old15.01.2011 next

 

 

Petr Náhlík : Kdo vlastně byl Eduard Ingriš?
Ingriš fotograf

Eduard Ingriš se narodil 11.2.1905 se ve Zlonicích u Slaného, ale jeho trampským domovem byly vltavské Svatojanské proudy, kde měl svůj trampský srub a kde získal lásku k divoké vodě aniž tušil, že jednou uvidí nejen Niagaru, ale i Amazonku a Tichý oceán.

Ve Svatojánských proudech, dnes hluboko pod vodami nádrže Slapské přehrady, bylo jedno z nejstarších tábořišť na které jezdila i T. O. Jezdci z Margonu, která v roce 1930 postavila ve stráni nad řekou srub, který jí ale brzy zničil požár. Už za rok vybudovala na stejném místě nový srub Margon, po kterém následovaly sruby další. V roce 1935 už kolem něj stála velká trampská osada i s volejbalovým hřištěm, nazvaná podle prvního srubu Margon. Pod osadou ležel uprostřed řeky ostrov Olšovec zvaný Dynamit, na kterém pravidelně tábořili trampové a vodáci, kteří se zúčastňovali osadních potlachů a sportovních klání.

V roce 1937 se T. O. Margon stala součástí nově založených Spojených klubů osad třebenických (SKOT). V té době sem jezdil nejznámější osadník Margonu, E.Ingriš, který svůj srub nazval Nemuzikantskou boudou. Tam jej často navštěvovali hudební a herecké celebrity a včetně španělského kytaristy Angelo Iglesia žáka Andrése Segovii. Protože již tehdy byl Ingriš skvělým fotografem a filmařem, zachytil je na svých fotografiích a krátkých filmech, které se dochovaly dodnes. Při budování Slapské přehrady (1949 - 1954) musela celá osada Margon ustoupit staveništi hráze.

Ingriš Do roku 1912 byl Eduard Ingriš vychováván prarodiči v Lounech, při toulkách podél řeky Ohře (Ingriš ji nazýval Oharka) a pod svahy Českého středohoří se rozvinula jeho láska k přírodě. Lásku k hudbě u něj probudil otec, výtečný houslista a původně vojenský kapelník. Otec byl železničář a tak se rodina s dalšími dětmi Melanií a Zdeňkem často stěhovala než zakotvila v Praze.

V letech 1916 - 1918 se jeho muzikální výchovy ujal benediktinský klášter Svaté Markéty v pražském Břevnově, kde působil jako vokalista. Od roku 1924 točil vlastní amatérské filmy a angažoval se ve spolku mládeže Komenský. Na popud rodičů začal po absolvování gymnázia a studiu na učitelském ústavu navštěvovat přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Brzy ale (bez jejich vědomí) přestoupil na pražskou konzervatoř, kterou vystudoval u profesorů Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Jaroslava Křičky a ukončil ji klavírním absolutoriem v roce 1928. Již při studiích přijal v roce 1927 místo tenora a později kapelníka v divadle Aréna na Slupi.

Třicátá léta minulého století se tvářila jako doba velmi zásadových mravů. Například, kdo byl tenkrát dopaden ve stanu bez oddacího listu, šel do basy. O tomto tzv. Kubátově zákoně se samozřejmě hodně psalo v novinách a ředitele a majitele divadla Aréna Fencla napadlo využít mediálního boomu kolem podivného zákonu a napsal libreto "Trampské milování". Pak oslovil skladatele Eduarda Ingriše, aby připsal hudbu. Vzniklá revuální opereta, která se skládala z celé řady výpravných obrazů ve dvou dějstvích. A jedno z nich představovalo večerní náladu s imitací ohně, chatou a zpívajícími trampy. Slavná píseň Teskně hučí Niagara poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermanové (!) v roce 1932 a již při premiéře bylo představení diváky přerušeno a píseň musela být opakována.

Eduard Ingriš je i autorem prvního aranžmá slavné polky Jaroslava Vejvody "Škoda lásky", která pod názvem Beer Barell se spojeneckými vojsky za II. světové války obletěla celý svět. Napsal na 60 muzikálů a operet, (polovinu jako jediný autor) symfonii i operu; drobných skladeb a písní napsal okolo tisíce a řadu z nich nazpíval a nahrál na gramofonové desky R. A. Dvorský. Napsal i tři svazky kytarové školy "Veselé učení na kytaru".

V letech 1928 - 1947 jako autor řady revue a operet i jako dirigent prošel většinou pražských scén - od Velké operety přes Varieté, Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Kohouta, Alhambru až po Městské divadlo na Královských Vinohradech, Tylovo divadlo, Stavovské divadlo atd.

Značného úspěchu dosáhly jeho operety U panského dvora (1938), Melodie srdcí (1941), ale nejúspěšnější jeho operetou se stalo Rozmarné zrcadlo. Bylo uvedeno v 1600 (!) reprízách a hrálo se pět let!

Ingriš ve 30. letech řídil i klasická díla jiných autorů - Polskou krev O. Nedbala ale i Giudittu F. Lehára, jejíž premiéry se skladatel s pochvalným uznáním zúčastnil. Ingriš si se svým sborem zahrál v roce 1934 i ve filmu "Život vojenský život veselý" zpívajícího vojáka - nezpíval svůj text, ale píseň s textem L.Broma a S.Razova.

Mezi světovými válkami patřil Ingriš mezi nejúspěšnější a nejplodnější autory, jeho tvorbu nahrávaly všechny významné gramofonové firmy a i on sám hrál a zpíval svoje písně. Tehdy vzniklo i jeho přátelství s významnými kulturními osobnostmi umělecké avantgardy - s K. Hašlerem, F.Futuristou, E.Fialou, E.A.Longenem, J.Kohoutem, V.Burianem, J. Ježkem, J. Werichem, J. Voskovcem i R. A. Dvorským.

Pražský rozhlas vysílal pravidelné Ingrišovy půlhodinky, ve kterých Ingrišovo kvarteto a Ingriš Babies zpívali jeho skladby, které vycházeli zároveň na gramodeskách a tiskem. Do roku 1947 napsal hudbu k 11 krátkým filmům, včetně filmu "Práce je jako písnička" pro firmu Baťa.

V roce 1944 jej kniha H.Rittingera "Sjížděl jsem dravé řeky" inspirovala k novoročnímu předsevzetí: "Až tato válka skončí a my budeme moci opustit tento koncentrák (náš stát), odjedu do míst, kde se lidé nezabíjejí." Již koncem roku 1947 pochopil, kam směřuje vývoj v naší zemi a vyrazil s 50 dolary bankovního přídělu a dvěma zavazadly do Jižní Ameriky, kde měl dohodnuté místo v orchestru v Argentině.

Cesta lodí byla dlouhá a "Vítězný únor" 1948 ho zastihl nedaleko slavné pláže Copacabana a udělal z něj nežádoucí osobu z komunistické země! Skončila mu platnost brazilského víza a Argentina mu odmítla vízum vydat. Odjel tedy do Belému, kde získal falešné doklady a nasedl na loď plavící se proti proudu Amazonky. Teprve na cestě se začal učit španělsky.

Po devíti měsících se po překročení Kordiller dostal do peruánské Limy. Z Limy se pak vydával na dobrodružné výpravy - vždy s fotoaparátem a kamerou - po Amazonce, na sjezd řeky Hualaggy na voru, výstup na sopku Místy, jezero Titicaca, Machu Picchu i do Kordiller, kde se v roce 1949 setkal s J. Hanzelkou a M. Zikmundem a doprovázel je na ostrovy Las Chinchas u pobřeží Peru, kde s nimi spolupracoval při natáčení filmu Ostrovy miliónů ptáků.

Poté co zakotvil v Limě, seznámil se s kolonií Baťovců a vyučoval děti v jejich rodinách hudbu. Spolu s krajany založil České divadlo v Peru a při slavnostech krajanského spolku uváděl své nové hry a písně - vydal dvě alba Písně z Peru. Svoji píseň "Peru mi amor" věnoval manželce prezidenta Peru a vynesla mu peruánské občanství! Ještě v Československu řídil Ingriš Symfonický orchestr města Prahy, v Limě pak Peruánský státní symfonický orchestr, s nímž natočil na gramodesku vlastní symfonii "Pod peruánským nebem".

V roce 1951 se zúčastnil několika fotografických soutěží. Vyhrál sedm prvních cen a předstihl i profesionály. Výstavu oceněných snímků zhlédl i americký vicekonzul Loren McIntare, zastupující i zájmy Holywoodu, který Ingriše vyhledal s přáním naučit se od něj fotografovat.

Ať již jako kameraman, či v jiných profesích, pracoval Ingriš před odjezdem do Ameriky pro filmová studia v Československu i Německu. V letech 1951 - 1954 pracoval jako kameraman pro brazilské, argentinské i americké společnosti při natáčení řady filmů:
1951 - Cataratas de foz doo Iquacu (Vodopády na řece Iguazú),
        Las Esmeraldas perdidas de la Isla-Tika,
        La revina en la selva
;
1952 - Sabotaje en la selva (Sabotáž v džungli).
O natáčení Ingriš napsal: "…hlavní roli ztvárnila jihoamerická krasavice Pilar Pallete. Během filmování přiletěl vlastním letadlem velký americký herec John Wayne a pobyl s námi několik dní. Vzešla z toho láska na první pohled - při mé kytaře. Po odletu John Wayne poslal Pilar letenku do Hollywoodu s nabídkou svatby. Pamatuji se, že Pilar se mě ptala, zda to má přijmout. Zanedlouho jsme četli v novinách, že jela na svatební cestu s Johnem W. jeho vlastní yachtou na Havaj…"
1953 - Cocoblo;
1954 - Johnson motors jungle film, Polonesa in a-major;
1953 - 54 série 13 filmů Adventure is my bussines (dobrodružství je můj byznys
Při natáčení těchto filmů byl Ingriš prohlášen za mrtvého, poté co na něj během natáčení v pralese u Rio Napo skočila puma. Zprávu pustil do světa jeho těžce raněný pomocník, když se probral po útoku pumy v nemocnici a Ingriše tam nenašel. Zprávu otiskl v roce 1953 i krajanský list Náš domov v Kanadě odkud ji zřejmě převzalo převzalo vysílání Svobodné Evropy. Z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí do Československa oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb, brzy byla ale zpráva odvolána.

Díky McIntarovi fotil Ingriš pro časopisy Time i Life, ale jednou od něj dostal nečekanou nabídku - pracovat pro Thora Heyerdahla, který přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki a nyní sháněl dobrého fotografa pro pořízení snímků do své knihy o incké kultuře. Toto setkání bylo pro Ingriše osudové - 4.12.1955 a 12.4.1959 - se vydal dvakrát (poprvé ztroskotal !) na voru s vlastní posádkou z Peru do Polynésie. Potvrdil teorie Thora Heyerdahla a také to, že úspěšná plavba voru Kon-Tiki nebyla náhodou.

Ingriš Na Tahiti se spřátelil s účastníkem plavby voru Kon-Tiki, švédským spisovatelem Bengtem Danielsonem a setkal se i s potomkem malíře Paulu Gauguina.. Protože krátce před druhou cestou zahynul při plavbě opačným směrem Francouz Eric de Bisshop na voru Tahiti Nui, peruánské úřady Ingrišovu žádosti o povolení druhé plavby zamítnuly.

Povolení plavby voru Kantuta II. pro Ingriše osobně zařídil prezident Peru - Manuel Prado, který jej jako ctitel klasické hudby znal velmi dobře jako dirigenta. Při zpáteční plavbě z Tahiti (3.10.59) nabídl své zkušenosti Henry W. Taftovi, vnukovi bývalého prezidenta USA a pak na jeho plachetnici Blue Sea navštívil Velikonoční ostrov, ostrov Pitcairn, kde žijí potomci vzbouřenců z lodi Bounty i Robinsonův ostrov (Juan Fernandez), kde žil Alexander Selkirk (Robinson Crusoe).

Když v roce 1957 v Peru, na pobřeží u Capo Blanco, natáčela společnosti Warner Brothers záběry pro film Stařec a moře, byl u toho i autor románu, Ernest Hemingway. V časopise Life se dočetl o Ingrišových plavbách a požádal producenta filmu, aby jej našel a získal jako poradce pro natáčení. Ingriš nabídku přijal a při filmování se s ním spřátelil.

Ingrišovi vlastní filmy z cest, k nimž složil a nahrál vlastní hudbu a v nichž dokumentoval svá dobrodružství, jej proslavily i v USA. V roce 1958 odjel poprvé do Los Angeles se svým filmem o Kantutě. Společnost Bill Burrud - zastupovaná českými krajany Pelcem a Krátkým - jej podvodně připravila o autorská práva k filmu o Kantutě, Ingrišův filmový materiál sestřihala na 30 minut a vydělávala na jeho promítání v televizi po celých USA. Ingriš se vrátil do Peru, ale kvůli soudům se roce 1962 vrátil do USA znovu. Bylo to v době "kubánské jaderné krize" a jeho letadlo hurikán zahnal až ke Kubě. Pilot se bál Castrova režimu tolik, že po riskantním letu, přistál jen se zbytky paliva na Miami.

V roce 1963 se Ingriš vrátil do Los Angeles znovu (originály svých filmů získal soudně zpět až po 10 letech) a žil tam do roku 1972. V červenci 1964 byl v Los Angeles ustanoven Výbor české katolické misijní osady - jeho členem, ve funkci ředitele kůru, byl i Eduard Ingriš.

V Los Angeles se poznal s Ninou Karpuškinovou, zpěvačkou a herečkou, která hrála hlavní roli v jedné z jeho operet - svůj věk (59 let) - na který rozhodně nevypadal, jí ale prozradil těsně před svatbou. Nina byla o 26 (!) let mladší - narodila v Brně 14.6.1931 v rodině, která před bolševiky utekla poprvé ve 20. letech z Ruska a pak musela znovu utéct dál na západ - vlakem z Brna v květnu 1945. Oženil se s ní 5.6.1965 a vychovali spolu syna Eduarda, rovněž hudebníka a režiséra.

V Kalifornii se spřátelil s mnoha osobnostmi jako byl Igor Stravinskij, herci Spencer Tracy, Marylin Monroe a další filmové hvězdy. Ingriš si dlouhá léta dopisoval s T. Heyerdahlem, který jej v roce 1965 navštívil v Kalifornii a nabídl mu místo v posádce expedice Ra. E.Ingriš tehdy musel jeho nabídku s těžkým srdcem odmítnout, protože Nina byla těhotná a on měl uzavřenou smlouvu na tříletou šňůru s besedami o svých cestách po celých USA a Kanadě.

Z kopií filmových materiálů z obou plaveb Kantuty sestavil film "Kantuta in the wake of the Kon-Tiki", který v roce 1967 zvítězil v soutěži cestopisných filmů v kalifornské Laguna Beach. V roce 1972 se Ingrišovi přestěhovali do pohoří Sierra Nevada, kde si postavili dům u jezera v nadmořské výšce cca 2000 metrů nad mořem na South Lake Tahoe.

V letech 1968 - 1979 manželé Ingrišovi cestovali Severní Amerikou a Kanadou s přednášky a promítáním filmů z Ingrišových cest.

V letech 1954 - 1959 natočil Untamed Amazon (nezkrocená Amazonka),
        Kantuta I.;
1955 - Three faces Peru (tři tváře Peru);
v letech 1959 - 1960 natočil film Kantuta II.,
        Sailing The South Seas (Plachtění po Jižních mořích);
1961 - The galant one (Hudbu složil a orchest řídil Ingriš) - hudba k tomuto filmu byla navržena na Oscara, ale nakonec jej nedostal;
1962 - 72 film Voyage of la Kantuta. Jeho filmy se promítali ve více než 600 městech.

V roce 1979 Ingrišovi zakotvili natrvalo opět v Lake Tahoe v Kalifornii kde si pořídili obchod se zdravou výživou, který vedla Eduardova manželka Nina. Ač polovinu života strávil v Americe, zůstal Eduard Ingriš navždy Čechem a s krajany se vždy rád stýkal - ať již s J. Hanzelkou a M. Zikmundem v Jižní Americe, tak i s R. Frimlem, J. Voskovcem, W. Matuškou či cestovatelem J. Havlasou a dalšími krajany a emigranty žijícími v USA.

Ve svém domě na South Lake Tahoe i ve stáří učil nejen svého syna, ale i děti svých přátel na klavír a tam také ve společnosti českých přátel zněly často staré trampské písně. Mezi nimi i ty jeho - Slib mi že nebudeš plakat, Kytara a ty, Moje malá chata, Tuláku chudý, Až přijde ta chvíle, Když odejde děvče,… V USA jsou dodnes v oblibě Ingrišovi písně z 50.let - Let´s go to Polynesia a Blue Sea.

V roce 1983 poslal Ingriš materiály dokumentující jeho dobrodružný život J. Škvoreckému do kanadského Toronta, který jimi byl fascinován a obratem jej požádal o sepsání pamětí a měl veliký zájem o jejich vydání v nakladatelství "68 publishers". V roce 1985 Ingrišovi k 80. narozeninám poslal blahopřání prezident USA R. Regan. K napsání pamětí bohužel nedošlo, tento záměr zhatila krutá nemoc.

V roce 1991, měsíc před svými narozeninami, 12. ledna zemřel v nevadském Renu. Jeho popel byl převezen zpět do vlasti, do rodných Zlonic, kde se v 21. 7.1991 v chrámu Nanebevzetí P. Marie konalo poslední rozloučení. V roce 1994 byla ve Zlonicích otevřena jeho pamětní síň jako součást Památníku A.Dvořáka.

Pro komunistický režim Eduard Ingriš neexistoval a jeho úspěchy měly být občanům Československa utajeny. Mlčení v Československu prolomila po řadě let až jeho neteř Melanie Neřoldová, která v roce 1969 napsala a "propašovala" krátký článek o Ingrišovi do redakce časopisu Lidé a země, a kde i přes počínající komunistickou "normalizaci" vyšel pod názvem Čech na balzovém voru přes Pacifik v prvním čísle roku 1970. O to větší radost můžeme mít my trampové z toho, že velký článek o jeho cestě na voru do Polynésie napsal trampský písničkář Tony Hořínek a publikoval jej v pionýrské Stezce v roce 1975.

Díky Tonymu Hořínkovi bylo v té době vydáno i pár Ingrišových písní na LP deskách. Samostatné CD, věnované Ingrišově tvorbě vyšlo až v samostatné ČR. Vydal je Český rozhlas v roce 2003. Ve výběru G. Gösssela pod názvem "Chci věčně vzpomínat" vyšlo na CD 24 Inrišových skladeb v původních nahrávkách z let 1930 - 1944.

Eduard Ingriš si dlouhá léta dopisoval s cestovatelem M. Zikmundem a v řadě dopisů se zmiňoval o cenných archiváliích a možnosti jejich převezení do ČR. M. Zikmund se proto také stal iniciátorem záchrany obsáhlého Ingrišova archivu jeho dopravy do ČR. Oslovil mnohé instituce, ale zájem o archiv projevil až Dr. I. Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Po smrti E. Ingriše navázal M. Zikmund kontakt s jeho ženou Ninou, která řešila jak smysluplně naložit s pozůstalostí. V prosinci roku 2000 se pro něj do USA vydal M. Zikmund s P. Horkým a M. Náplavou. Pořídili podrobnou evidenci a připravili celkem 42 beden, tj. 1100 kg, respektive 40 000 fotografií a dokumentů, korespondence, knih, notového materiálu a také negativů i filmů na přepravu do ČR.

Převoz archivu uhradilo, díky vstřícnosti tehdejšího ministra Pavla Dostála, ministerstvo kultury. Od dubna 2001 jsou tyto cennosti uloženy ve Zlíně, jako součást Archivu Hanzelky a Zikmunda. Ingrišovo dílo se tak alespoň symbolicky vrátilo zpět do rodné vlasti, kterou miloval a chtěl ji po roce 1989 navštívit, což se mu, bohužel pro nemoc nesplnilo. M. Zikmund tak splatil Ingrišovi svůj "dluh" za pomoc, kterou jemu i J. Hanzelkovi poskytl při cestách Jižní Amerikou.

kantuta

Výstava "Eduard Ingriš - fotografie" kterou bylo možné od dubna 2006 více než půl roku navštívit v plzeňské Velké synagoze byla špičkovou kolekcí fotografií pro kterou z Ingrišova archivu převezeného v roce 2001 z USA vybral plzeňský fotograf Radek. Kodera vybral více než 200 většinou dosud nepublikovaných snímků, které se objevily i v katalogu k výstavě.

Kolekce představila dílo E. Ingriše v několika tématických okruzích. Atraktivní byly snímky indiánů z amazonských pralesů či záběry z plaveb na balsovém voru Pacifikem. Zájem vyvolali i další snímky zachycující všední život lidí mnoha jihoamerických oblastí či momentky ze zákulisí práce profesionálních filmových štábů v jihoamerické divočině. Výraznou kapitolu pak tvořily portréty osob, s nimiž se Ingriš na svých cestách a při své práci setkal - lidí významných i docela "obyčejných".

Výstavu fotografií E. Ingriše zahájila v neděli 23.4.2006 osobně manželka Nina Ingrišová, která přijela z rodného Brna, kde žije po návratu z USA. Zahájení doprovodila trampská kapela Sebranka s písněmi Eduarda Ingriše v podání Bohouše Röhricha - Bédi Šedifky, který si s Eduardem Ingrišem dopisoval od 80. let minulého století.

Výstavu fotografií Eduarda Ingriše měli zájemci možnost shlédnou nejen v Praze, Brně či Zlíně ale i t v Jindřichově Hradci či Uherském Hradišti O Ingrišovi v Čechách vyšla v posledních letech řada novinových článků a také jedna kniha - v roce 2004 vydalo nakladatelství JOTA knihu M. Náplavy "Plavby sebevrahů" věnovanou plavbám vorů Kon-Tiki, Tahiti Nui a Kantuta, tedy plavbám T. Heyerdahla, E. Bisschopa a E. Ingriše.

Vyšla i publikace s prostým názvem "Eduard Ingriš 1905-1991" s mnoha černobílými i barevnými fotografiemi a stručnou Ingrišovou biografií. Publikaci vydal v roce 2005 ke 100. výročí narození E. Ingriše zlínský Klub Hanzelky a Zikmunda.

Eduarda Ingriše, díky jeho ženě, připomnělo i brněnské hudební vydavatelství KONVOJ, které ve spolupráci s Ninou Ingrišovou a Kapitánem Kidem vydalo v roce 2009, po desítkách let zapomnění, Ingrišovu příručku Veselé učení kytaru, která se již před II. světovou válkou stala bestsellerem a dočkala se minimálně sedmi vydání.

noty

Co napsat na závěr o slavném Čechovi, po němž zůstalo úctyhodné dílo a kterého ani publikace o českých fotografech ani "Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby" vydaná v roce 1990 (!) neznají? Snad pár slov z jeho úmrtního oznámení: "Domove můj, já vrátím se ti zpátky, jak chlapec do pohádky, tak pokorně a sám …". Prožil podivuhodný život, který by v jeho rodné zemi neměl být zapomenut - zvláště ne trampským národem. Můžeme doufat, že v nových encyklopediích již tramp Eduard Ingriš nebude chybět….

Petr Náhlík - Vokoun, T.O. Suché studánky, T.S. Hledači, Plzeň 15. ledna 2011
 

Index čtěte dále reportáž z pražského klubu Průhon z 12.ledna 2011