zpátky 03/2009 dále

 

Chaloupka nízká, hrom do ní tříská

Když získá Pražák kdesi na vzdálené vesnici chalupu, má pochopitelně pocit, ze dobyl metu, o které se může jiným spoluobčanům jenom zdát. A tady první pozor! Žádná zdolaná meta, ale startovní čára k přetěžkému překážkovému závodu, kde se o vysněném cíli může majiteli - pokud pak vůbec někdy pokojně usne - jenom zdát. Ono totiž nejde jen o zrestaurování vetchého stavení nebo dokonce barabizny, kdysi snad pyšné usedlosti, ale i o to, že tady, pro něho v novém prostředí, se musí adaptovat i on sám!

Pražák musí vyřešit otázku - a to mnohdy jako první - jak zapadne mezi vesničany, kteří zde generace po generaci ukrajují svůj život. Jedni se na něho budou dívat přívětivě, protože pocházi z hlavního města, kde je doma i pan prezident, připadně Sparta. Jiní, a to, bohužel většina, ho zařadí mezi tisíce pražských povalečů, vyžírků, zlodějů, ne-li politických žonglérů, kteří jim na dálku ztrpňují v tomhle krásném koutu země tok života.

Zkušenost říká, že naznačené dilema se nevyřeši někde na obecním úřadě, ale v hospodě, ale zase pozor: trvá to někdy setsakramentsky dlouho. Proto by měl Pražák, než uchopí motyku, přibije první prkno, nebo zbourá prastarý kurník, hodit na sebe něco nedbalého a vyrazit na pivo.

Ta první návštěva je předůležitá jako asi vstup do krachující fabriky na ředitelské místo. Tady už sedí štamgasti u svých stolů, u svých karet a svých řečí a nová postava ve dveřích, (byť pochopitelně o ní tou tradiční bezdrátovou telegrafií vědí Bůh ví jak dlouho) je staví do ostrahy, kam si má Pražák sednout. Nikam! Postojí u pípy a slušně požádá o holbičku.

Čeká pak tak dlouho, až hostinský, který ho protáhne zrakem jako sonografií, žoviálně zvolá, aby to slyšel celý šenk: « Ale přece tu nebudete u nás stát. Franto, hoď kousek zadkem, pán se podívá, jak to tou zelenou sedmou prasíš... » Čímž premiérový host dostal něco jako začínající myslivec honební lístek.

Usedne tedy přímo pod tabulku « Stůl kecalů » a tiše pozoruje Frantu, jak mu ta sedma vyfoukla ve prospěch vedle sedícího Lojzy bůra. Zadrž, Pražáku, a probůh, nezačni kibicovat! Padne možná otázka, nebylo-li by libo se přidat místo Emila, který musí jít vedle na fotbalový výbor. Je to otázečka, znamenající možná víc než vstup do Evropského společenství, nebo také kardinální průšvih. To podle toho, jak nováček ovládá mariáš.

Nekomplikujme to a řekněme, že jo. Po několika partičkách, kdy je ve prospěch věci udělat s omluvným úsměvem nějaký ten kiks, se Pražák patrně dozví věci, že by mu pan farář při zpovědi záviděl. Ono Franta je totiž zedník, vedlesedící Lojza truhlář, naprotibojující Vašek traktorista a další plejáda kibicujících řemeslníků, živnostníků, obchodníků, atd.

Co tohle poznání pro začínajícího chalupáře v cizím prostředí znamená, to odbornému čtenáři není nutné zdůrazňovat. A když právěpříchozí Honza se uvede jako tesař a Pražák má místo střechy na zakoupené trosce cedník, co si přát víc?

Několik dobrých pivek, jak to v malých pivovarech umějí uvařit, rozváže jazyk. Proto znovu pozor! Nezačni, Pražáku, dělat ramena, nechlub se, kolik máš známých na ministerstvu zemědělství, v kolika řeznictvích si můžeš na obvodě vybrat párky, když tady mají jen jedno, kolikrát jsi byl v Národním nebo jak si tykáš s Bicanem.

« Stůl kecalů » by se zase mohl podivovat, když jsi z té Prahy, proč neznáš jejich rodáka Bohouše bláhu z Jižního Města, když ho tady znají i děti ze školy. Také nezapomeň, že tady se říká: « Šlápnul rounou do houna », resp. « Má dva synové a voni mají taky samý kluci ». To neumíš, tak se drž při zemi.

Raděj přiznej, že jsi hrával ochotnické divadlo, trénoval fotbalové žáky nebo maloval plakáty na schůze. Takové pochlubení je na místě a určitě bude recipročně odměněno. Po několika návštěvách hospůdky zakouřené bude už hospodský hlásat: « Chlapi, Jirka - Pražák vám vzkazuje, že přijde hned po zkoušce Lucerny, von tam režíruje naše hercí ». - « Jo, jo, to jo » - ozve se Láďa - « ale ať dělá, musím s ním jít k Pepoj Kašpárkoj pro verk, děláme u Pražáků uodouod... »

No nač rozvádět ouverturu roků na vsi dál? Všude je pro Pražáky stejná a když ne, tak aspoň podobná. Bez splynutí duší a těla s venkovany by se každý z nich cítil jak v jakobínské árii « My cizinou jsme bloudili... » A nakonec poslední pozor, aby v hospůdce zaklouřené nedošlo k naprosto jinému, nechtěnému kotrmelci, který se dává také za odstrašující příklad:

Zásluhou pražského občana, řekněme Nováka, který v malebné vesničce rozjel naprosto správnou metodikou start do společného přátelství, se za necelých pět let odehrála v místě Vojnarka, Fidlovačka, Ze života hmyzu, nacvičila se Rybova Vánoční mše, fotbalový mančaft se dostal do okresního přeboru a vznikla zde tradice terénních závodů « Přes dvě vesnice »...

Jenomže...

Co, jenomže?

Jenomže! Novákojc chaloupka nízká, hrom do ní tříská, už málem spadla!

Gus