nikdo z nás nebyl obžalovaný ani odsouzený. Byli jsme prostě internováni ! Vlastně nešlo ani o vazbu. Museli jsme chodit na komanda: elektrárna v Chodově, termál v Karlových Varech, socialistická vesnice Rovná u Plané, Mariánské Lázně, Loket, Dubí, atd… Makačka na stavbách v zemědělství za 30 Kč vězeňských na měsíc.

Staral se o nás "Malej Tonda", to byl bachař sadista, boxer -kapitán, dělal nám bezpečáka a od roku 1950 byl bachařem v Jáchymovských dolech. Měl na krku řadu životů "útěkářů". Když je chytli a náhodou nezastřelili, tak on je utlouk…

No a 21. srpna přijeli Mongolové a zabrali lágr. Já jsem se dostal domů 23. prosince a měl jsem 28 kg po 23 dnech hladovky a odmítání pití. 13 dní jsem ležel po protestní sebevraždě v Lokti ve špitálu, hlídaný dvěma bachaři a 10 dní u primáře Skály v Dobřanech na uzavřeném oddělení. Ten prosadil, že mě museli propustit a sanitka mne dovezla až do Ostravy.

Většinu těch kluků vyhnali přes hranice nebo se ztratili v Rusku. Dnes politikové hodnotí 21. srpen. Jsou to samý kecy, vše měli už tenkrát dávno naplánované, zažil jsem to na vlastní kůži a nikdo mi to nevymluví… Ale už je to za mnou, tak co…

Karel Kukal za Švýcarska o tom napsal před třemi léty knížku "Devět křížů". Byl jediný z desítky, co utekli, který to přežil. Měl původně 7 let, ale 25 mu přidali za útěk. Psali o tom i Lubka Škaloud a řada dalších. Jenže koho to zajímá?! Lidi nezajímají ani ty nejtěžší zločiny, co spáchali v STB, zvlášť když vidí, že se jim nic nestalo - mají kapitál, ekonomickou moc a jsou všude: ve vládě, firmách, bezpečnosti…


Předchozí stránka Starší Index Obsah všech stránek Následující stránka Další