Obraz Zdenka Buriana

Snad nemusím představovat autora dívčích románků Modrá stuha, Kvintánka, Filozofka Mája, Osada mladých snů.

Vracím se k tomu poslednímu, pro trampy klasickému dílku. Mělo nemalý vliv na generaci našich otců, matek a dnešních už prababiček. Ovlivnilo i češtinu spisovatelů, kteří sami trampskou literaturu nepsali.

Žijeme v době přeplněné komfortem a technikou, která nám exotiku dává takřka na dosah ruky, a zároveň romantickou touhu po dobrodružství neuspokojuje. Popisování překrásné a ve dvacátých letech téměř netknuté přírody je pro nás příjemným osvěžením.

Zajímavé je i porovnat názory autora a tedy našich dědečků, s názory dnešní doby. Na příklad o ženách. Jenže, kolikrát už jsme odvrhli to, co se nám po celá desetiletí zdálo moderní, a vrátili jsme se trochu zpět ?

Čtěte prvních 14 kapitol. Pokud knihu neznáte, pokuste se uhádnout, co se bude odehrávat v druhé části a napište mi pár slov. Berte v úvahu, že jde o dívčí románek, který - normálně - měl by končit svadbou. Ale výjimka možná potvrzuje pravidlo. Pár výtisků tady ještě mám a rozešlu jako dárek, neseženete-li knihu v knihovně nebo v antikvariátu.

LP, 9.3.2000

 


Hoši a děvčata,

ve vás je naděje našeho lidu, našeho národa, protože jste mladí. Ve vás raší míza všech dějů příštích věků a my, kteří - chtě nechtě - vám zvolna ustupujeme, zříme ve vás své vlastní pokračování.

I my jsme byli jednou mladí - i my jsme zbojnicky rašili přebytkem sil, bojovali jsme jak rozčepýření kohouti, za své ideály a milovali jsme až k smrti. Každý den je však stupněm na schodišti moudrosti. Z mladého vína kvasením vznikne lahodný nápoj. Právě tak z vás - dnes roztěkaných a neklidných - zrodí se rozšafní tatíci a moudré mámy.

Život je pouze jeden - ten který prožíváme, ani vteřina promarněná se nevrátí. Užívejte ho rozumně a snažte se, aby vaše duše zůstala věčně mladá, krásná a svěží.

Také my, stoupající dnes už po schodišti rozumu, jsme byli kdysi pošetilými blázínky a jen proto vám to nemohu zazlívati - mládí bylo - je - a bude vždy romantické.

Spisovatel, jenž vám mladým zasvětil své pero, vás zdraví srdečným : Ahoj !

V Praze, 19. září 1930
Vilém Neubauer

 

I

Byla sobota, jarní, slavnostní, májová sobota. V poledne se zavřely dveře nevětraných, zatuchlých kanceláří, šedých, nevlídných dílen i olejem páchnoucích továrních hal.

Tep velkoměsta se opět na chvíli zastavil. Ozýval se pouze dunivý hluk městké dopravy a šumění počínajícího shonu před nastávající zábavou. Ruch z ulic se přelil na nástupiště nádraží, jež se díky přívalu mladých, nedočkavých lidí podobala mraveništím.

Byl to pestrý pohled na hladké, růžové i osmahlé tváře, jiskřící oči a vesele halasící usměvavé rty, ze všech stran zaznívalo dívčí výskání, doprovázené konejšivým domlouváním chlapců.

Dlouhé vlaky pohlcovaly nekonečné zástupy mladých lidí, utíkajících z vyprahlých ulic velkoměsta do osvěžující přírody.

Krajina voněla nejrůznějšími květy. Rozvité šeříky se mazlily se sluncem, které už neslyšně sestupovalo k západu. Nad hřebeny návrší se objevily červánky a pokropily svým rubínovým svitem čerstvou zeleň stromů, luk i hladinu řeky, čeřenou v pravidelných intervalech dvěma pádly malé kanoe.

Ručně vydlabaný člun nehlučně rozčesával říční proud. Přídí lehce vzdoroval jeho odporu a pomalými přískoky se nazadržitelně posouval vpřed. Pomáhalo mu v tom čtvero opálených nahých paží, patřících dvěma mladým mužům, jejichž trička a bílé sportovní čapky oslnivě zářily v paprscích růžového západu.

Šeřilo se. Na říční hladinu dopadaly stíny, vybíhající z pobřežních křovin. Všude panovalo ticho, pouze dvojice pádel pleskala o vodu jako dovádějící delfíni.

Slunce zapadlo. Večerní temno se rychle šířilo nad řekou, která se teď rozlila po údolíčku, sevřeném z obou stran návršími. Na levém svahu problikávala světla nedaleké vesnice, na druhém se černal vysoký les.

Houstnoucí tma objímala oba jezdce v kanoi. Jejich oči však šeru postupně přivykly a opatrně ohmatávaly každý keř a balvan na obou březích.

Muž na zádi na chvíli opřel své pádlo o okraj lodě.

„Jak daleko je to ještě k Osadě mladých snů, Same ?” zeptal se spolujezdce, který stále horlivě čeřil vodu.

„Jsi už unavený ?” ozvalo se zpředu posměšně.

„Vůbec ne. Mohl bych se takhle plavit třeba do rána. Noc je tak nádherná. Hvězdy jiskří jako démanty, odrážejí se i v řece. Podívej se, Same, je to jako báseň,” nahnul se nad hladinu, až se loďka zakymácela.

„Dávej pozor, ty potřeštěný poeto, nebo se vykoupeme a náš příjezd do osady bude žalostný,” zavrčel přední jezdec.

V té chvíli vyjeli ze zákrutu řeky a z malé mýtiny, která se před nimi objevila na pravém břehu řeky, jim zaplápolal vesele vstříc malý ohníček. Nočním tichem slabě zaznívalo drnkání kytary a mandolíny. Akordy, v nichž se hlasy obou nástrojů spojovaly, se slévaly v tklivou melodii prosté, ale krásné písně, která se nesla nad ztichlou usínající krajinou.

Dva trochu drsné, ještě téměř chlapecké hlasy zpívaly o hrdinských činech, o věrném přátelství a o lásce. Po chvíli se k nim v jasných trylcích přidal vysoký dívčí soprán.

Oba veslaři teď pádly vodu pouze hladili, aby je proud nestrhával zpět. Stočili loďku do temného pobřežního stínu a pluli těsně při levém okraji řeky k osadě.

První z nich se zde, jak se zdálo, vyznal i v noci. Sebejistě zamířil do malé zátočiny a vzápětí bezpečně přirazil kanoi k vymletému břehu.

Potom se obrátil k svému příteli a ukázal rukou před sebe na malou mýtinu, jasně ozářenou plameny ohně. Kolem něho sedělo několik postav - chlapci i děvčata, a v pozadí byly vidět dvě chaty. Stály na kraji černého lesa a připomínaly zálesácké roubené sruby.

„To je Osada mladých snů. Žádný přepych, vše je tu jednoduché, ale poznáš sám, že žádné lázně by ti neposkytly větší klid a pohodu. Teď přepadneme tábor. Na jedno nezapomeň. Všichni si tady tykají, nikdo se tě nebude ptát, jak se jmenuješ a čím jsi. Přijmou tě, protože jsi můj přítel. Musíš jen dodržovat pravidla osady. Pro střízlivé občany jsme spolkem divochů. Ale co bych to vykládal právě tobě, který jsi...”

„Pst, Same,” přerušil ho mladý muž sedící na zádi loďky. „Před chvílí jsi mi řekl, že se mě nikdo v osadě nezeptá, kdo a čím jsem, že každý má své zálesácké jméno. Tak tedy, já jsem od této chvíle Bill Stín.”

„Prima, Bille. Kanoe je přivázaná. Podej mi tlumok a jdeme.”

Přehodili si přes záda své batohy, na nichž měli přivázané stočené deky, a vyskočili na břeh. V odlesku táborového ohně, který na ně dopadl, se mihla menší, ramenatá a poněkud zavalitá Samova postava a vzápětí za ní i nejméně o hlavu vyšší, štíhlá a na první pohled trochu nemotorná postava Billa. Nebo ta nemotornost byla jen zdánlivá ?

Sam vystoupil z temnoty pobřežní houštiny, rozkročil se v orosené trávě, přiložil si dlaně k ústům a zahalekal :

„Ahoj, přátelé tábora ! Zdravím vás, ahoj. Přivádím hosta.”

Postavy okolo ohně vvyskočily a zadívaly se ke břehu. Poznaly hlas. Jeden z chlapců vykročil nově příchozím naproti.

„Ahoj Same. Buďte oba vítáni. Pojďte mezi nás k ohni a ohřejte se,” přivítal je šerif osady, Ferry Mustang.

„Ahoj, ahoj,” připojili se vzápětí ostatní.

II

Všichni opět zaujali svá místa v kruhu kolem táboráku. Někteří si jen tak podřepli, jiní si lehli na bok. Kdosi hrábl ohořelou větví do ohně a přihodil několik syrových polínek. Ozvalo se zasyčení, vůně pryskyřice příjemně podráždila chřípí a čerstvé plameny vyskočily do výše.

Šerif pozoroval Sama. Byl to hubený kostnatý mládenec s plavými vlasy a modrýma očima. Nedávno teprve překročil dvacítku, ale díky svému vážnému výrazu působil starší. To on před chvílí hrál na mandolínu, která teď odpočívala vedle něho.

Sam se napřímil.

„Přivedl jsem hosta, šerife. Je to dobrý hoch, ručím za něj. Jmenuje se Bill Stín.”

Pohledy všech se upřely na nově příchozího. Měl hnědé, úzké oči, tmavé, trochu rozcuchané vlasy, u levého spánku rozdělené pěšinkou, vysoké a hladké čelo, drobná, úsměvem protáhlá ústa, kulatou bradu. Líbil se jim a dali své mínění najevo svorným zamručením.

I šerif spokojeně přikývl.

„Buď vítán, Bille Stíne. Naše osada tě vždy přátelsky přijme.” Naklonil se a pevně stiskl Billovi ruku.

Teď už přicházeli i ostatní.

„Já jsem Villy Rudoch,” Představil se pisklavě nazrzlý pihovaný mladík.

„Jimmy zvaný Bizon,” potřásl hostu pravicí ramenatý atlet s černými vlasy a měkkým úsměvem na rtech. V ruce držel bandžo.

„Hary, ale říkají mi taky Filozof,” uklonil se uhlazeně hnědovlasý štíhlý hoch.

A přicházeli další. Bledý kluk s dívčími rysy a snivým výrazem v očích :

„Tomy, kterému přezdívají Náměsíčník,” hlásil se.

Za ním se hrnul malý, veselý, trochu směšně vyhlížející tvor.

„Jsem Edy Mokasin,” představil se.

Nastoupila tři děvčata v tmavých sukních a zelených skautských košilích s šátky uvázanými kolem krku, v očích s neskrývanou zvědavostí.

„Mary Rosemary,” uklonila se tanečně černovláska s blýskavými zorničkami.

„Anitta Kulihrášek,” zasmála se kyprá blondýnka.

„Káťa Večernice,” špitla nesměle trochu podmračená, nakrátko ostříhaná dívka s chlapeckou postavou.

„A kde je Nasťa Jitřenka ?” rozhlížel se šerif.

„Šla už spát, Mustangu. Vždyť je to přece Jitřenka. Ráno musí první vstát, má službu při snídani,” zazpívala operetně Rosemary.

Ferry Mustang pokýval hlavou.

„Dobře, poznáš ji tedy, Bille, ráno. A teď zase trochu zpěvu, co říkáte ?” otočil se šerif k ostatním a zvedl svou mandolínu.

Edy Mokasin sevřel okamžitě krk kytary a atlet Jimmy přejel prsty struny bandža.

Nocí vesele zazněl zvuk tří nástrojů, k němuž se postupně připojily hlasy všech přítomných.

 

Píseň. Každá doba má své písně. Jsou výrazem duše. V této, na mýtině ozářené plameny táborového ohně, se ozývalo mládí. V dálce hořela světla kaváren a barů velkoměsta. Pod barevnými lustry tam tančili důstojní muži s vyholenými tvářemi, snažící se o dojem bujaré veselosti. Křepčily tam i kypré mladice, o jejichž mládí se musely zasloužit dílny salónů krásy.

Pravé, nezkreslené mládí uteklo z šedivých ulic do přírody, která ho pozvala svým vábivým hlasem, aby usedlo do jejích orosených travnatých koberců. Místo barevných barových lustrů svítily tu do jeho snů jasné hvězdy.

Mládí se postavilo proti falešným zákonům morálky, která licoměrně zakrývá zvrácenosti světa dospělých a přirozeností opovrhuje. Osamostatnilo se a uteklo zákonům, kterým se vysmálo.

Zpočátku potají a potom už veřejně prchali kluci a děvčata do polí, lesů a hor. Zapálili si tu vatry a za zvuku strun zpívali o svých touhách a láskách. Jejich písně byly upřímnější a vroucnější než lidové popěvky.

Tito mladí lidé byli stejně nevědomí a hřešící jako jejich předchůdci. Měli jen jedinou chybu. Hořeli touhami a přiznávali se k nim. Nepovažovali přání svých srdcí za hřích.

 

Píseň dozněla a následovala druhá, třetí...

Oheň dohoříval.

Šerif se naklonil k hostovi.

„Zpíváš taky ?”

Než stačil Bill odpovědět, ozval se Sam :

„To víš, že zpívá, Mustangu. Vyprávěl jsem Billovi o naší osadě a on na její poctu složil písničku. Edy,” kývl na kamaráda, „podej mi kytaru.”

Edy předal nástroj do rukou Billa. Jeho štíhlé prsty si pohrávaly se strunami, s nečekanou virtuozitou vyloudily několik příjemných akordů a už zazněla tichá, dojemná melodie.

Právě v té chvíli se u jednoho ze dvou nedalekých srubů ozvalo vrznutí dveří. Vzápětí se na jeho pavláčce nikým nezpozorovaná objevila dívka, opřela se o dřevěné zábradlí a zadívala se na skupinku sedící u ohně.

Nad tklivým doprovodem kytary se vznášel Billův krásný, sytý barytonový hlas.


Až tě srdce zabolí,
do lesů jdi, do polí,
na říční lehni si břeh.

Dívej se, jak ty vlny jdou
v neznámou zemi dalekou,
po nich se unášet nech.

K Osadě mladých snů
v kanoi malé spěj,
tam v slunci jarních dnů
svou duši vykoupej.

A jásej a zpívej, vesele se toč,
tvé mládí zemře, nebudeš vědět proč.
A jásej a zpívej, vždyť jsi mlád.
Nech své mládí dlouho umírat.

Spadne z větve suchý list,
zimních větrů ostrý hvizd
zasáhne náhle tvůj stan.

Splyne pak teskně ze tvých rtů :
Sbohem buď, světe mladých snů,
životem jsem byl obehrán.


Z Osady mladých snů
vypluje malá loď,
ji píseň jarních dnů
na cestu vyprovoď :

A jásej a zpívej, vesele se toč,
tvé mládí zemře, nebudeš vědět proč.
A jásej a zpívej, vždyť jsi mlád,
nech své mládí dlouho umírat.

Píseň dozněla, nad mýtinou se rozhostilo ticho. Všem - chlapcům i děvčatům - sevřela její slova srdce : "... tvé mládí zemře, nebudeš vědět proč."

Náhle se ze tmy ozval potlesk. Bill se překvapeně ohlédl. Odlesk ohně slabě osvětloval dívčí postavu na pavláčce srubu.

Billovy rty se roztáhly do neznatelného úsměvu. Podívejme se, Jitřenka, vycházející za večera, pomyslel si.

III

Den se probouzel. Západ sice ještě podřimoval pod temně podmračenou přikrývkou noci, ale východ si již líně mnul rozespalé oči a růžový pruh přicházejícího vlahého rána nezadržitelně prorážel šedé stíny, které před ním zbaběle prchaly do lesních hlubin.

Osada dosud spala.

Kdesi v dutině širokého kmene mohutného starého buku zahudlal ze sna divoký holub a vzápětí mu z vysokého modřínu svým "krá-krá" zlostně odpověděla vrána. Snad se jí zrovna zdálo, že ulovila vypasenou myšku a právě ji držela v zobanu, když ji holub vyrušil. Představa hojné snídaně byla rázem pryč. Vrána se ještě ve svém rozsochatém hnízdě trochu zatetelila a znovu přivřela oči.

V lese ještě vládnou temné stíny a nad mýtinou i nad řekou se rozlévají závoje mlžného oparu. Kdo by tak časně vstával ! Až slunce páry vypije a změní je v ranní rosu, vydá se krákalka na lov svého krásného snu.

U většího ze srubů Osady mladých snů se pootevřely dveře. Objevil se v nich mladý muž. Byl bosý a do pasu nahý, oděný pouze do krátkých kalhot. V levé ruce držel vysoké kanady a v pravé zelenou bavlněnou košili. Tiše vyklouzl před chatu.

Byl to Bill Stín.

Krátce přehlédl paseku a rozběhl se rosou zmáčenou travou k řece. Za chvilku už ho pohltily nízké olše, hustě lemující břeh. Položil své svršky na veliký plochý balvan, svlékl si i šortky a zůstal chvíli zkoumavě stát, jako by odhadoval hloubku řeky, která se v těchto místech prudce valila v širokém oblouku. Náhle se jeho krásné svalnaté tělo prudce vzepjalo, kmitlo se vzduchem a zmizelo pod hladinou chladné vody.

Trvalo několik vteřin, než se Billova hlava daleko od místa skoku opět vynořila z vln. Rozdováděně jí zatřepal a vydal se mohutnými tempy napříč říčním proudem k protějšímu břehu řeky. Tady se vyšplhal na odumřelý kmen vrby a chvíli pozoroval růžové stíny vycházejícího slunce, které se místy již měnily v ohnivý purpur.

Potom se znovu vrhl do vody. Teď už s jejím proudem nezápasil, ale nechal se jím na znak blaženě unášet, chvílemi v kozelcích mizel pod hladinou, zkrátka opilý nenadálou volností a krásou rodícího se dne dováděl jako delfín.

Asi po půlhodině se Bill konečně vydal zpět k místu, kde nechal své věci. Sluneční kotouč se mezitím vyhoupl až nad hřeben návrší.

Když příjemně unavený vylézal z vody, padl jeho pohled na kámen, na němž ležely jeho šaty. To, co tam spatřil, mu na okamžik vyrazilo dech. Cosi připomínající spirálu si hovělo na odložené košili. Zmije !

V té chvilce překvapení, která se zdála být nekonečně dlouhá, na sebe mladý muž a had strnule zírali.

Kdybych tak měl po ruce kámen, hůl nebo skřipec z prutu, uvažoval člověk.

Ani hadův lstivý pohled však nevěstil nic dobrého. Jako by si říkal :

Z tak příjemně vyhřátého lůžka mě nedostane. Jestli se pohne, vyrazím a zaseknu se mu do nohy nebo do ruky.

Náhle Bill sevřel rty a vyrazil jimi mohutné, ostré zasyčení, po kterém tuhla krev v žilách. Vzápětí zasyčel znovu, ještě příšerněji.

Zmije v úleku mrskla posledními články svého ocasu a stočila se do těsného klubka. Jen hlavu poněkud vztyčila. Celá kaskáda zvuků v její hadí řeči ji úplně ochromila a zbavila možnosti přirozeně reagovat. Zahlédla jen prudký kmit paže a pak už ji svěrák Billových prstů nemilosrdně tiskl přímo za hlavičkou. Pozdě se vzpamatovala k útoku. Marně teď v divokých křivkách mrskala celým tělem.

„Utiš se, maličká, utiš. Jsi nádherný kus. Jako učební pomůcka v přírodovědném kabinetu budeš prospěšnější a malí žáčci z tebe budou mít radost,” promlouval k ní konejšivě Bill, zatímco volnou rukou hledal nůž v kapse odložených kalhot. Když se mu podařilo jej vytáhnout, pomocí zubů ho otevřel a seřízl větev, kterou si opatrně přisunul nohou. Potom jeden její konec rozštípl, zaklesl za hlavičku zmije a druhý zatěžkal kamenem.

Konečně se mohl Bill obléknout. Jedovatý plaz se ještě chvíli bezúspěšně mrskal, zřetelně mu však ubývalo sil.

„Tak, a teď poputujeme k táboru,” sklonil se již oblečený Bill, vzal hada znovu za hlavu a vracel se na paseku, odkud zaslechl zvuky, neklamně svědčící o tom, že se osada probouzí k životu.

Na okraji mýtiny se zastavil a kolem úst se mu mihl úsměv. U ohniště, nad nímž se líně vznášel bledý dým, seděla v podřepu dívka. Byla otočená k Billovi zády a nahýbala se soustředěně nad kotlík, zavěšený na třínožce. Do tváře jí nebylo vidět, ale Billovi něco říkalo, že je to ta, jež včera zatleskala jeho písničce.

V hlavě se mu zrodil zlomyslný plán. Chvíli ještě zaváhal a pak se k ní tiše, nenápadně začal blížit.

„Dobré jitro,” pozdravil zvučně, když se ocitl za jejími zády.

Prudce se napřímila a otočila. Musel se smát, jak se mu kousek podařil. Z milého, ještě téměř dětského obličeje se na něho dívaly blankytně modré oči. Růžové tváře měla pihovaté od sazí, z nichž největší jí seděla v levém koutku líbezně vykrojených svěžích rtů.

Počáteční úlek se změnil v přísnost.

„Čemu se smějete ?” vyhrkla uraženě.

„Jen drobnému nedopatření, roztomilá dámo. Omylem jste se přepudrovala sazemi,” odpověděl smířlivě a podával jí malé zrcátko, které vylovil z kapsy košile.

Krátce na sebe pohlédla a přísnost z jejích očí se rázem vytratila. Na rtech se jí dokonce objevil slabý úsměv.

„Ach, to je od rozdělávání ohně.” Setřela skvrny kapesníkem a zrcátko mu vracela.

„Já jsem Bill Stín, ještě jsme se neviděli,” uklonil se maličko.

„Já vím. Přijel jste večer v kanoi se Samem. Hezky jste zpíval. Líbila se mi vaše písnička. Kdo ji složil ?”

„Já, tak trochu.”

„Jak to, tak trochu ?”

„No, napsal jsem si z dlouhé chvíle slova a pak jsem k nim připojil melodii.”

Oči se jí neskrývaným údivem rozšířily.

„Tomu vy říkáte trochu ? Kdo vlastně jste ?”

„Bill Stín, slečno. Sam mi říkal, že v Osadě mladých snů se nikdy neptají na skutečné jméno, nejsou tu prý zvědaví.”

Vycítila v jeho hlase ironii a trochu se zarděla.

„Já jsem Nasťa Jitřenka,” zamlouvala své rozpaky.

„Já vím. Večer o vás mluvili u ohně a taky říkali, že budete vařit snídani.” Zadíval se do trávy, kde ležel malý balíček. Sklonil se nad ním a četl : „Kávová konzerva,” napřímil se. „Nasťo, to se hodí do vody a bude z toho káva ?”

Zabodla se do něho očima. Zase se vysmívá ? Ne, ty sametové oči se dívají tak klidně a bezelstně. Sklouzla pohledem k jeho ruce a zděšeně vykřikla :

„Had, zmije !”

„Zmije ?” opáčil s hranou naivitou. „Ale ne, to není zmije. Nějaká užovka nebo spíš slepýš. Ano, určitě je to slepýš,” dodal přesvědčivě.

„Prosím vás, chodil jste vůbec do školy ?” zlobila se rozhořčeně.

„Do školy ? To prosím, ano,” odpověděl školácky.

„A do jaké ? Kde ?”

„Prosím, do obecné dvoutřídní v Borušově. Ale tohle je, Nasťo, rozhodně slepýš, protože má, potvůrka, klikatý pruh na hřbetě,” pokračoval Bill tvrdošíjně ve své hře.

Povzdechla si a obrátila oči v sloup.

„Kde jste toho hada, Bille, sebral ?”

„Tamhle v lese na kameni. Ležel a spal. Vzal jsem ho za hlavičku a on se ani nepohnul. A vy říkáte, že je to zmije ? Mám ho pustit ?”

„Proboha, neblázněte ! Vždyť vás uštkne. Zabijte ho.”

„A to zase ne. Já mám zvířátka rád. Schovám si ho do krabice a pošlu ho do školy v našem Borušově. Tak tu kávu dobře uvařte,” dokončil jakoby nic a s pozdravem klátivě odcházel ke srubu.

 

Po snídani vyzvídala Nasťa stranou od ostatních na Samovi Grizlym.

„Co jste to sem, Same, přivedl za divného člověka ? Považuje zmiji za slepýše.”

Sam vycítil Billovu čertovinu a záhadně se usmál.

„Je to, Jitřenko, fajn kluk, ale máte pravdu, trochu zaostalý.”

Nastě se nechtělo jeho slovům hned uvěřit.

„Dobře, ale jak mi vysvětlíte, že skládá tak krásné písničky ?”

Grizlyho začala Billova hra bavit a vesele se rozesmál.

„Ach, ten chlubil. Včera jsem sice souhlasil, že ho budu v té lži podporovat, ale vám řeknu pravdu. Tu písničku napsal básník Jan Jiskra. Znáte to jméno ?”

Zamyšleně přikývla.

Sam vyloudil starostlivý výraz a pokračoval.

„Bill je opravdu správný kluk. Jednu šerednou vlastnost však má. On totiž příšerně lže. Vše, co řekne, je obráceně. Ostatním ale nic neříkejte, je to můj dobrý přítel.”

Teď už úplně zmatená Nasťa Grislymu mlčenlivost přislíbila. Něco však zasáhlo její srdce. Mrzelo ji, že jako jediná z přítomných děvčat nemá v osadě svého milého, a včerejší čarovná Billova píseň znovu rozjitřila toto bolestné místo. Zatleskala, protože neznala jejího interpreta.

Stále platí, že slovo je klíčem k srdci ženy. Ne však slovo kohokoli. Pouze jediného, toho pravého muže.

Včerejší Billova píseň Nasťu hluboce oslovila. A teď slyší Samovo : "Bill je lhář".

Něco se v ní zlomilo. Pochopila, že musí Billa nenávidět.

IV

Den v osadě plný radostné činorodosti rychle ubíhal.

Šerif Ferry a Jimmy Bizon se zabývali studánkou na okraji lesa. Vyčistili ji, prohloubili a obkládali kameny.

Hary Filozof s Tomym Náměsíčníkem nosili z lesa neúnavně celé náruče drnů a vycpávali jimi skuliny obou chat. Přemýšlivý a trochu poetický Hary vyryl i několik vějířovitých kapradin a zasadil je pod okno dívčího srubu.

„Založím tady malou zahrádku, Tomy. Víš, jen takové dva záhonky. Naseju do nich fialy a rezedu,” plánoval nadšeně.

Tomy byl bohužel prozaik. Vnímal kamaráda jen okrajově, protože vítr k nim právě zanesl vůni uzeného masa, které se vařilo v kotlíku na nedalekém ohni. Vedle vůně, jež tak dotěrně dráždila jeho nozdry, bylo povídání o budoucí zahrádce zcela nezajímavé. Tomy se dokázal obdivovat pouze dvěma věcem - noční obloze plné hvězd a dobrému jídlu. V obou případech jeho tváře vždy zrůžověly nadšením.

Teď právě toužebně zíral k ohni a nábožně pronesl :

„Hary, nemyslíš, že dneska si parádně pochutnáme ?”

Hary, kterého jeho nepatřičná poznámka probudila ze snění o zahrádce, se nad jeho choutkami opovržlivě ušklíbl a beze slova odcházel k lesu. Tomy, ač nerad, se vlekl za ním, ale myšlenkami zůstal i kotle s lákavou dobrotou. Záviděl Villymu, který se kolem něho točil v roli osadního kuchaře a pánovitě rozkazoval svým pomocnicím, Anittě a Mary.

Malý čiperný Edy zatím štípal před srubem klestí, aby bylo čím živit Villyho ohýnek, a broukal si přitom poněkud obhroublou písničku o statném pijáku Billovi, který propil děti v Arizoně a ženu v Kanadě.

Buclatý Sam Grizly kutil cosi na své kanoi a nedaleko od něho věčně podmračená Káťa máchala nějaký kus prádla.

Jen dva lidé z celého osazenstva osady se toulali bez cíle - Nasťa Jitřenka a Bill Stín. Každý šel však jinou cestou.

Nasťa se vydala úzkou cestičkou do stráně. Šla zvolna a přemítala o ranní příhodě s Billem. Neustále se utvrzovala v tom, že je skutečně podivný a snad i hloupý. Vždyť nepozná zmiji. A navíc lže, říká to o něm jeho nejlepší přítel. S tím hadem vlastně určitě také lhal. Byla pohoršená, že si z ní někdo takhle utahuje.

Ten, o němž Nasťa přemýšlela, se zatím brouzdal travou po břehu řeky. Na první pohled se zdálo, že jde zcela bezúčelně. Jeho hnědé oči se však každou chvíli zastavily u čehosi na zemi a Bill se pak shýbl - tu pro broučka, kterého bedlivě prohlížel, pohladil po krovkách a opět pustil, tu pro nenápadný kamínek, který prozkoumal a potom zahodil nebo schoval do kapsy.

Od břehu vybíhala klikatá cestička do stráně. Bill na ni zabočil. Tak se stalo, aniž by to kdokoli naplánoval, že se s Nasťou potkali v lese.

Nasťa nedokázala své překvapení skrýt a tváře jí zčervenaly, když Billa na poslední chvíli zahlédla. Vlídně se na ni usmál, ale ona, aby zakryla rozpaky, se zatvářila nepřístupně. Prudce se otočila, a aniž cokoli řekla, vracela se po stráni dolů k řece.

Když však vycházela z lesa, podlehla nepřekonatelnému nutkání a krátce se otočila. Stál na stejném místě, kde se s ním před chvílí tak nečekaně srazila, ruce měl složené na prsou a na rtech, jak se jí zdálo, mu pohrával ironický úsměv.

To už ji vyvedlo zcela z míry. V rozčilení vyřešila situaci nakonec jako uličník - vyplázla na Billa jazyk a zbaběle uprchla.

 

Po obědě přišli na návštěvu chlapci z nedaleké osady Hudson. Byli to praví trampové - divocí a nevázaní. Přivedli s sebou i své vesele švitořící kamarádky.

Posadili se do trávy, tu a tam si někdo zapálil lulku a pustili se s hostiteli do přátelského potlachu.

Šerif Ferry přinesl z chaty na počest návštěvy láhev čehosi ostrého. Po chvíli se všem poněkud rozvázaly jazyky. Jimmy vytáhl bandžo, Edy kytaru, Ferry poslal Rosemary pro mandolínu.

Struny se rozezvučely a z úst bezstarostných a šťastných mladých lidí zazněla první píseň. A po ní hned druhá a další. Jedna píseň navazovala plynule na druhou, vážná střídala veselou.

A potom se nástroje rozehrály k tanci. Ferry předal mandolínu Samovi Grizlymu a objal Rosemary kolem pasu. Roztočili se divoce, drny pod nohama jim vůbec nevadily. Další páry je vzápětí vesele následovaly.

Mýtinu zaplnil smích a výskot.

Na stráni nad osadou stál Bill Stín. Opíral se o strom a pozoroval ten mladistvý rej svýma hnědýma očima, v kterých se teď zračila moudrost a zkušenost Billova bohatého života. Nebyl již tak mladý a bezstarostný jako ti, kteří se pod ním na mýtině právě tak nevázaně veselili, ale podobal se jim svou štíhlostí a téměř chlapeckým vzezřením.

Stál nehybně. Skoro splýval s kmenem stromu, který objímal levou rukou. Jeho myšlenky i pohledy se soustředily pouze na jedinou bytost tam dole.

Seděla v trávě trochu stranou od ostatních a skláněla se nad knihou, kterou držela na klíně. Díval se na její vlasy, pozlacené odpoledním sluncem, jejichž hnědá barva dobře ladila s její opálenou šíjí.

Právě k ní přiskočil nějaký mladík z osady Hudson a šimral ji vrbovým proutkem za uchem. Smál se přitom, že to bylo slyšet až na stráni.

Uhnula hlavou a otočila se k němu v odmítavém gestu. I na dálku, která je dělila, Bill zpozoroval, že se na něho mračí.

Hudsonský hoch se však nedal jen tak lehce odbýt. Posunul si čapku na stranu a sedl si suverénně vedle Nasti.

Prudce si poodsedla a její rty se začaly pohybovat. Energicky přitom vrtěla hlavou. Tramp se zasmál. Jeho smích opět doletěl až k Billovi. Náhle Nasťu objal kolem pasu a přiklonil k ní svou hlavu.

Odstrčila ho, vyskočila a rychle odcházela ke srubu. Teď zmizela Billovi z očí. Sám nevěděl, proč je mu najednou tak lehko.

Ještě chvíli postál, potom se odloupl od kmene a slézal po stráni dolů k táboru. Právě když se objevil na pasece, hudba ztichla. Jako první ho zahlédl šerif osady Hudson. Byl to právě ten mládenec, který před okamžikem dotíral na Nasťu. Mrkl posměšně směrem k Billovi a potom se obrátil na šerifa Mustanga :

„Ty, Ferry, to je také kluk z vaší osady ?”

„Ano, je. Právě včera jsme s ním vykouřili dýmku míru a přátelství. Jmenuje se Bill Stín. Přivedl ho Sam Grizly. Dobře zpívá a hraje bezvadně na kytaru.”

Šerif z Hudsonu pokrčil pohrdavě nos a pokračoval ve svých provokacích.

„Hm, má krásné žluté kanady, na pumpkách puky jako břitvy, nový pás a z košile si určitě zapomněl strhnout ceduli s cenou. Kluci, hej,” zahalekal na své kumpány, „vzdejte čest. Masňák obecný neboli astrachán vatovaný se blíží.”

Všichni hudsonští se rozchechtali. Do jejich smíchu však vpadlo Samovo ostré varování.

„Kluci, okamžitě přestaňte, nebo ... Je to můj přítel.”

Bill právě docházel svým klátivým krokem. Díval se na rozesmáté tváře a v očích měl už zase svůj známý naivní výraz.

„A jeje, vy jste se nějak rozmnožili, než jsem se vrátil,” divil se upřímně.

„Astrachán,” připomněl kdosi a ozvala se nová vlna chechotu.

„Astrachán ? To je snad kožešina, pokud se nepletu,” dodal Bill vážně.

Jeho poznámka vyvolala další smích, který se teď už podobal řvaní kráteru.

Bill si však proti očekávání všech klidně sedl, zavrtěl mírně hlavou a jen tak pro sebe pronesl s dětinskou prostotou v hlase :

„Vy jste ale veselí chlapci.”

Šerif Ferry se nespokojeně rozhlédl. Hudsonští si tropí žerty z člena jeho osady. Pokud to hned nezarazí, budou trousit hloupé řeči po okolí.

„Ještě si trochu zahrajeme,” snažil se převést pozornost ostatních jiným směrem. Ale chlapci z Hudsonu už byli patřičně rozjetí a jeho návrh sborově odmítli. Chtěli se dál bavit na úkor onoho neznámého nekňuby.

Jejich šerif oplýval dalšími "vtipnými" nápady.

„Ty, Bille, já jsem Tom, šerif z Hudsonu. To je osada hodinu odtud dolů po řece. Trampuješ už dlouho ?”

Billovi přeběhl po rtech matný úsměv. Nepatřil však jeho tazateli. Právě se totiž, stále s knihou v ruce, vrátila od srubu Nasťa a sedla si poblíž mezi děvčata.

„Tady v Čechách jsem v osadě teprve od včerejšího večera,” odpověděl zvolna.

„A kde jsi trampoval dříve ?”

„Tu a onde, jak se dalo,” nenechal se Bill vyprovokovat.

Hudsonští chlapci, kterým už stačilo málo, se opět rozchechtali.

„Tu a onde, počkej na něj, Honza dojde,” zarecitoval posměšně malý Jack, který dopisoval do trampského časopisu.

Tom, který se cítil dobře ve své domnělé převaze, znovu útočil.

„Kde to je : "tu a onde" ?”

Bill pokrčil rameny.

„Leckde. Trochu "ú es á", trochu "Grand Chaco", a dá-li se říci, že i kmeny žijící od ústí Konga směrem k jeho pramenům provozují tramping, pak také tam. Ale to by bylo dlouhé povídání.”

Obličeje všech přítomných se protáhly. Jen Nastiny modré oči hltavě odezíraly každé slovo z Billových úst. Ten to však nepostřehl a Nasťa se vzápětí vzpamatovala a v duchu si opakovala, že ten člověk lže.

„Kde je to "ú es á" ?” ptal se trochu znepokojeně hudsonský šerif.

„To je tam, kde by podle názvu měla být vaše osada,” trpělivě odpověděl Bill.

„Spojené státy severoamerické,” špitla vzadu Nasťa.

Bill ji na dálku pohladil očima. Setkal se však s nepřístupným pohledem, v kterém jako by bylo napsáno - "lháři !"

Tom se náhle neuměl vyrovnat s tím, co slyšel.

„Ty, Bille, koukej, neutahuj si z nás. Ty jsi jezdil Amerikou, ale prstem po mapě, viď. Umíš básnit líp než náš Jack, a to už je co říct. Před chvílí mi povídal váš šerif, že umíš i pěkně zpívat a hrát na kytaru. No, jednou z tebe snad tramp bude.”

Tom zachraňoval smířlivým ústupem situaci, aby se neprozradilo, jak je slabý v zeměpise. Vždyť by ho Bill, který se na první pohled jeví jako naivní hlupák, mohl shodit v očích jeho osady. Obrátil se proto raději k Nastě.

„Ještě jsi tu knihu nedočetla ?”

Zamračila se, když zjistila, že otázka patřila jí, a zavrtěla hlavou.

„Co je to vlastně za blbinku ?”

„Jak to mluvíte o knihách, Tome ?” opáčila pohoršeně. „To jsou "Dojmy z cest" od Jana Jiskry,” dodala významně.

Anitta Kulihrášek zpozorněla.

„Nasťo, tu knížku mi půjčíš, až ji dočteš. Mám taky Jiskru ráda. Píše báječně.”

„Sladké limonády pro lyceistky,” zakřehnil se nazrzlý Villy Rudoch.

Děvčata, která mezitím obklopila Nasťu, však jeho hloupou otázku nechala bez odezvy a dál si prohlížela zajímavou knihu.

„Jan Jiskra se opět po čase vrátil do svého vigvamu,” poznamenal Edy Mokasin.

„Opravdu ?” zajímala se živě Nasťa.

„Ano,” pokračoval Edy, povzbuzený její pozorností. „Před třemi dny byl ve své vile na druhé straně řeky. Zdržel se tam den a noc.”

„Prosím tě, Edy, jak ten Jiskra vlastně vypadá ? Je mladý a hezký ?” připojila se zvědavě černovlasá Mary.

Dočkala se za to žárlivého pohledu svého milého Ferryho.

Edy však pokrčil rameny.

„Říkají, že je to starý dědek.”

„Néé,” vydechla zklamaně děvčata. Jen Nasťa nesouhlasně poznamenala : „Má ale krásnou duši. Chtěla bych se s ním jednou setkat, i když je třeba starý.”

Billovi zajiskřilo pobaveně v očích.

Šerif Tom, kterého sentimentální téma hovoru rozčilovalo, se ozval.

„Už jste slyšeli, kluci, že "Černá maska" bude boxovat v Lucerně ? Já na ten zápas rozhodně jdu. To bude mela. Nikdo neví, kdo to vlastně je. V ringu má vždycky černou škrabošku, kterou před nikým ještě nikdy nesundal.”

„Ten je tajemný skoro jako básník Jiskra,” popichovala boubelatá Anitta.

„Dej nám pokoj s básníky, ty chytrá,” odbyl ji jeden z hudsonských chlapců, kterého nový rozhovor zaujal a pobídl netrpělivě svého šerifa : „Tome, povídej dál.”

„No, já myslím, že by bylo fajn jít na ten zápas společně.”

„To je nápad,” ozvalo se souhlasně se všech stran.

Tom, nadšený znovuzískanou pozorností, pokračoval ve vyprávění o záhadném boxerovi, obdivovaném celou mladou generací.

Bill, který až do této chvíle skromně mlčel, si vzal slovo.

„Tome, ta "Černá maska" umí skutečně tak boxovat ?”

Dostalo se mu pohrdlivého úsměšku.

„Ty jsi zelenáč, Bille. Zeptej se tady Jimmyho, kolikrát jsem ho poslal k zemi, přestože má rány jako kladivo. A to jsem proti Černé masce břídil. Víš vůbec, co je to box ?”

„Taky jsem kdysi boxoval,” přiznal se s výrazem školáka Bill.

Tom se rozchechtal a vyskočil.

„Ty se mi líbíš, kluku. Chceš si to se mnou rozdat ?” škádlil Billa očividně pro pobavení ostatních.

„Hm, pokusil bych se o to.”

Chvíli bylo ticho a potom se začali přihlížející hudsonští svíjet smíchem.

Tom dloubl Ferryho významně do ramene.

„Půjč nám dva páry rukavic, ať je legrace. Určitě tu nějaké máte.”

„Jen jim je půjč, ať si trochu rozproudí krev. Tomovi už asi kypí v žilách. Potřebuje ji trochu odpustit nosem,” pobídl kamaráda Sam.

To hudsonské pobouřilo.

„Rukavice, rukavice... ,” skandovali o překot.

Když se konečně rukavice ukázaly, všichni rázem zvážněli. Tom a Bill si začali svlékat košile.

Nasťa, která zpovzdálí ustrašeně sledovala každý Billův pohyb, vydechla překvapením, když odhalil své svalnaté tělo. Všimli si toho i ostatní a dávali svůj údiv nepokrytě najevo.

Tom zručně vklouzl do rukavic. Bill se do nich soukal s medvědí nemotorností. Kolem nich se zatím utvářel kruh pobavených i napjatě vyčkávajících chlapců a děvčat. Nad pasekou, kde ještě před chvílí vládlo veselí a zněl zpěv, se rozhostilo ticho.

Nasťa zaraženě přihlížela přípravám ve skupině děvčat. Znala Toma. Věděla, že je to drsný a záludný kluk. Ovládal svou osadu díky své fyzické převaze nad ostatními a nesnesl žádný odpor. Pravý despota. Vypadal teď se svou obnaženou zarostlou hrudí a rozcuchanou kšticí, padající mu do bojovně svraštělého čela, jako krvelačná šelma.

Obavy se zračily i v očích šerifa Osady mladých snů.

„Budu soudcovat,” prohlásil odhodlaně.

„Ale druhý soudce bude z mé osady,” opáčil tvrdě Tom. „A provazoví soudci taky. Zaražte čtyři kolíky,” dodal panovačně.

Zatímco Jimmy a několik dalších chlapců měnili část paseky v ring, snažil se Ferry v poslední chvíli žertem zlehčit vážnost situace :

„Tome, po prvním polechtání končíme.”

„Ne,” zazněla tvrdá odpověď, „až v trávě.”

Ferry vzdychl a pohlédl soucitně na Billa. Ten se však tvářil, jako by se nic nedělo. Právě zaujatě pozoroval třepetavý let malého motýla.

Přípravy skončily. Ferry vytáhl z kapsy píšťalku, vsunul si ji mezi rty a zapískal.

Tom se okamžitě vyřítil na svou oběť. První tři rány. Ale co se to děje ? Vyzněly hluše. Všechny se postupně zarazily nejdříve o Billovy rukavice a pak o nastavený loket. Vždyť se ten astrachán kryje s takovou nemotornou nedbalostí. Nové rány, stejný účinek. Tom propadal nepříčetnosti a útočil jako drak.

Rána ! A přesná, první z opačné strany. Billova rukavice se jen mihla a dolehla přímo pod Tomovu bradu, až čelisti cvakly. Šerif Hudsonu se zapotácel, kolena mu poklesla, jeho náhle bezvládné tělo se jako vývrtka hroutilo k zemi.

Do hrobového ticha zazněl hlas soudce :

„Jedna - dvě - tři... sedm... deset.”

Konec. Před užaslými zraky diváků leží Tom v trávě, nos má krvavý. Až po spršce studené vody se nechápavě rozhlíží kolem sebe a osahává si bradu.

Bill, tvářící se už zase školácky, se obrátil k hudsonským :

„Opravdu nevím, jak se to stalo. Nezlobte se na mě.”

Jimmy, který se vzpamatoval mezi prvními, začal radostí metat kozelce. Och, ten Billy ! Takový nemotora, a jak to tomu nabubřelému Tomovi ukázal. Zachránil čest celé osady. Za týden to budou vědět ve všech chatách na obou březích řeky.

V tom všeobecném veselí chlapců i děvčat z Osady mladých snů jen Nasťa zůstávala užasle stranou.

Jedna jediná jeho rána položila divocha z Hudsonu.

Kdo je Bill ? Lhář ?

Ano, je to lhář !

 

V

Osada jako by náhle osiřela.

Chlapci a děvčata z Hudsonu po ostudné porážce svého šerifa brzy zahanbeně odešli. Sotva je pohltil les, ozval se Ferry :

„Tak, přátelé, konec radovánek. Víkend je pryč, seberte si své nádobíčko a hurá do smrdutých ulic velkoměsta.”

Ač měl šerif pravdu, neslyšel nikdo jeho slova rád. Neochotně se pustili do balení báglů. Tu a tam se ozvalo mrzuté zaklení.

Ráno musí každý opět do své dílny, kanceláře, obchodu, školy. Celých šest nekonečně dlouhých dnů je opět dělí od maličké chvilky svobody, kdy opustí civilizaci a vydají se zase sem, do volné přírody.

Volnost a svoboda, věčná touha všech tuláků. Každé jaro je nově osloví vůní květů a zpěvem ptactva. Vždy znovu se ozve jako věrný přítel a zvábí je do lůna nezkrotné přírody. Všichni bez rozdílu pak následují její neodolatelný hlas.

A první utíkají mladí. Bezstarostní chlapci i děvčata, plní ideálů, sbalí si o překot to nejnutnější a vyrazí z šedivých ulic měst pryč, pod stany, do chat na březích řek, do lesů. Často si přitom hrají na dospělé. Zvlášť kluci vyhlížejí rádi jako celí muži. Dýmají z lulek, plivají jako indiánští pohlaváři, řeší hluboké problémy, na všední záležitosti se dívají spatra. Zkrátka, dělají vše pro to, aby se co nejvíce podobali svým literárním idolům, které pro ně vytvořili američtí spisovatelé. Takový správný chlap je svalnatý, strohý, jedná rychle, nepohrdne dobrým douškem a probíjí se z těžkých začátků vlastní pěstí k velikým cílům.

Není divu, že naši mladí čtenáři pro takového "chlapíka" zahořeli. My jsme nebyli jiní. Jen jsme mívali jiné vzory.

Jedno ale u svých oblíbených amerických hrdinů přehlédli. Všichni ti siláci totiž bývají drsní pouze mezi sebou. Jakmile se však ocitnou ve společnosti žen, stávají se milými, pozornými a galantními rytíři.

Dnešní mladí muži jednají jinak. Touží po obdivu dívky, která je zaujala, ale bojují o ni předstíranou tvrdostí a siláctvím. Za jiných okolností by to však asi sami odsoudili.

Za mnohé si mohou dívky samy. Místo aby byly něžné a ženské, přistupují lehkomyslně na jejich hru. Kam se poděl ideál ženy ? Těžko soudit.

Představme si na jedné straně dámu z nejlepší společnosti, která jde po Národní třídě v jezdeckých kalhotách a holínkách a pošvihává si bičíkem, a na druhé straně malou, baculatou prodavačku v trampském, s šedou čapkou se štítkem na hlavě a s chlebníkem přes rameno.

Která se onomu ideálu víc vzdálila ? Ta dáma, či ta prodavačka ?

Je na každé z nich, aby si to uvědomila.

Mladý muž, poblouzněný dívkou, přehlédne každou její výstřednost a omluví ji. Jakmile však dospěje a volí si partnerku pro život, stává se neúprosným. Náhle ji hodnotí chladným pohledem a rozhodne se pro ženu v sukních. Možná je to komické, ale určitě pravdivé.

Každý výstřelek má své zastánce i své odpůrce. A výstředností je každá novota. Svého času jí byly i kalhoty na ženách. Dnes se nad tím už nikdo nepozastaví. Ženy však současně přicházejí o svou ženskost a o úctu mužů.
 

 

Obyvatelé Osady mladých snů utahovali řemeny a pásky svá zavazadla a přitom rozvíjeli debatu o tom, kdo asi vynašel práci. Kdyby ho tak teď měli po ruce !

Edy využil poslední chvilky svobody po svém. Poletoval po pasece a metal kozelce. Také Jimmy už měl ranec sbalený a zkoušel, zda umí chodit po rukou stejně dobře jako po nohou.

Od srubu zazněl šerifův hlas :

„Jdeme, mládeži. K nádraží máme půl hodiny cesty.”

Všichni se jako na povel shlukli do jednoho houfu a loučili se se Samem a Billem, jejichž dopravní prostředek kotvil na vodě.

„Odjedete později ?” vyzvídal Ferry.

„Zůstaneme tu do rána,” odpověděl za oba Sam.

Jimmy tiskl Billovi vděčně ruku :

„Dobře jsi to Tomovi nandal. Potřeboval takovou sprchu už dávno. Máš výborný úder. Řekni, zvládl bys takových ran víc ?”

„Věř mi, nevím, jak se to mohlo stát,” tvářil se nešťastně Bill.

Když pak podával ruku Nastě, všiml si jejího zpytavého výrazu.

„Ráno s tím slepýšem jste to myslel vážně ?” konstatovala s otázkou v očích.

„Opravdu vážně,” přisvědčil. „Sam mi ale řekl, že to byla skutečně zmije, tak jsem ji pro jistotu klepl do hlavičky.”

Přimhouřila oči.

„Dávejte si, Bille, pozor, nebo se vám jednou stane neštěstí.”

„Jaké neštěstí ?” tvářil se nechápavě.

„Půjdete třeba do zoo, uvidíte tam v kleci tygra a budete si při svých znalostech určitě myslet, že je to kočka. Až ho pak budete hladit, ukousne vám ruku.”

„A víte, že se mi to jednou už málem stalo ?” pokyvoval hlavou.

„Kde, prosím vás ?”

„V kraji Umbe-Umbe pod jezerem Njasa.”

Přerušila ho s nevolí v hlase :

„Nečetl jste náhodou barona Prášila ?”

„Náhodou četl.”

„A víte, co mi o vás řekl Sam ?”

„To nevím, já při tom nebyl a Sam se mi nesvěřil.”

„Že jste lhář,” vyhrkla zlostně. Nepostřehla, jak mu vesele blýsklo v očích.

„Tak to asi bude pravda, protože Sam nelže nikdy,” odvětil pokorně.

Pohodila hlavou a vydala se za ostatními, kteří už mezitím zmizeli v lese. Zaznívala odtud známá melodie, kterou Edy vydrnkával do kroku.

Sam, povalující se líně u ohýnku, zbystřil.

„Slyšíš Bille ? Zpívají si tvou písničku.”

Bill přikývl. Jeho oči však prozrazovaly, že je myšlenkami někde docela jinde. Kolem úst se mu usadil zatrpklý výraz a jeho tvář, ozářená plameny, teď vypadala o hodně starší.

„Bille,” ozval se znovu Sam. „Ty jsi zvláštní člověk. Někdy mi připomínáš chameleóna.”

„Proč ?” zeptal se Bill stále ještě nepřítomně a dál soustředěně pozoroval řeku. Nad strání, zvedající se na jejím druhém břehu, se táhl tmavý hřeben souvislých lesů. A tam, kdesi u samého vrcholu, se kmitlo malé světýlko, na chvíli pohaslo a pak opět jasně zazářilo.

„Proč ?” zvedl se Sam a zadíval se stejným směrem. „Protože neustále měníš svou tvář. Chvíli vypadáš jako nezralý, naivní kluk, chvíli jako starý mudrc. Jak to děláš ?”

Bill jen mávl rukou.

„Musím tě opustit, Same,” změnil téma hovoru. „Zajdu tam nahoru. Vrátil se dřív, než jsem čekal. Chci s ním o něčem důležitém mluvit,” dodal na vysvětlení a ukázal směrem k návrší, kde zářilo světýlko.

„Dobře,” kývl Sam hlavou.

„Převez mě, prosím tě, na druhý břeh. Možná se ještě dnes vrátím. Když ale nepřijdu do půlnoci, uhas táborák a jdi spát.”

Sešli k loďce, odvázali ji a vypluli napříč proudem. Když přirazili ke břehu, Bill vyskočil a mávl na pozdrav.

„Na shledanou,” řekl krátce a vzápětí se ztratil v křoví. „Dnes do půlnoci nebo zítra ráno,” volal ještě odtud.

Sam se vrátil na mýtinu. Sedl si opět k ohni, přihodil do něj několik větviček a zapálil si cigaretu. Zmocnila se ho tesknota. Zadíval se k nebi, na němž se začaly rozsvěcet první hvězdy. Nebyl nijak poetický, ale krása přírody, která ho v jeho samotě oslovila, jej v tuto chvíli nadchla.

„Ahoj, ahoj,” ozvalo se odkudsi z protějšího břehu.

Sam se napřímil. Bill už asi slezl první hřeben. Má nohy jako vítr a potmě vidí jako kočka, pomyslel si. Přiložil si dlaně k ústům a zahalekal směrem, kde tušil kamaráda :

„Ahoj.”

Nové, tlumenější "ahoj" mu odpovědělo.

Sam vytáhl z kapsy nepromokavého pláště noviny a dal se ve světle ohýnku do čtení. Brzy se zabral tak, že neslyšel tiché kroky blížící se za jeho zády.

„Dobrý večer. Můžu se ohřát u vašeho táboráku ?” ozvalo se za ním nečekaně.

Vyjekl a vyskočil.

Stála tu Nasťa a pobaveně se smála.

„No ne, vy jste ale strašpytel, Same. Vás by vylekal i zajíc.” Shodila tornu ze zad a posadila se vedle něho do trávy.

„Fuj,” ulevil si Sam, když se trochu vzpamatoval. „Pardon,” omluvil vzápětí svůj výraz, „ale způsobila jste mi doslova šok. Kde se tu berete ? Zapomněla jste něco ?” ptal se překotně, ale v duchu byl rád, že už není sám.

„Napadlo mě, že by bylo fajn strávit noc pod širým nebem, když je tak krásně. Rozloučila jsem se s ostatními na nádraží a vrátila se.”

„Jste odvážná. Nebudou se o vás rodiče bát ?”

Zavrtěla hlavou.

„Nebudou, nejsou úzkostliví. Důvěřují mi. Můžu si dělat, co chci, i v Praze. Říct jim třeba, že jdu s kamarádkami do biografu nebo do divadla a zdržet se s chlapcem...,” smála se a hned dodala, aby Sam pochopil, že žertuje : „Poprosila jsem šerifa, aby se zastavil u našeho domovníka a vyřídil, že se vrátím až zítra.”

Domluvila a rozhlédla se po mýtině.

„Kde máte, Same, svého prolhaného přítele ? Šel už spát ?”

Sam se záhadně usmál.

„Odešel. Tam,” mávl rukou směrem k vodě.

„Sedí u řeky ? Pytlačí ?”

„Ne. Šel na druhou stranu.”

„Copak umí chodit po vodě ?”

„Převezl jsem ho,” neměl se Sam k dalšímu vysvětlování.

„Kam tedy šel ? Jste pěkně skoupý na slovo,” vyzvídala Nasťa netrpělivě.

„Nejsem, ale kam Bill šel, vám prozradit nemohu.”

Zadívala se na něho zkoumavě.

„Kdybych nevěděla, že jste inženýr a máte slušné postavení ve společnosti, víte, co bych teď řekla ?”

„Že Bill je lupič, chodí vykrádat vily v okolí a já mu dělám zeď,” odpověděl vesele pohotový Sam.

„Umíte báječně číst myšlenky,” pokývla rozmrzele hlavou. „Mě vlastně ani nezajímá, kde se ten váš Bill v noci potlouká. Budu si číst,” vyndala z torny knihu a přisedla si blíž k ohni.

Sam chvíli nerozhodně přešlapoval, pak zaujal svou původní polohu a dal se také do čtení. Nasťa však dlouho nevydržela a znovu ho vyrušila.

„Vrátí se Bill ještě dnes ?” ptala se co možná nejlhostejněji.

„Nevím, snad,” broukl Sam přes rameno.

„Hm,” kývla bezradně a její pohled zabloudil k protější stráni. Náhle zatahala Sama za rukáv.

„Podívejte se, to světlo nahoře na hřebenu.”

„Vidím,” hlesl bez zájmu.

„Tam někde přece stojí vila básníka Jana Jiskry.”

„Ano, stojí a svítí se v ní. Zajímá vás to světýlko ? Vy ženy jste ale zvláštní. Teď jistě přemítáte o tom, jak tam u psacího stolu sedí bledý unylý muž s vysokým inteligentním čelem a sepisuje své hluboké myšlenky. A přitom ještě dnes odpoledne jste nadšeně obdivovala nádhernou ránu, kterou Bill složil do trávy šerifa hudsonských. Nevyznám se ve vás.”

„Jste nemožný, Same,” zatvářila se uraženě a zvedla se k odchodu. „Jdu spát.”

„To je dobré,” vzhlédl k ní vesele. „Před chvílí jste tvrdila, že chcete prožít noc pod širým nebem, a najednou chcete spát a míříte ke srubu. Vrátila jste se opravdu kvůli nočnímu kouzlu ?”

Prudkým pohybem sebrala svou tornu.

„Dobrou noc, Same,” řekla úsečně a odcházela.

„Ahoj, Nasťo,” volal za ní.

Dveře srubu zabouchly, klapla závora.

Sam se tiše zasmál.
 

 

Nasťa nemohla dlouho usnout. Převalovala se z boku na bok, ještě nikdy jí nepřipadalo lůžko tak tvrdé.

Konečně přišel spánek. Nespala však klidně a brzy se opět probrala. Posadila se na posteli. Malým okýnkem sem dopadala záře ještě stále plápolajícího ohně. Copak Sam ještě bdí ? Přikradla se k oknu a vyhlédla na paseku. V blikavém světle spatřila postavu muže. Seděl v trávě a cosi psal do bloku, který mu ležel na zkřížených nohou. Po chvíli vzhlédl. V záři plamenů poznala jeho tvář.

Byl to Bill Stín.

VI

Ráno po neklidné noci Nasťa zaspala. Když vyšla ze srubu, bylo již sluníčko vysoko. Začínal další krásný den. Z lesů i okolních bohatých keřů znělo veselé štěbetání ptactva.

Paseka byla pustá. Doutnající popel v ohništi svědčil o tom, že se tady nedávno vařila snídaně. Sam s Billem se asi někde toulali.

Nasťa sebrala ručník a mýdlo a rozběhla se k řece. Umyla se, pročesala si vlasy a vracela se k chatám. Na dveřích srubu spatřila připíchnutou čtvrtku. Na ní bylo v rychlosti napsáno :

Nasťo, až se probudíte, najdete uvařený čaj v termosce na poličce v naší chatě. Vedle ní v čutoře je koňak a na misce citrón. Poslužte si podle chuti. K zakousnutí máte snad něco s sebou. Jdeme s Billem na malý průzkum proti proudu. Cestou si vyložíme, jak se liší had od hadice, aby se Bill zlepšil v botanice. Byl vychován v klášteře. Vrátíme se brzy.

Sam

Nasťa posnídala podle návodu a pak se potulovala po okolí. Brouzdala se rosou na mýtině, natrhala pomněnky u řeky, sedla si do Samovy loďky a uvila z nich kytici. Náhle dostala nápad. Pustí se po řece chlapcům naproti. Hned tak učinila. Odvázala kanoi a vyplula.

Nemusela daleko. Za prvním záhybem řeky je spatřila. Sam ležel v trávě a civěl do oblak. Bill seděl zády k ní na velkém omletém balvanu a cosi črtal do skicáře, který měl opřený o kolena. Patrně kreslil krajinu před sebou, protože každou chvíli vzhlížel a svou předlohu pozoroval.

Nasťa opatrně, aby na sebe neupozornila, stočila lodičku ke břehu. Uvázala ji k velkému kořenu ztrouchnivělé olše a vydala se tiše ke kameni, na němž seděl Bill.

Posedla ji zvědavost. Za každou cenu musí zjistit, co Bill maluje. Je jistě tak dobrým malířem jako znalcem hadů, myslela si škodolibě. Štěstí jí přálo. Právě když stála za balvanem, Sam promluvil na Billa a ten, zatímco odpovídal, postavil rozevřený skicář na kolena.

Na rozpracovanou čtvrtku neviděla, ale na levé straně skicáře, kterou svým tělem nezakrýval, spatřila list s dovedně načrtnutou ženskou podobiznou. Nasťa užasle hleděla na svou vlastní tvář.

Kdo ji namaloval ? Bill ? Je to malíř ! Proto má tolik volného času. To by mnohé vysvětlovalo. Malíři jsou pěkná cháska.

Samův hlas ji vytrhl ze zamyšlení.

„Vsaď se, Bille, že Nasťa ještě spí,” smál se vesele.

„Co na tom záleží, Same,” odpovídal oslovený. Potom s potutelným úsměvem sklapl skicář.

„To děvče má dobré spaní. Rád bych věděl, proč vlastně skautaří. Vyspat se může doma a pohodlněji,” bručel Sam.

„Je to teď v módě a jak víš, žena se vždy řídí především módou. V zimě hopsá ve vykrojených střevíčkách a v létě nosí vysoké boty. Nasťa jistě patří k těm rozmarným slečinkám z bohatých pražských rodin, co se snaží budit dojem stoprocentně moderní ženy,” pokýval Bill.

Ohromená Nasťa zaťala zuby a s rukama sevřenýma bezmocně v pěst vycouvala tiše zpět ke člunu. Odvázala ho a při břehu, aby nebyla spatřena, pádlovala k táboru.

Přivázala loďku na původní místo a se svěšenou hlavou pomalu kráčela k chatám. Bylo jí smutno. V duchu si přiznávala, že Bill na ni zapůsobil hned při prvním setkání. Dráždila ji heho tajuplnost. Byl úplně jiný než všichni ti chlapci, se kterými se dosud přátelila.

Jeho příkrý úsudek, který tak náhodou vyslechla ze svého úkrytu, ji však bolestně zasáhl a způsobil, že její obdiv k Billovi ochladl.

Asi za půl hodiny se vrátil Sam. Teprve pět minut za ním se přiloudal i Bill. Nasťa poděkovala Samovi za přichystanou snídani, ale dalšího hovoru se téměř neúčastnila. Na Billa vůbec nepohlédla.

V poledne se šla najíst do chaty. Sedla si na lavici, ulamovala kousky chleba a přikusovala studený řízek. Sousta jí však hořkla v ústech. Večer se s takovou nadějí a touhou vracela do tábora, a teď se cítí tak opuštěná.

Sam s Billem obědvali na pasece.

„Nastě něco přelétlo přes nos, nemyslíš ? Kouká jako bubák,” huhlal Sam s plnou pusou.

Bill pokrčil rameny a opět se podivně usmál.

Právě dojídali, když se za nimi ozvaly kroky. Otočili se a s údivem zírali na Nasťu, která přicházela vypravená na cestu s tornou na zádech.

„Jdu se rozloučit. V jednu odjíždí vlak. Vracím se do Prahy.”

Sam vyskočil.

„Nespěchejte, Nasťo. Svezu vás domů kanoí.”

„Jsou v ní jen dvě místa,” namítla.

„To máte pravdu, ale Bill se mnou zpátky nepojede. Má tady ještě něco na práci, svezu ho pouze na druhý břeh.”

„Tak dobře,” svolila. „Musíme ale vyrazit co nejdřív.”

„Třeba hned. Počkejte chvíli, rychle se sbalíme.”

O něco později se Bill loučil. Nasťa mu podala ruku. Marně hledala slova, která by mu před rozchodem řekla.

„Počkejte ještě okamžik,” zvolal Sam. „Tamhle je krásný modřín. Utrhnu si pár větviček a dám si je doma do vázy. Budu mít alespoň i v Praze kousek lesa,” vysvětloval a běžel do stráně.

„Nasťo,” ozval se tiše Bill, když osaměli.

„Přejete si ?” ptala se úsečně.

„Chci vám jen říct, že když maluji v plenéru, používám vyduté zrcátko, abych viděl zmenšený obraz krajiny. I dnes ráno jsem ho měl. Jednu chvíli jsem ho otočil a spatřil jsem za sebou na řece kanoi s děvčetem. Ta dívka se pak přikradla za balvan, kde jsem seděl, a zvědavě poslouchala, co si se Samem povídáme. Vy jste to ale, Nasťo, nebyla.”

Užasle na něho hleděla. Chtěla něco říct, ale Sam se vracel, v ruce pugét z modřínových větviček. Za chvíli už vysazoval Billa na druhém břehu.

„Ahoj, Bille, a na shledanou.”

„Ahoj,” volal Bill, aby to slyšela i Nasťa, čekající na břehu u tábora.

Když pak loď plula s oběma pasažéry k Praze, ozvala se po dlouhém mlčení Nasťa :

„Same, kdo je Bill Stín ?”

„Mužský,” zazubil se Sam. Víc neprozradil a horlivě pádloval, aby se vyhnul balvanům, které každou chvíli trčely z vody.

VII

Jedna z nejlepších pražských tanečních škol pořádala na počest svého desetiletého trvání slavnostní ples ve velkém sále na Slovanském ostrově.

Sešla se tu vybraná společnost. Není divu, vždyť majitel školy byl mužem velkého světa. Učil tanec na pražské konzervatoři a měl mnoho známých mezi umělci a finančníky, kteří jeho podnik podporovali vysokými částkami.

Hudba příjemně vyhrávala. Mladí hosté tančili a častovali se vzájemně významnými pohledy a tu a tam se k sobě tulili víc, než tanec v páru vyžadoval. Hosté starší popíjeli u stolů a pozorovali zálibně veselý rej. Ženy se třpytily drahými šperky a předváděly přepychové róby. Muži naproti tomu dávali na odiv své společenské postavení a důstojnost.

V jednom z rohů sálu v přízemí stála v hloučku svých obdivovatelů Nasťa. V bílých hedvábných šatech, spadajících téměř až ke kotníkům, ozdobených nadýchanou bělostnou růží z hebké látky, vyhlížela jako dokonalá mladá dáma. Jako by to byl někdo jiný než ono kurážné děvče z Osady mladých snů. Jindy rozevláté vlnité vlasy měla teď úpravně stažené do slušivého náročného účesu a osmahlost její pleti zakrýval světlejším tónem drahý krém.

Točí-li se kolem mladé dívky v podobné společnosti více ctitelů, svědčí to často o tom, že je považována za "dobrou partii". A kolem Nasti jich poletovalo víc než dost. Nasťa také byla partií přímo skvělou. Její otec byl majitelem banky v Celetné ulici, vlastnil několik činžovních domů v nejbohatších pražských čtvrtích, vilu jako malý zámek a dvě auta. A k tomu byla Nasťa jeho jediná dcera.

Všichni ti mladíci i zralejší muži, kteří se snažili upoutat její pozornost, však zbytečně plýtvali časem. Nasťa se v jejich společnosti viditelně nudila. Na jejich dotírání odpovídala pokyvováním hlavy a mdlými úsměvy a její oči bezcílně bloudily po párech procházejících kolem.

Náhle její pohled ulpěl na dvou mužích, kteří se bavili mezi sloupy, podpírajícími postranní galerii. Hned je poznala - Sam a Bill. Oba byli v bezvadných večerních úborech. Billovi frak padl, jako by se v něm narodil. V kontrastu k bílému límci a motýlu, který mu vzorně seděl uprostřed, nápadně vynikala snědost jeho obličeje. Nasťa v duchu přiznávala, že je to krásný muž. Mnohé z děvčat, které se svými tanečníky korzovaly sálem, po něm koketně pokukovalo.

Bill toho však nedbal. Zamyšleně se díval kamsi ke stropu a chvílemi přikyvoval v odpověď Samovi, který mu něco horlivě vykládal.

Nasťa hledala záminku, aby se dostala z hloučku svých nápadníků dříve, než začne nový tanec. Když se jí to podařilo, pospíchala pod galerii přímo ke svým dvěma přátelům. Stále ještě byli pohrouženi do rozhovoru, takže ji do poslední chvíle nezpozorovali.

Klepla Sama vějířem do ramene. Otočil se a rozzářil se úsměvem.

„Ach, to jste vy, Nasťo ? Dobrý večer,” pozdravil s mírnou úklonou a pozvedl její podávanou ruku k ústům.

Bill se poklonil s takovou obřadností, že mu ruku raději nepodala.

„Vy jste tu také ?” obrátila se na něho váhavě.

„Ano, slečno Sychrová,” přisvědčil s úsměvem.

Trhla sebou a spustila na Sama.

„Pane inženýre, vy jste zradil moje táborové inkognito !”

„Já ne, přísahám,” bránil se Sam.

Bill mávl rukou.

„To nebyl Sam. Vašimi zrádci jsou oni povídaví mladí muži, kteří se kolem vás po celý večer točí.”

„Vy jste mě viděli už dřív ?” podivila se Nasťa se špatně skrývanou výčitkou v hlase.

„Jen já, Sam ne,” odpověděl Bill.

„A nevyhledali jste mě,” pokračovala stále v množném čísle.

„Sam o vás nevěděl a já jsem ve vašem životě příliš bezvýznamnou postavou, abyste se kvůli tomu cítila nešťastná,” mluvil Bill i za svého přítele.

V tu chvíli zazněl se sálu fox. Několik tanečníků k nim rázem vyrazilo. Nasťa se úzkostlivě zahleděla Billovi do očí. V jejím pohledu byla jasná výzva, ale on jí neporozuměl, či nechtěl rozumět.

„Vy netančíte ?” ptala se ho.

„Špatně.”

Sam vytušil napětí, a aby zachránil situaci, rychle se uklonil :

„Slečno Nasťo, smím prosit ?” Oslovil ji právě včas. První z lačných pánů, kteří sem spěchali, v té chvíli doběhl. Nasťa ho s úsměvem odmítla.

„Pozdě, pane prokuristo.” Ukázala na Sama a hned se do něho také zavěsila.

Odcházeli po schodech do sálu. Ještě z parketu Nasťa dlouze a vyčítavě vzhlédla k Billovi. Díval se na ni klidným, přímým pohledem.

Hudba dohrála. Nadšené páry však ještě nechtěly končit a zuřivě tleskaly.

„Budou přidávat,” upozornil svou partnerku Sam.

Nasťa však zavrtěla hlavou.

„Nezlobte se, Same, ale trochu mě bolí hlava. Vraťme se k Billovi.” Vykročila a on ji následoval.

Z pódia zaznělo tango. Sál se opět rozvlnil.

Bill už pod galerií, kde ho zanechali, nestál. Zmizel, ztratil se. Rozhlíželi se marně. A vtom už se před Nasťou ukláněl další ze vzorně vyholených pánů.

Zakryla rozmrzení úsměvem.

„Nezlobte se, pane doktore, nemohu teď tancovat. Někdo mě kopl při foxu do lýtka,” vymlouvala se zoufale.

Skvostná lež, ocenil v duchu její výkon Sam a lišácky na ni zamrkal.

Doktor se odporoučel.

Nasťa, která se rozmrzele dívala do sálu, sebou náhle trhla a zatahala Sama za rukáv.

„Podívejte se, Bill.”

Nechtěla tomu věřit. Bill skutečně tančil tango. A šlo mu to, jako by byl tanečník z povolání. Jeho světlovlasá partnerka se na něj líbezně usmívala.

„A to tvrdil, že tančí špatně.”

Sam pokrčil rameny.

„Upozorňoval jsem vás přece, že Bill je ohromný lhář.”

Chvíli vzdorně mlčela, pak se pohnula.

„Jdu se podívat za rodiči. Sbohem, Same.” A rychle odcházela, aby nepostřehl její smutek.

 

Nasťa měla úplně zkaženou náladu. Z Billova jednání vytušila ironii a úmysl ponížit ji. Horečně se snažila na něho nemyslet. Ale nedařilo se jí to. Ať tančila, obklopená novými a novými ctiteli, nebo seděla v lóži s rodiči, stále se nevědomky rozhlížela kolem a v lidském hemžení hledala Billovu tvář.

Potkala ho znovu až před půlnocí. Stál sám ve výklenku v jakémsi zákoutí s exotickými rostlinami. Když ji spatřil, malinko se usmál.

Nasťa, kterou náhlé setkání zaskočilo, se zastavila.

„Bavíte se dobře ?” ptala se s přídechem uštěpačnosti v hlase.

„Pozoruji okolí,” odvětil úsečně.

„Jenom to ? Viděla jsem vás tančit. Lhal jste, umíte to. Točil jste se v kole s jakousi odbarvenou blondýnou jako nějaký placený gigolo.”

Zacukalo mu kolem úst.

„A vy, slečno Sychrová, nevíte, že jsem skutečně tanečníkem z povolání ? Sam vám to neřekl ? Poznali jsme se spolu při flámu v jednom baru.”

V očích jí blýsklo.

„Dovolte, pane - pane...,” zadrhla se rozčilením.

„Bill Stín, slečno. Tak se opravdu jmenuji. Křtěný jsem Bořivoj, ale Bill zní moderním uším lépe. Žasnete patrně, jak se barový tanečník vetřel do této elitní společnosti. Tím je vinen Sam. Opatřil mi pozvánku. Nemusíte se však příliš pohoršovat. Jsou zde horší lidé než já a je jich dost,” ušklíbl se.

„Jaký je to rozdíl - vy v táboře u řeky a tady v té výborně vychované společnosti. Tam jste samá bodrost a srdečnost a zde ztělesněná jízlivost.”

„Příroda je, milá slečno Sychrová, velký čaroděj. Sbližuje a polidšťuje srdce. Proto ji mám tak rád, a proto jsem srdcem tulák a stále do ní utíkám. Asi vás ale nudím. Nechci vám kazit dojem ze zábavy tím, že se do vaší společnosti nedopatřením vnutil gigolo.”

Než mohla cokoli odpovědět, krátce se uklonil a odcházel k východu. Zůstala stát jako opařená. Ne, ne, urazit ho rozhodně nechtěla.

Vyrazila spěšně za ním. Zahlédla ho v záhybu schodiště. Měl na sobě večerní plášť, podšitý hedvábím, a právě si nasazoval klobouk. Pružným krokem vyšel skleněnými dveřmi ven z budovy.

Nasťa seběhla ze schodů a vyhlédla zaskleným vestibulem do noci. Bill se zastavil u malého šedého auta, odemkl ho, a než nastoupil, odložil klobouk a z vnitra vozu vytáhl sportovní čapku. Když ji měl na hlavě, vklouzl za volant, nastartoval a vzápětí se auto s rachotem rozjelo po písčité cestě. Světlo nad zadním blatníkem ozářilo bílou tabulku s číslem. Nasťa napjala oči, ale v tu chvíli jí nějaký kolemjdoucí zakryl výhled. Tiše zaklela. Nebýt toho nemotory, přestal by pro ni být Bill od zítřka pouhým stínem.

VIII

V sobotu odpoledne se v průchodu paláce Fenix potkali bankovní poslíček Jimmy Bizon a student Hary Filozof. Jimmy právě spěchal s nějakou zprávou na Vinohrady a Hary na přednášku. Pršelo, chlapci byli v nepromokavých pláštích téměř k nepoznání a skoro se minuli.

„Dnes se do naší osady asi nepodíváme. Leje jako z konve a vypadá to, že nikdy nepřestane,” spustil Jimmy, když se pozdravili.

„To máš pravdu,” přitakal Harry. „Čert aby to vzal. Člověk se těší na neděli jako nemluvně, a ono se dá v sobotu do takového lijáku,” vrčel.

„Copak ty, tobě je hej. Můžeš si vyrazit na tramp i ve všední den. Ale my ostatní musíme čekat jen na víkendy,” naříkal Bizon.

„Myslíš ? A kdo by potom za mě dělal zkoušky ?” krčil rameny Hary. „A večer přijdeš ?”

„Do hospody k Fárům ? To bych řek. Zapijeme žal a aspoň si trochu potlacháme a zazpíváme.”

„Nevíš něco o ostatních ? Přijdou také ?”

„Určitě, přece jsme se domluvili. Když prší, přesunuje se tábor v sobotu večer "Na růžek", to je jasné, ne ?”

„Tak na shledanou, přišel bych pozdě na přednášku,” loučil se spěšně Hary.

„Na shledanou.”

Stiskli si krátce podané pravice a do večera se rozešli.

Až na Rosemary a Billa se příslušníci Osady mladých snů ten večer skutečně sešli v hospodě u Fárů v nuselském údolí. Již tradičně obsadili lokálek za výčepem, kde stálo stařičké pianino a byl i malý prostor pro případný tanec.

Věděli, že Rosemary dorazí později. Musí odtančit svůj výstup v prvních dvou obrazech nové revue v Aráně. Billa však nečekal nikdo. Sam mu o náhradních schůzkách v hospodě zapomněl říct.

V lokále to jen hučelo. Přítomná mládež spřádala své plány do budoucnosti.

Hary Filozof usedl k pianinu. Chvíli zamyšleně hladil klávesy, pak oběma rukama udeřil do klapek a po prvním akordu spustil veselý fox.

Jimmy kývl na baculatou Anitu. Malý Edy vzal kolem pasu o něco vyšší Káťu.

„Zatančíte se také,” přiklonil se Sam k Nastě.

„Ráda,” vstala.

Tři mladé páry se točily okolo kulečníku.

„Poslyšte, Same, vy víte, co mi ten váš povedený Bill řekl na Slovanském ostrově ?” zeptala se Nasťa mezi tancem.

„Asi opět nějaké šibalství,” odhadoval Sam.

„Řekl mi, že je gigolo z povolání.”

Sam musel zvednout oči ke stropu, aby Nasťa nezpozorovala, že málem vybuchl smíchem. Chvíli trvalo, než mohl odpovědět.

„Víte, Nasťo, ono je to možné. Já se ho na jeho povolání nikdy neptal. On totiž dovede všechno a nic. Kdyby vám tvrdil, že létá aeroplánem, může to být pravda i nemusí.”

„Že však řídí auto, to vím,” odpověděla.

Sam se jí zahleděl do očí.

„Jak jste se to dozvěděla ?”

„Odjížděl autem ze Slovanského ostrova.”

„Ták ?” dal její tanečník okázale najevo svůj údiv. „Vy jste ho tedy špehovala. Vy se o toho chlapíka nějak podezřele zajímáte, Nasťo.”

Ruměnec, který se jí rozlil po tvářích, prozradil její rozpaky.

„Nebuďte jedovatý, Same,” odsekla a víc o celé věci nepromluvila.

Po deváté se do lokálu přiřítila jako uličník Rosemary.

„Děti,” křičela hned od dveří, „tam leje.”

„Ale vždyť to není pravda,” namítl Sam, aby ho slyšela.

„Tak se podívejte na můj plášť.”

„Povídám, že tam neleje, ale leje odtamtud,” rozkládal Grizly vážně dál.

Rozchechtala se.

„To je ale blbý vtip. Rychle mě někdo polechtejte, ať se mu mohu zasmát.”

„Ale stejně ses nechala nachytat,” ozval se její milý Ferry.

Zatočila se šibalsky do kolečka a dopadla Ferrymu na klín. Objala ho kolem krku a uštědřila mu vášnivý polibek.

„Tak už dost,” vrčel Jimmy, „nebo mi to bude líto. Anitto, dokážeš to taky ?”

„Stačí říct,” zasmála se baculatá dívka a vlepila mu pusu za ucho.

„Děti, co budeme dělat zítra?” vpadla do všeobecného veselí ustaraně Rosemary.

Edy Mokasin sebou zavrtěl a vzal si slovo.

„Pojďme do Lucerny. Tajemná "Černá maska" tam pozvala mistra boxu Sobotu na pěstní mejdan.”

To byla novina. Přítomným, kteří si vzpomněli na vyprávění Toma z Hudsonu o záhadném boxerovi, zasvítily oči.

„Kdo ta "Černá maska" asi je ?” navázal Tomy Náměsíčník.

„Mluví se o něm jako o extratřídě. Pohrává si se soupeři jako kočka s myší. Jeho manažer mu prý u nás dovolí boxovat jen v černé masce,” rozumoval šerif.

„Na Sobotu si ale nepřijde,” rozohnil se Jimmy. „Po jeho úderu bude plivat zuby.”

„Já si myslím,” zasáhl do debaty Villy Rudoch, „že je to všechno velká fáma, která má přitáhnout diváky. Sobota se s ním bude dvě tři kola kočkovat, tu a tam se plácnou a skončí se nerozhodně, aby se neřeklo. Vzpomeňte si na mě, že to tak dopadne.”

Někteří souhlasili, jiní odmítavě kroutili hlavami. V jednom však byli zajedno. Podívat se půjdou všichni. Boxovat se začíná v osm hodin, zlatý hřeb dne - "Černá maska" nastupuje kolem desáté.

 

Každá doba má své bůžky, zvlášť jde-li o sport. Sotva ochladl zájem o fotbalové primadony, objevily se na sportovním nebi hvězdy boxu. Zatímco předmětem obdivu ve fotbale byly nohy, v boxu jsou jím pěsti.

Členové Osady mladých snů se v neděli ráno sešli před Lucernou pro jistotu už v půl osmé. Přesto se ocitli v návalu dalších nedočkavců a jen s obtížemi se jeden druhému neztratili. Pořadatelé měli plné ruce práce, aby udrželi u pokladen klid.

Ramenatý Jimmy rázně klestil svým společníkům cestu. Díky jemu nakonec bez větších problémů zaujali včas svá místa ve dvou sousedních lóžích. Zatímco se rozlehlý sál stále zaplňoval novými a novými příchozími, vyměňovali si své dojmy.

Nasťa, která se usadila vedle Sama, ukázala na pódium, postavené pro tuto příležitost uprostřed sálu. Na čtyřech kůlech v rozích konstrukce byly upevněny silné provazy, plochu pokrýval tlustý koberec, který právě dva muži důležitě vypínali, dolní část celé konstrukce byla potažena tmavým suknem.

„Tak to je ring ?” ptala se.

Sam, zahleděný do vedlejší lóže na jakési neznámé děvče, však jen mlčky přikývl, a tak Nasťa upustila od dalších otázek a se zájmem dál pozorovala vzrušenou atmosféru, kterou dosud nepoznala.

Sam, jako by náhle procitl z chvilkového opojení, se k ní obrátil.

„Ano, to je ring, Nasťo. Na tom koberci za chvíli zbožňovaný mistr Sobota pohřbí svou slávu.”

„Jak to můžete tvrdit ? Hrajete si na proroka ?”

„Nic netvrdím, myslím si to. V informovaných kruzích jsem se doslechl, že "Černá maska" je skutečně boxer světových kvalit. Mám taky jednu perličku - původem prý je Čech a v Praze je teď na zapřenou, aby si odpočinul.”

„Vy jste živá kronika. Nevíte už také, jak se jmenuje ?”

Dál se však hovořit nedalo. Ozval se zprvu ojedinělý, vzápětí ale už tak mohutný potlesk, že nebylo slyšet jediné slovo. Dupání četných nohou - ječení píšťalek - hřmot - vřava - blázinec.

Pořadatelé běhali po sále bezradně sem tam, světla u stropu pohasínala. V okamžiku, kdy se ve výšce prudce rozsvítily dva reflektory a po krátkém zakroužení zaplavily kužely ostrého světla ring, hvízdot i vzrušený křik utichly. Rázem skončil i potlesk a nastalo několik vteřin napjatého očekávání.

Dveře na opačném konci sálu se otevřely a v nich se objevili dva skoro nazí mladíci. Na sobě měli jen krátké kalhoty a jakési láptě.

Náhle vyběhli a několika skoky se ocitli v ringu. Zatímco si navlékali rukavice, v obecenstvu to vzrušeně hučelo.

Postavili se bojovně proti sobě. Ticho, hvizd, první zápas byl zahájen. Jejich hřbety se ohnuly, nohy začaly hrát v pravidelném rytmu. Mozek se soustředil do očí a pěstí. Útok ! Rána hluše dopadla. Poskok, únik, nová hluchá rána, únik do provazů. Hvizd, tělo na těle, opět zahvízdnutí.

Oba soupeři jdou po soudcově zásahu do svých rohů, aby se odtud na sebe znovu vyřítili jako dva pavouci ze svých sítí.

Hvizd, světla. Lidé si vydechli. První kolo je u konce.

Ferry se ušklíbl.

„To je pro nemluvňata a ne pro dospělé. Skáčou a ohánějí se po sobě jen tak pro podívanou.” Obrátil se k Jimmovi : „Co tomu říkáš ?”

„Že to za nic nestojí.”

Zápas skončil nerozhodně. Nová dvojice, která vzápětí nastoupila, byla silnější a zkušenější. Ta ranami už tolik nešetřila. Plavovlasý hoch v modrých kalhotách šel v každém kole několikrát k zemi. Nakonec prohrál na body.

Po druhém zápase přiběhla Rosemary.

„Černá maska ještě nezápasila ?” zněla její první udýchaná slova.

Dostalo se jí uklidňující odpovědi, že o podívanou nepřišla. Po čtvrtém zápase následovala velká pauza, po níž měl nastoupit mistr republiky s neznámou "Černou maskou". Nasťa si vzpomněla na Billa. Vlastně na něho myslela celý den, ale bála se zeptat Sama, jestli o něm neví. Kamarád jí však sám poskytl příležitost.

Šli se spolu o přestávce projít, a když procházeli kolem stánku s občerstvením, koupil Sam pro oba obložené chlebíčky.

„Kdyby nás teď viděl Bill, řekl by, že jsme pěkně zmlsaní,” komentoval Sam s plnou pusou.

„Proč ?” chytila se Nasťa okamžitě jeho slov.

„Protože on tvrdí, že obložené chlebíčky jsou stravou přecpaných žaludků.”

„A co, prosím vás, jí on ?”

„Bill je v jídle sparťansky střídmý. Důsledně dodržuje životosprávu.”

„Hm, a co ho k tomu vede ?”

„On totiž, totiž ...,” ocitl se Sam ve zjevných rozpacích.

„Má snad nějakou žaludeční chorobu ?” pomáhala mu bezděky Nasťa.

„Ano..., strašně v dětství churavěl se žaludkem,” chytil se horlivě stébla.

Zvonění oznamovalo konec přestávky a svolávalo diváky zpět na místa.

„Pojďme, Nasťo, ať o nic nepřijdeme. Teď teprve nastane ta pravá podívaná.”

 

Panem et circenses. Lid žádá chléb a hry.

Lidé jsou stále stejní. Nasycení a hry, rány a krev. Čím více ran a krve, tím větší vzrušení.

Pokrytectví dnešní civilizace tkví v tom, že plamenně odsuzuje Neronovy a Caligulovy krvavé kratochvíle, ale sama se nadšeně kochá býčími i kohoutími zápasy a u vytržení tleská nad surovostmi, jichž se dopouštějí zápasníci v boxu.

 

Světla opět pohasla a ring se rozzářil pod kužely reflektorů. Nastalo přímo chrámové ticho. Špendlík by byl v tého chvíli slyšet, kdyby dopadl na parkety.

O to větším šokem byl výbuch nadšení, kterým fanouškové vítali svého miláčka mistra Sobotu, když se objevil na scéně. Bylo na něm vidět, že si je své popularity vědom. Nijak zvlášť hezký mladík, s trochu příliš nízkým čelem a vysedlou spodní čelistí, odpovídal na burácivé výskání svých příznivců širokým úsměvem a kynul rukama na všechny strany, jako by zdravil ne stovky, ale tisíce diváků.

Kočičím skokem se octl v ringu. Vyměnil si několik slov se soudci a potom se začal rozhlížet, jako by hledal svého protivníka. Údery gongu utišily sál. Vzápětí se z ampliónu ozval kovový hlas jednoho z pořadatelů :

„Vážené publikum, dlouho očekávaná "Černá maska" vchází.”

Tisíce párů očí se upnuly ke dveřím, dělícím sál od šaten. Po schůdcích sestupuje štíhlá postava v krátkých černých hedvábných kalhotách s lampasy po stranách. Našlapuje pružně, skoro neslyšně. Oči a část obličeje až k hornímu rtu kryje černá maska.

Nikdo nezatleskal.

Muž vešel za všeobecného ticha do ringu, šeptem se pozdravil se soudcem, podal ruku mistru republiky a postavil se do svého rohu. Začal si zdlouhavě navlékat rukavice.

Obecenstvo, které chvíli ani nedýchalo, se probouzelo z prvního ohromení. Tu a tam se ozval nabubřelý, silácký výkřik, zakrývající obavy svého autora.

„Sobota ho sfoukne jako svíčku !”

„Co může to vyžle umět ?”

„Všechno je to podfuk.”

„Sobota mu tu maškaru sundá první ranou !”

 

Konečně zazněl gong.

Oba zápasníci ohnuli záda, nastala chvíle soustředění a vzájemného odhadování. Vtom diváci překvapeně vydechli. Ještě před okamžikem štíhlé a skoro jemně vyhlížející tělo cizince se jakoby zdvojnásobilo, na nohách, rukou kryjících obličej i žaludek, a na zádech mu jako na povel vyskákaly mohutně klenuté svaly. Proměna byla tak náhlá a výrazná, že ji postřehli i diváci z nejvzdálenějších míst. Zdálo se, že i Sobota je zaskočený. Ten, který jindy hned po úderu gongu útočí, dnes váhá.

„Soboto, vraž mu jednu, sundej mu tu škrabošku !” ozval se hlas nějakého náruživce.

„Pst, pst,” zaznělo vzrušeně ze všech stran.

Sobota vyrazil. Rána, druhá, třetí. Dobře krytý soupeř však všechny bleskurychlé útoky virtuózně odrazil. Poskoky, obraty, nové rány. Sobota stále doráží. Útočí dravě, ale jak se zdá, zbytečně plýtvá silami. Kdyby tloukl do zdi, dosáhl by snad většího úspěchu.

Opět výpad, do prázdna. Zpod masky, jejíž nositel uskočil hbitě stranou, se ozval tichounký smích. Přítomní přihlížejí nečekaně se vyvíjejícímu zápasu s rostoucími vráskami na čelech. Vypadá to, že si "Černá maska" s jejich miláčkem jen tak pohrává. Mnozí dodávají svému mistru halasně odvahu.

Končí první kolo. Světla se rozsvěcují.

Sobota, unavený po dosud bezúspěšném neustálém útočení, sedí na židli ve svém rohu a nechává si třít zpocené tělo. Muž v černé masce stejnou službu odmítá. Rozhlíží se po sále, jako by někoho hledal, ani si nesedne. V očích přítomných žen roste obdiv k neznámému zápasníku.

Gong opět zazněl.

Sobota, poučený prvním kolem, je teď opatrnější. Ocelovou obranu svého protivníka už zná, musí ho tedy vyprovokovat k útoku. Vyčkává. Mnozí si jeho taktiku však vykládají špatně.

„Soboto, snad se nebojíš. Dej mu jednu. My ho pak odneseme !” zvolal jeden ze ctitelů.

Byl to však výkřik pro jeho miláčka osudný. Sobota ztratil hlavu, jeho pěsti se kmitly před maskou. Jedna zamířila na hlavu, druhá na žaludek soupeře. Žádná však nezasáhla svůj cíl. Muž v masce obě rány bleskově odrazil levačkou a potom zvedl k první a poslední ráně pravou pěst. Dopadla těžce na Sobotovu spodní čelist.

Mistr se zapotácel, kolena pod ním podklesla, dopadl na zem. Z koutku úst mu stékal pramínek krve.

„Jedna, dvě, tři...,” soudce hlasitě odpočítával. Ani když vyřkl osudovou "desítku", Sobota se nepohnul. Zvedli ho a odnesli na židli v rohu ringu.

V publiku se ozývala slova obdivu, patřící vítězi. Někteří diváci se dokonce vypravili k šatnám, aby ho spatřili zblízka.

Sam vzal Nasťu za ruku. Vyšli z lóže a za okamžik se dostali do proudu fanoušků, který je zanesl k místu, kudy vítěz právě procházel k východu. Pak se stalo něco nečekaného. Když je hrdina dne míjel, zastavil se. Jeho oči v černé masce zablýskaly a ulpěly na Nastě. Vzápětí zvolna zvedl ruku a podával jí kytičku fialek, která předtím dopadla k jeho nohám jako výraz uznání. Zardělá dívka sklopila v rozpacích oči. Když opět vzhlédla, byla už "Černá maska" daleko od ní. V paměti jí utkvěly tři malinké černé čočky, zvláštní seskupení mateřských znamének na boxerově rameni. Kde už je jenom spatřila ?

IX

Nastal červen. Lesní stráně zrudly jahodami a v drobných lístcích borůvčí na slunných pasekách se začaly objevovat zelené hlavičky budoucích sladkých plodů.

Léto je zlatým časem v roce i v lidském životě. Slunce se směje a vzduch je provoněn vůní tisíce květů. Dozrávají nejen plody přírody, ale i plody jarních lásek a poblouznění.

Osada mladých snů kypěla životem. Rozmnožila se o nové členy, na pasece zasvítily tři zbrusu nové sruby.

Ani jediný den tu teď nebylo pusto. Mýtina byla za slunných dnů i hvězdnatých nocí plná veselého hlaholu. Noví příslušníci osady se brzy spřátelili se starousedlíky. Mladí lidé jsou odjakživa družní a ve volné přírodě rádi zahodí předsudky falešné městké morálky. V Osadě mladých snů se z těchto rozdychtěných chlapců a děvčat, kteří sem utekli z těsných ulic velkoměsta, stávali noví, upřímnější lidé.

 

Letní Osada mladých snů byla plná smíchu, veselého žvatlání, bezstarostného prozpěvování, ale i plná touhy a něhy, která se zračila v mnohých zamilovaných očích. Přetvářka tu neměla místo.

Pouze Bill se tomuto místu nějak vyhýbal. Ptali se po něm zejména ti, kteří byli svědky jeho vítězství nad nafoukaným šerifem z Hudsonu.

Sam jim odpovídal jen krčením ramen. Nevěděl, kde se Bill toulá. Vysvětloval, že má nestálou povahu. Jednou přijde, pak zase nečekaně zmizí a objeví se třeba až po roce.

Často na Billa vzpomínali večer u táboráku, když je tma svedla do houfu. Jeho písnička se stala hymnou celé osady.

Jen Nasťa byla smutná. Sam znal příčinu její teskné nálady, ale nechal si to pro sebe.

Jeden sobotní večer, když ostatní zase zpívali, se k němu přiklonila. Konečně se odvážila k otázce, která jí nedala pokoj.

„Same, opravdu nevíte, kde je teď Bill Stín ?”

Vážně se na ni podíval.

„Před týdnem jsem od něho dostal pozdrav z Alžíru.”

„A řeknete mi konečně, kdo vlastně Bill je ?”

„Tulák, dítě neklidu, čtenář lidských duší. Někdo a nikdo. Nemá jeden domov, protože jeho domovem je celý svět.”

Nasťa se zamyslela. Bill pro ni byl čím dál větší záhadou.

 

A přece se jednoho dne Bill v osadě objevil. Šerif Ferry, Jimmy Bizon, Hary Filozof, Rosemary a Nasťa si právě tiše povídali u večerního ohně, když se blížil orosenou travou od lesa. Jeho veselé "ahoj" je skoro vylekalo.

Následovalo velké vítání. Bill potom shodil ze zad důkladně napěchovanou tornu a přisedl si do kroužku mezi ostatní.

„Tak jak se vám vede, přátelé ? Vidím, že se osada zvětšila,” ukázal na nové chaty.

„Rosteme. Brzy budeme větší než Hudson,” hrdě přitakal šerif. „Kde ses toulal, Bille ?”

„Tak trochu světem. Měl jsem tam k vyřizování různé záležitosti. A proč tu s vámi není Sam ?” obracel hovor jiným směrem.

Dozvěděl se, že Sam přijede příští sobotu, že oni tu tráví první týden své dovolené a zůstanou ještě do pondělí. Pouze Hary Filozof má to štěstí, že může být jako student v osadě až do podzimu. Ptal se potom po Anittě Kulihráškovi, kterou znal. Všichni však rozpačitě mlčeli a Jimmy, o kterém věděl, že s Anittou chodil, se díval podmračeně do ohně.

Bill pochopil, že se dotkl něčeho bolestivého, a proto dál nedotíral. Sáhl po své trocně, vyndal láhev s jakousi exotickou vinětou a bodře vyzval své přátele :

„Chlapci a děvčata, doneste kalíšek. Připijme si na shledání.”

„Na co kalíšky, napijeme se rovnou z láhve. Ukaž,” zavelel autoritativně šerif a už se natahoval.

Bill mu láhev s pobaveným úsměvem podal. Ferry si mocně lokl, ale místo očekávané spokojenosti se mu v tváři objevilo zděšení. Naklonil se nad oheň a vyplivl obsah úst.

„Ty astracháne jeden, hrom do tebe, vždyť je to voda,” vmetl smějícímu se Billovi do tváře.

To už se rozchechtali i ostatní.

„Ukaž, opravdu,” zatvářil se Bill nevinně. „Asi jsem se zmýlil. Měl jsem totiž láhve dvě. Jednu s minerálkou, druhou s punčem. Hned to napravím.” Zavrženou láhev zazátkoval a vyndal druhou, kterou opět podal šerifovi. Ten k jejímu obsahu z opatrnosti nejdříve přičichl. Tentokrát však spokojeně zavrněl a pak si s chutí připil.

Láhev teď kolovala kolem táboráku a všichni se rozpovídali o drobných příhodách uplynulého dne. Jako vždy, když měli veselou náladu, jejich význam trochu nafukovali a dodávali jim příchuť hrdinství.

Pouze Bill mlčel. Seděl trochu stranou a díval se do ohně.

Nasťa, která ho nenápadně pozorovala, si všimla, že se mu tu a tam kmitl kolem úst sotva znatelný úsměv. Měla náhle dojem, že tu sedí muž mnohem starší, než jsou všichni ostatní, a shovívavě hodnotí žvatlání rozveselených dětí. Jako by si mezi ně přicházel odpočinout od vážných životních starostí, které ona ještě nepoznala.

 

Brzy ráno si Nasťa vyšla na procházku do lesa. Věděla, že Bill opustil tábor již před ní. Trochu se na něho zlobila, že si jí večer ani nevšiml, současně si ale přála ho potkat.

Bloudila lesem skoro hodinu a po Billovi ani stopy. Zamířila tedy k řece, kde ho kdysi viděla malovat.

Náhle ho spatřila. Ležel v trávě, na sobě měl pouze plavky. Nepozorovaně ho obešla velkým obloukem a blížila se pak k němu po břehu z opačné strany. Chtěla, aby si myslel, že se vrací z procházky do tábora.

Tvářila se co nejlhostejněji, když ho zvolna míjela. Dívala se soustředěně na druhý břeh. Teď ji zavolá, teď.

Nezavolal. Klidně dál pozoroval bílé obláčky, které zvolna plynuly po blankytně modré obloze.

Musel přece slyšet její kroky, určitě o její přítomnosti věděl. Zlobilo ji to. Prudce se obrátila.

Bill se pozvedl na loktech a konečně ji oslovil :

„Dobré jitro, Nasťo,” usmál se na ni.

Dívala se na něho v údivu. Teprve teď si všimla, jak je opálený. Bělmo jeho očí i zuby v té přímo ebenově zbarvené pleti jasně zářily. Vypadal jako Arab.

Ač její zloba rázem pohasla, přece si neodpustila drobnou výčitku :

„Bille, vy jste ale ošklivý člověk.”

„To já vím,” přisvědčoval dobrácky.

„Totiž ne, vy mi nerozumíte. Jste hezký, ale, ale ...,” zadrhla se a zrudla. Co to zase řekla za nejapnost ? pomyslela si.

Smál se nad jejími rozpaky.

„Jak to jde dohromady ? Jsem podle vás ošklivý i hezký. Mohu si tedy vybrat.”

„Ne, nerozuměl jste mi,” skoro si dupla. „Jste ošklivý, protože byste mě nechal klidně přejít kolem, aniž byste mi řekl dobré jitro.”

„Tak vy jste věděla, že tu ležím ?”

„A vy jste věděl, že jdu kolem ?”

„Ano, věděl. Dívala jste se však přes řeku tak zamyšleně, že jsem vás nechtěl ve vašem rozjímání rušit. Sedněte si, Nasťo. Poznáte aspoň, že trávník je měkčí než pohovka.”

Udělal jí místo vedle sebe.

Ráda ho poslechla.

„Proč jste mi, totiž osadě, neposlal z Alžíru pozdrav ?” ptala se, zatímco si urovnávala sukni.

„Z Alžíru ? Já ? Jak to ?” divil se.

„Nehrajte si se mnou na slepou bábu. Sam nám prozradil, kudy se touláte.”

Svěsil hlavu a zatvářil se smutně.

„To mi Sam neměl dělat. Měl jsem ho za lepšího přítele. Přísahám vám, Nasťo, že už do Alžíru nechodím.”

Zdrceně si ho měřila.

„Poslyšte, Bille, mně není pět let, abyste si ze mě takhle utahoval. Do Alžíru se snad podnikají procházky jako do Stromovky ? Nakonec se ještě dozvím, že Alžír leží na jižní točně.”

„Jste vedle, Nasťo,” odpovídal s bohorovným klidem, „on je totiž ve Vršovicích.”

„Bille !” vyskočila, jako když ji štípne vosa.

„Sedněte si laskavě. Rozčilování škodí. Já vám vše vysvětlím. Vidím, že ten zpropadený Sam něco nakousl a nedopověděl.”

Sedala si neochotně. Byla uražená a tvářila se už opět přísně.

Bill si však toho nevšímal. Pohrával si s pampeliškou a tvrdošíjně trval na svém.

„Alžír je hospoda ve Vršovicích. Takový malý, útulný lokálek. Podlahu tam mají zaplivanou, ale mají tam dobré pivo a syrečky.”

„Pijete rád, Bille ?” přerušila ho.

„Strašně. Mívám své období, kdy mě to posedne. Ztratím se, zalezu někam a piju jako drvoštěp.”

Kroutila nevěřícně hlavou.

„A to říkáte vy, který jste včera večer z láhve punče ani neochutnal ?”

Poškrábal se na čele.

„To byl dámský likér, vaječný punč. Příliš slabé pro mé hrdlo. Takhle whisky nebo koňak. To bych nepohrdl,” mlaskl jazykem. „Ale do Alžíru už skutečně nechodím. Jsem tam totiž dlužen asi sto korun a s tamním hostinským nejsou žádné žerty.”

Nasťa nenacházela slova. Bill je lhář, jak řekl Sam. Teď však nelže. Ve tváři má rozkoš notorického pijana. Má svá období, proto se asi ztrácí z osady. Její dobrá ranní nálada byla ta tam. Vzdechla si.

„Jste hodně opálený,” řekla, aby přerušila ticho.

„Ale to není od slunce,” odpovídal pomalu. „Je to hnědý krém. Řeknu vám, kde jsem byl. V Karlových Varech jako gigolo. Proháněl jsem tam metrákové matrony po parketech. A protože vím, že stárnoucí paničky obdivují exotično, natřel jsem si tělo krémem. Měly mě za Araba a byl jsem na roztrhání.”

Dívala se mu upřeně do očí.

„Bille, měla jsem o vás lepší mínění, ale vy jste cynik.”

Ani nezamrkal.

„Když to říkáte vy, tak to asi bude pravda.”

Odvrátila se od něho a dívala se do vody. Náhle jí bylo všeho líto.

„Nasťo,” ozval se za ní nesměle.

„Prosím ?” Ani se neotočila.

„Včera jsem se ptal, kde je Anitta Kulihrášek. Zamluvili jste to. Co je s tou dívkou ?”

„Líbí se vám ?”

„Ne. Mají se přece rádi s Jimmym. Či snad ne ?”

„Nevím, zeptejte se ho.”

„Odpovězte, Nasťo. Rozešli se ti dva úplně ?”

Teď teprve se otočila.

„Proč se ptáte, jste tak zvědavý ?”

„Ani ne, ale zajímají mě osudy lidí, s nimiž se setkávám. Přemýšlím o nich a ...,” odmlčel se.

„A co...?” chtěla, aby dokončil myšlenku.

„A myslím, že Anitta měla Jimmyho velice ráda.”

„Měla, a teď z toho má pěkné nadělení,” dodala příkře.

Přimhouřil oči.

„Takže se mezi nimi něco odehrálo. Myslel jsem si to. Mohla byste mi říct, co se stalo ?”

„O takových věcích se nemluví.”

Tiše se usmál.

„Ach tak, rozumím, falešný stud. Vy ženy jste ale zvláštní. Jezdíte s muži do přírody a vesele se v jejich společnosti bavíte, ale když se vás člověk zeptá na čistě lidskou otázku, jste najednou odmítavé, nebo dokonce uražené. Dobře, myslím si o tom své. Neřekla jste mi nic, a přece vím všechno.”

Z tábora k nim dolétl trojí hvizd píšťalky.

„Volají k obědu,” trhla sebou Nasťa.

„Pojďme tedy,” vydechl Bill a napřímil se.

Nastiny oči v tu chvíli utkvěly na jeho rameni. Rozšířila je údivem. Dívala se na tři černé skvrnky, seskupené do trojúhelníku.

„Bille, co to je ?” ukázala na znaménka.

„Tohle ? Proč ?” zeptal se, když zjistil, co ji tak zaujalo.

„Byla jsem nedávno v Lucerně na boxu a viděla jsem tam zápasníka, kterému říkají "Černá maska". Měl na rameni podobné znamení.”

„A na kterém ? Na levém nebo na pravém ?”

„To opravdu nevím,” znejistěla.

Tiše se smál.

„Vidíte, už to nevíte. Jste romantická, když obdivujete "Černou masku". Ostatně, já mám to znamení teprve krátce a časem mi zmizí. Udělal jsem si to, když jsem ramenem odsouval skříň. Jsou to takzvané stinky. A teď už pojďme, mám hlad, že bych kousal hřebíky.”

Zamyšleně šla po jeho boku.

X

Bylo letní prosluněné sobotní odpoledne. Lesní stráně voněly vřesem a borůvčím. Statný zajíc se líně provaloval ve svém pelíšku, malá myška čiperně ohlodávala zrnka z klasu jakési vysoké trávy, kterou si přidržovala předními tlapkami, černá vrána, těžce máchající křídly, si to zamířila k sousedce na protější stráň. U potůčku, protékajícího bublavě mýtinou na kraji lesa, se zastavil srneček. Nastavil ostražitě hlavu, zavětřil a se slabým mekotem se obrátil k lesu, z jehož podrostu právě vyskočily dvě srnky. Vzápětí se k němu důvěrně přitulily.

Příroda, lesy, louky, potůčky, řeky, vysoké nebe. Krásy, které lákají mladé lidi. Opouštějí houfně města, aby je dostatečně vychutnaly. Není se jim co divit. Dýchá se jim zde volněji. A že si někde zapálí z radosti ohníček ? Proč jim brát tuto radost, proč se za to na ně zlobit ? A když si tu a tam utrhnou květinu, nejsou ještě vandaly. Vykvete znovu a ještě krásněji. A těch pár sladkých plodů, které ochutnají ? Lze jim proto snad spílat, že plundrují přírodu ? Něco takového může prohlašovat jen nepřejícný škarohlíd. Příroda je štědrá a ráda své plody nezištně nabídne.

Přesvědčme se, jak ti mladí, podle mnohých z vás "zkažení" lidé žijí. Nahlédněme spolu do Osady mladých snů a dívejme se smířlivýma očima.

V Osadě mladých snů vládl v onom sobotním dopoledni jakýsi neklid. Podobala se úlu před rojením. Brzy ráno přijelo prvním vlakem do nejbližší stanice deset jejích členů a odpoledne mělo dorazit dalších šest. Sam připlul po řece na své kanoi krátce po desáté. Pozdravil se se všemi známými a potom se pustil do hovoru s Billem.

Ostatních obyvatel osady se zmocnila až nápadná pracovitost.

Někteří přinášeli chvojí z lesa a zdobili jím své příbytky. Malý Edy Mokasin štípal dříví a bzučel si přitom veselou písničku. Nazrzlý Villy Rudoch, už tradičně kuchař osady, poskakoval jako derviš mezi dvěma kotly a připravoval na uvítanou slavnostní večeři. A byl pritom patřičně důležitý. Každou chvíli nořil do kotlíků, v nichž to lákavě bublalo, svou velkou lžíci, čichal k jejímu obsahu, foukal do ní, ochutnával a potom s osvíceným výrazem jídlo přichucoval.

Hary Filozof se procházel po okraji mýtiny a soustředěně se učil z papíru připravenou slavnostní řeč.

Stále pobledlý Tomy Náměsíčník pral ještě se třemi společníky u řeky košile. Nad nimi v roli dozorce stála podmračená Mary Rosemary a nemilosrdně jim vracela špatně vyprané kusy. Chlapci sice tiše bručeli, ale na větší odpor se nezmohli. Znovu a znovu drhli a ždímali, až jim na čelech vyvstával pot.

Pouze dvou lidí jako by se všeobecná aktivita netýkala.

Prvním byl Jimmy. Seděl s bradou podepřenou pěstmi na kmeni vyvráceného smrku a zamyšleně zíral před sebe. V jeho očích se zračily tesknota a zoufalství.

Zahálela i Nasťa. Ležela na boku v trávě nedaleko srubů. Před sebou měla otevřenou knihu, ale nečetla. V myšlenkách byla u včerejšího rozhovoru s Billem. Stále ještě se v tom podivném člověku nevyznala. Chvílemi se choval doslova neomaleně, chvílemi zase budil její obdiv a byl jí blízký, potom se však vždy nečekaně opět vzdaloval.

Mezi těmi příslušníky osady, kteří tak čile přikládali ruku k dílu, se spokojeně procházel šerif Ferry. Pokuřoval z krátké lulky a zářil radostí nad tím všeobecným cvrkotem. Vždyť právě kvůli němu se ostatní tak tuží. Má dnes narozeniny - třiadvacáté - a to už je důvod k oslavě. I on však své kamarády překvapí. Odpoledne zajede do vesnice pro zamluvený soudek piva a ve srubu má pár lahviček něčeho ostřejšího a něco k zakousnutí.

V podvečer bylo veselo. Přišli chlapci a děvčata z Hudsonu. Jejich šerif asi na poslední návštěvu nezapomněl, protože se díval na Billa s náležitou úctou. Čekal zřejmě, že se mu vysměje. Ale Bill mu k všeobecnému překvapení jen přátelsky stiskl ruku. Tom si k němu s vděčností přisedl a vytáhl z kapsy čutoru.

„Připijme si na bratrství,” vyzval Billa s úlevou.

Nasťa je s napětím pozorovala a v duchu odhadovala, zda se Bill nechá k pití zlákat. Nechal ! Pil dlouze, až mu kloktalo v hrdle. Tak tedy nelhal, je to pijan, pomyslela si zklamaně.

„Táhneš chlapče znamenitě, skoro nic jsi mi tam nenechal. Nevadí, dnes, jak jsem slyšel, si ještě budeme mít čím prolít krky,” rozchechtal se Tom.

Nasťa se po jeho slovech otřásla odporem. Jako by to byl potomek Buška z Velhartic. Tiše, aby ji nikdo nezpozoroval, vstala a odcházela k lesu. Někdo si jí však přece jen všiml. Billovy oči provázely její kroky, dokud nezmizela v šeru.

 

Zábava na pasece byla v plném proudu. Písně a vtipy se střídaly s veselým smíchem a drnkáním strun.

Jenom Jimmy seděl jako zaražený. Bill, kterému jeho nezvyklý smutek ležel již delší dobu v hlavě, nechal povídavého šerifa hudsonských Samovi a přisedl si k němu.

„Co je s tebou, Jimmy ?”

Jimmy sebou trhl.

„Ach, to jsi ty, Bille ? Co je se mnou ? Nic,” přetřel si dlaněmi čelo, jako by se chtěl vzpamatovat z neveselých myšlenek.

Bill ho vzal za ruku.

„Chtěl bych si s tebou, Jimmy, promluvit. Ale ne tady, někde o samotě, mezi čtyřma očima.”

„Proč ?”

„Neptej se a pojď. Zvedni se nenápadně, ať na sebe neupozorníš ostatní,” díval se mu upřeně do očí. Jimmy chvíli váhal, ale potom poslechl a vstal.

Zvolna se vzdalovali od táboráku. Pokud si jich někdo všiml, mohl si myslet, že se jdou projít.

Posadili se na velký balvan.

„Co jsi mi chtěl, Bille ?” zeptal se Jimmy stísněně po chvilce mlčení.

„Chtěl jsem se tě zeptat na Anitu Kulihráška. Máš ji přece rád. Proč tu není ?”

Jimmy sebou při jeho slovech prudce trhl.

„Bille !” hlesl s prosbou v hlase.

„Klid, Jimmy, klid. Myslím to dobře, představ si třeba, že mluvíš se svým bratrem. Anitta je v jiném stavu, viď ?”

Jimmy, jemuž hlava ještě víc poklesla mezi ramena, odevzdaně přikývl. Bill mu chápavě položil ruku na záda.

„Povídej mi, Jimmy, o svém životě. Třeba ti mohu pomoci.”

Jimmy se k němu nešťastně otočil.

„Nemůžeš, Bille. Jsem jen bankovní poslíček a Anitta podřízená úřednice ve stejné bance. Máme malé platy, oba jsme chudí jako kostelní myši. Sotva se uživíme. A teď ještě dítě. Co si počneme ?” V jeho otázce zaznělo bezradné zoufalství.

„Zastřelit sebe i ji,” vyhrkl tvrdě.

Z tábora k nim zalétla slova písně :

"... jen neklesat a k cíli jít..."

„Slyšíš, ty blázne ? Neklesat ! Prostě si Anittu vezmeš a založíte spolu novou osadu. Vaše dítě bude jejím prvním členem,” rozohnil se po jeho slovech Bill.

„Ty šílíš, Bille. Znáš vůbec dnešní poměry ? Byt, nábytek, nic z toho nemáme.” Rozrušený Jimmy nepostřehl úsměv, který se objevil v Billově tváři.

„Co stojí roční nájemné, Jimmy ?”

„Určitě nejmíň tři tisíce,” vyslovil Jimmy pro sebe astronomickou částku.

„A kolik stojí nábytek do dvou místností ?”

„Tak šest až sedm tisíc.”

Bill vzal přítele kolem ramen.

„Vidíš, už počítáš. To je dobré znamení. Tak si počíná i vlaštovka, když staví hnízdo pro svoje mláďata,” dodal povzbudivě Bill a vylovil z kapsy malý bloček. Chvíli v něm listoval, potom cosi krátce psal. Když byl hotov, popsaný lístek vytrhl a podal ho Jimmovi.

„Jimmy, za tento papírek ti živnostenská banka kdykoli vyplatí deset tisíc. Vem si Anittu. Ty hloupé peníze vám nemohou stát v cestě. Dávám je tvému dítěti, aby se mohlo radovat ze života. Vždyť na světě je tak krásně !”

Jimmy ohromeně zíral na lístek ve své dlani.

„Kdo vlastně jsi, Bille ?”

„Kdo ? Člověk jako ty, Bill Stín. Nepátrej po tom. V bance stejně znají jenom moje ověřené klikyháky, víc o mně nevědí. Nemysli si, že jsem zakuklený milionář, ne, jsem pouze člověk. Jedno si ale pamatuj. Použij peníze, jak jsme se domluvili. Nesmíš moji důvěru zklamat. Pojďme.”

Pomalu se vraceli k ohni. Za kamenem, na kterém ještě před chvílí seděli, se cosi pohnulo. Z úkrytu vystoupila dívka a dívala se za oběma postavami, mizejícími ve tmě.

Nasťa, která se v těchto místech ocitla náhodou, nechtěla zprvu poslouchat rozhovor Billa a Jimmyho. Nemohla se však pohnout, aby se v nepříjemné situaci neprozradila, a tak zůstala až do konce.

Stála tu teď ohromená a plná obdivu k muži, kterého ještě před chvílí odsuzovala.

XI

Slunce žhnulo už mnoho dní a vysušovalo louky, pole, prameny, potůčky, dokonce i vody v řece viditelně ubývalo. Nepršelo bezmála tři neděle. Do běla vyprahlé cesty i okoralá pole působily vrásky na čelech hospodářů, jejichž oči se marně dívaly k nebi. Na obloze se však jen tu a tam objevil bílý obláček, který se rozplynul dříve, než mohl zešednout.

Jedno ráno, které slibovalo další palčivý den, se Bill s Nasťou vyšplhali na skálu nad řekou, jejíž stěna spadala kolmo do vody.

Bill se postavil na samý okraj skalního převisu a díval se do kraje. Naskytl se mu čarokrásný pohled. Nasťa se usadila na vyprahlý drn ve stínu jediného buku, který se ve zvětralém podloží uchytil a vítězně povíval svými větvemi jako zástava na dobyté baště. Prudce oddychovala po náročném výstupu. Nechápala, že Bill, který ji sem vlastně dovlekl a celou cestu jí pomáhal přes nejrůznější překážky, unavený není.

Vzhlédla k němu a zachvěla se hrůzou.

„Bille,” zavolala.

„Přejete si, Nasťo ?” pootočil pouze hlavu.

„Pojďte ke mně, chci vám něco říct.”

Vyhověl jí a popošel k ní.

Ukázala na místo vedle sebe.

„Posaďte se.”

I teď poslechl a ona spokojeně vydechla :

„Tak.”

Objal si rukama kolena a šibalsky se na ni usmál.

„Že uhádnu, proč jste mě sem přivolala ?”

„To jistě ne.”

„Bála jste se, abych nespadl dolů.”

Zavrtěla záporně hlavou, ale její oči prozradily, že měl pravdu.

„To jste se bát nemusela. Netrpím závratěmi a tahle skála není ničím proti třeba coloradským kaňonům. Když se tam díváte dolů, připadá vám řeka, která ječí a řve na dně kaňonu, jako nitka. Přes jeden takový kaňon jsem přešel po kmeni starého stromu. Propast pode mnou byla strašná, ale zážitek to byl velice zajímavý. Uklouzla mi tenkrát noha. Když jsem se zapotácel, proběhl mi ve zlomku vteřiny hlavou celý můj život. Indiánský míšenec, který šel za mnou, mě jen tak tak zachytil...”

„Bille,” přerušila ho prudce Nasťa, „mlčte, prosím vás. Zase si ze mě děláte dobrý den. Vy jste jistě vášnivě četl.”

„Spisy Karla Maye a Julese Vernea máte na mysli,” vpadl jí do řeči. „Ano, k tomu se přiznávám. A měly na mě velký vliv. Tenkrát, v mém chlapeckém věku, se o těchto autorech říkalo, že jsou to ztřeštění snílci. A vidíte, dnes se podle prvního hledají zapadlé stopy velkých kultur Inků, Mayů a Aztéků. A druhý posvítil na cestu Edisonovi, Marconimu, Blériotovi a dalším velikánům vědy.”

Jeho myšlenka ji zaujala, přesto se ale nedala odvést od svého záměru.

„Ne, Bille, tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem říct, že jste asi četl knihu Jana Jiskry "Dojmy z cest". On v ní také líčí přechod coloradského kaňonu po kmeni stromu.”

Bill se odmlčel. Očima bloudil po obloze. Objevil trochu temnější místo a ukázal na ně pravicí.

Podívala se za jeho rukou.

„Nic nevidím,” řekla rozmrzele.

„Protože vám chybí zrak a také čich divocha,” pohnul hlavou vzhůru a dlouze nasál nosem.

„Co zase tropíte ?”

„Čichám bouři. Dnes určitě přijde. Ten starý pohlavár Mmembre-gho byl chytrý člověk. Divoch, ale chemii měl ve svém širokém nose. Říkal, že před bouřkou vzduch páchne jako zkažená vajíčka. A je to tak. Amoniak a síra ve vzduchu převládají. Čichněte si, Nasťo. Přijde bouřka a s ní déšť. Obojího je zapotřebí.”

Roztomile zahýbala nosíkem. Rozesmál se nad tím. Zamračila se a vstala.

„Vy jste opravdu zlý, Bille. Jsem vám pro blázny. Každé mé otázce se vyhnete jako hluchý. Co je mně do vašeho divošského pohlavára, který se zrodil ve vaší lživé fantazii. A vůbec, proč se vámi vlastně zabývám.”

Na okamžik zmlkla a potom si sama odpověděla. „Proč ? Protože jsem vás začala mít za ušlechtilého člověka. Náhodou jsem slyšela váš rozhovor s Jimmym.”

„V lese za balvanem ?” usmál se. „Ten večer, co měl Ferry narozeniny ?”

„Ano.”

„Neříkáte mi novinku. Vím, že jste tam byla. Viděl jsem vás, když jste odcházela z tábora, a potom jsem postřehl, když jste se vracela a blížila se k balvanu. Zavedl jsem ho tam schválně, abych mohl sehrát tu malou komedii. Nabídl jsem mu deset tisíc, které mi bude vracet s dvacetiprocentním úrokem. Vy jste si myslela, že takový lhář jako já dělá něco z lásky k bližnímu ? Každý chce být živ, milá Nasťo, i já. Jimmy na tom byl špatně, tak jsem si zahrál na Mesiáše a byl jsem přitom Jidášem Iškariotským.”

Její široce rozevřené oči se na něho dívaly s opovržením. Oltář, který mu už ve svém srdci stavěla, se zřítil.

Otočila se a beze slova odcházela.

„Nasťo, počkejte, svedu vás dolů, ublížíte se,” volal za ní.

Ucpala si uši a utíkala pryč. Chvíli váhal, pak pokrčil rameny a posadil se. Hrál s ní krutou hru.

Nasťa sestupovala cestou, kterou sem s Billem přišla. Chvílemi doslova klouzala a musela se přidržovat keřů. Dolů se dostala celá polámaná, s rukama odřenýma a poškrábanýma. Ani u řeky se ale nezastavila a pokračovala stejným tempem po cestě vedoucí po břehu.

Když však míjela příkrou stěnu jejich skály, nedalo jí to a vzhlédla k vrcholu. Zachvěla se. Na ostrém přečnívajícím kameni seděl Bill a ukazoval k obloze. Bezděky se podívala stejným směrem. Spatřila malý, zlověstně šedivý mrak. A právě v tom okamžiku v jeho blízkosti krátce blýsklo, jako když přeskočí elektrická jiskra, a několik vteřin poté kdesi zarachotilo.

Bill měl tedy pravdu ? Cítil skutečně bouřku předem ? A snad i ten jeho pohlavár a cest přes kaňon po kmeni... Ale ne, hloupost. Je to lhář, kterému přála náhoda.

 

Bouřka se přihnala jako fúrie a proměnila den v noc. Zběsile řvala a cloumala stromy jako pominutá. Chrlila blesk za bleskem, po kterých v krátkých intervalech práskaly ohlušující hromy. Z olověných mraků se spustil prudký, nekonečný lijavec.

Obyvatelé osady utekli před rozběsněnými živly do srubů. Bázlivější se krčili na lavicích, ostatní tu spoušť užasle pozorovali malými okny.

Nasťa vběhla v poslední chvíli do srubu, v němž se schovával i Sam. Snažila se tvářit hrdinsky, ale srdce jí svírala úzkost.

Bill se do osady včas nevrátil. Pocítila obavy. Našel někde bezpečný úkryt nebo ho nečas zastihl na cestě ? Měla by se zeptat Sama, ten ho zná líp. Ale nezeptá se. Co jí na něm záleží !

Déšť ustával a zdálo se, že i bouře se vyzuřila. V dálce sice ještě dunělo, ale obloha se už prosvětlovala.

Šerif s několika dalšími chlapci vylezli z chat a s pláštěnkami nad hlavami se brouzdali mokrou pasekou a s rozkoší vdechovali pročištěný vzduch. A ve chvíli, kdy už to nikdo nečekal - prásk !

Všichni sebou trhli. Některá děvčata v šoku vypískla. Bouře sebrala své poslední síly a klikatý blesk šlehl kdesi nedaleko k zemi. A našel svůj cíl. Zaryl se kolmo do střechy stodoly ve vesnici, stojící proti proudu řeky blízko osady.

Ferry se rozběhl k řece, aby měl lepší výhled. Spatřil zažloutlý dým, jenž se vzápětí změnil v husté mračno černého kouře. Ostře zahvízdal a pak varovně zavolal na ostatní :

„Osado, hoří, jdeme na pomoc ! Poklusem !”

Za chvíli všichni běželi v zástupu po říčním břehu k vesnici. Když dorazili na místo neštěstí, hořely už tři chalupy a vítr nemilosrdně roznášel plameny dál. Šerif nabídl hasičům pomoc, a ti ji rádi přijali. Přes náves právě dobíhali chlapci z osady Hudson.

Náhle se z houfu vyděšených vesnických žen ozval zoufalý výkřik :

„Bože, vždyť já tam mám dítě. Zachraňte mého Karlíčka !”

Rozběhla se proti stavení, jež se v té chvíli podobalo pochodni. Strhli ji zpět, ale ona se zuřivě bránila.

Proudy vody se okamžitě stočily k přízemnímu oknu chalupy, v níž spalo malé dítě. Vtom se z dýmu, který ji zahaloval, vyhoupla nějaká postava. V ruce dršela neforemný balík. Černé ruce i tváře ji změnily k nepoznání.

„Paní, tady je váš maličký. Nic mu není.”

Z vlhkého kabátu v zachráněncových rukách vykoukla ustrašená dětská hlavička.

Nasťa se nevěřícně dívá do umouněné tváře popáleného odvážlivce, z níž na ni mrkají Billovy oči.

XII

A zase se spolu Nasťa a Bill přeli. Osada si již na jejich neustálé drobné šarvátky zvykla a myslela si o tom své.

„Nasťa konečně našla svého kluka,” špitla Rosemary Ferrymu, a ten přikývl na znamení, že je vše v pořádku.

„Trošku starý na kluka,” broukl Sam, který to zaslechl.

„Věk po dvacítce není žádným stářím,” odsekla podmračená Káťa.

„To bys musela, holčičko, v Billově případě hodně přidat,” opáčil Sam.

„Tak kolik ? Nejvýš čtyři...,” odhadoval Edy.

„A jedenáct k tomu,” zahučel Sam.

„Nedělej si legraci,” ožil Villy Rudoch.

„Já bych mu hádal ke třicítce,” mudroval Hary Filozof.

„Je mu pětatřicet,” potvrdil Sam.

„Ale to není možné. Vypadá tak mladě,” podivovala se Anitta, která opět po čase zavítala do osady. Vědělo se o ní, že se s Jimmym na podzim budou brát. Pro Anittu představoval Bill cosi nadpozemského. Jimmy jí zakázal mu poděkovat, tak ho alespoň potají zbožňovala.

„Ty, Same,” poposedl si Edy, ve kterém rozhovor vzbudil zvědavost. „Čím vlastně Bill je ? Má tolik volného času, a přece se zdá, že nijak nestrádá. Minulý týden jsem ho viděl vycházet z našeho nakladatelství. Prokurista mi pak ale řekl, že žádného Billa Stína nezná.”

Sam se rozesmál, až se zakuckal.

„On cestuje,” vysvětloval už zase vážně.

„A v čem ?” vyzvídal obchodník Ferry kupeckou hantýrkou.

„V povidlech a v marmeládě,” odpověděl vesele Sam, „teď právě ale nemá sezónu.”

„A nabízí své zboží klasickou latinou, co ?” rýpl si Hary.

Sam po něm šlehl podmračeným pohledem.

„Nelži, Same,” pokračoval Hary Filozof. „Nedávno jsem měl s Billem malou debatu a porazil mě citáty z Horatia a Ovidia. Nemá daleko do klasického filologa.”

Zatímco takhle debatovali, stál Bill opřený o kmen staré švestky na kraji silnice a bránil se Nastiným útokům.

„Ne, Bille, mě nepřesvědčíte. Hrajete si na záhadného a na obličeji nosíte masku. Jednou vám ji ale poodkryji, uvidíte,” rozohňovala se. „Na má slova dojde, jako že jedna a jedna jsou dvě.”

„Mýlíte se, Nasťo. Jedna a jeden jsou tři, nejméně tři,” odpovídal klidně.

„Jste snad tak domýšlivý, že chcete měnit početní soustavu ?” přeslechla pravý význam jeho slov.

Pokyvoval hlavou.

„Mám vás o tom přesvědčit ?”

„Prosím, ale vážně.”

„Pomohu si přírodním zákonem. Podívejte se,” ukázal k nedalekému kamennému lomu. Seděli tam v podřepu vedle sebe muž se ženou a kladívky roztloukali kameny na štěrk. Kolem nich se batolilo malé děvčátko. Broukalo si, trhalo květinky a sem tam si roztomile poskočilo.

Nasťu ta maličká tak zaujala, že málem zapomněla na jejich rozhovor.

„Co jste tím chtěl dokázat, Bille ?”

„Že jeden a jedna jsou nejméně tři. Nevidíte ?”

Teď pochopila a zrůžověla.

„Bille,” ozvala se přísně.

Pokrčil rameny.

„Nehněvejte se, jen jsem upozornil na přírodní zákon. Pojďme se za těmi lidmi podívat. Uvidíte, jak je štěstí prosté.”

Nepočkal na Nastinu odpověď a vykročil. Vydala se za ním.

Pozdravil, sedl si na hromádku štěrku a přitáhl si maličkou k sobě na klín. Zcela přirozeně se dal s ní i s jejími rodiči do řeči. Nasťa se mu musela v duchu obdivovat. Během krátké chvilky s těmi prostými lidmi splynul tak, jako by je dávno znal. Maličká se probírala prstíčky v jeho vlasech, její matka se šťastně usmívala a otec s ním neobratně, ale ochotně rozmlouval.

Když se loučili, vtiskl Bill holčičce nenápadně do dlaně bankovku.

Nasťa kráčela po Billově boku dlouho mlčky. Přemýšlela o něm, snažila se v něm vyznat.

„Bille,” ozvala se náhle, „vy jste opravdu zvláštní člověk. Jak to děláte, že vás má každý, s kým se setkáte, rád ?”

„Vy mě máte také ráda, Nasťo ?”

Zrudla.

„Jste protiva !”

 

O dva dny později procházela Nasťa těmi místy sama. Muž a žena pracovali stejně, jako je zastihla s Billem, a jejich dítě se opět spokojeně batolilo kolem nich.

Když žena zaslechla kroky, pozvedla hlavu. Poznala Nasťu. Napřímila se a zamávala na ni :

„Slečno, vyřiďte vašemu pánovi, že mu mockrát děkujeme.”

Nasťa se zastavila a nechápavě na ženu hleděla.

„Za co ?”

„Za těch sto korun, které dal naší malé. Oblékneme ji za ně na zimu.”

Napřímil se i muž a kolem úst se mu rozlil široký úsměv. Otřel si rukávem zpocené čelo.

„Máte hodného chlapce, slečinko. Má porozumění. Važte si ho, má rád děti. Brzy mu nějaké také dejte. A že mu děkujeme.”

„Vyřídím mu to,” hlesla Nasťa, rudá jako mák, a vyrazila spěšně odtud. V srdci pocítila divný neklid. Rostl v neznámou touhu, která ji celou zaplavila.

Netušila, že se rodí v ní láska.

XIII

Bill náhle zmizel. Všichni si už dávno zvykli, že nečekaně a bez rozloučení odcházel, jako skutečný stín.

Nikdy předtím Nastě nechyběl tak jako teď. V duši měla plno otázek, na které jí mohl dát odpověď jenom on. Doufala, že se během dne vrátí, ale neobjevil se ani večer u táboráku.

Na pasece se vesele zpívalo, jen Nastě bylo smutno.

Přisedla si k dobrému Samovi.

„Same, kam odešel Bill ?”

Pousmál se.

„Domů, ke své práci.”

„A kde bydlí ? Na čem pracuje ?”

„Na to je těžké odpovědět, Nasťo. Jsou práce, jejichž význam pochopí až příští pokolení. A kde bydlí ? Už jsem vám říkal, všude a nikde.”

Pohodila vzdorovitě hlavou.

„Mluvíte o něm, jako by to byl bůh.”

Pokrčil nos.

„Pro vás tím bohem už asi je.”

„Jste protivný, Same.” Obrátila se k němu zády.

Ostatní dozpívali a začali se o cosi přít. Nasťa se znovu otočila k Samovi.

„Pane inženýre, mohla bych vás o něco požádat ?”

Zatvářil se překvapeně.

„Když mě, slečno Sychrová, začínáte oslovovat tímto způsobem, jdou žerty stranou. Mluvte, prosím. Poslouchám.”

Kousla se do spodního rtu.

„Vrátí se Bill ráno ?”

„Ne, až za týden.”

Chvíli přemýšlela.

„Já zítra ráno odjíždím. Přála bych si s Billem o něčem mluvit. Dnes je úterý...,” zaváhala. „Mohl byste mu zítra předat můj dopis ? Chtěla bych se s ním sejít ve čtvrtek, tedy pozítří.”

Napjatě čekala na Samovu odpověď.

„Bill zítra večer váš dopis dostane.”

„A přijde ve čtvrtek na místo, které v dopise určím ?”

„Ať je to kdekoli, dostaví se jistě včas, kdyby měl použít všech nejmodernějších dopravních prostředků.”

Zasmála se té nadsázce.

„Je to jen v Praze, Same. Myslíte tedy, že by mohl přijet ?”

„Určitě,” přikývl.

„Jdu ten dopis napsat do chaty. Zítra ho laskavě Billovi doručíte ?” utvrzovala se.

„Máte mé čestné slovo.”

Nasťa se zvedla a odcházela ke srubům.

 

Ve čtvrtek časně ráno zazvonil ve vile bankéře Sychry telefon. Služebná musela Nasťu vzbudit. Vztyčila rozespale hlavu.

„Co se děje ?”

„Milostivá slečno, nějaký pan inženýr volá a přeje si s vámi mluvit.”

To bude jistě Sam, vzpamatovala se Nasťa po jejích slovech. Vyskočila z postele, vsunula bosé nohy do pantoflíčků, oblékla si spěšně župan a utíkala do salónu.

Na opačném konci drátu se skutečně ozval Samův hlas.

„Dobré jitro, Nasťo. Vím, že jsem vás probudil,” spustil vesele.

„Ne, Same, mýlíte se, já ...”

„Nelžete, Nastičko,” přerušil ji. „Máte špatně vychovanou služebnou. Prozradila nám, že slečinka spinká.”

„Jak to nám. Nerozumím dobře.”

„Ale nám - sem do továrny. Volám přece z kanceláře z práce.”

Nastě se zdálo, že slyší čísi tichý smích. Trochu ji to rozzlobilo a zpřísnila hlas.

„Milý Same, mluvte věcně a rozumně. Dejme tomu, že jsem si přispala. Šla jsem spát pozdě, protože moje matka trochu postonává. Ošetřovala jsem ji a musela jsem přitom vyslechnout spousty výčitek. Jsem prý hrozné dítě s cikánskými sklony k toulání. Ale co jste si vlastně přál, Same ?”

„Já ? Nic. Chci vám jen říct, že Bill už má váš dopis a ...”

Nemohl domluvit, protože mu vpadla radostně do řeči :

„Jste tak milý. A co říkal ? Přijde ?”

Nedostala hned odpověď. Zachytila ve sluchátku jakýsi tichý šepot. Nebylo pochyb, Sam si tam s někým špital.

„Haló, Same,” vykřikla.

„Prosím.”

„Odpovíte mi vůbec ? S kým se tam bavíte ? Asi jsem vás přechválila. Nejdřív mi zavoláte a pak si tam povídáte bůhví s kým.”

Vzápětí by se nejraději propadla do země, když zaslechla Samův vyčítavý hlas.

„Vem si to sluchátko, Bille, a povídej si taky chvilku sám. Prostředník bývá někdy hromosvodem a já bych nechtěl, aby se nějaký hrom svezl na moji hlavu. Mohl by mi ožehnout vlasy, kterých i tak už moc nemám.”

Ve sluchátku to zapraskalo a už slyšela hlas, který zněl v telefonu trochu cize.

„Haló, slečna Sychrová ? Tady je Bill Stín. Přeji dobré jitro.”

„Dobré jitro, pane Bille,” zajíkla se. „Nevěděla jsem, že jste to vy.”

„Pan "bůhvíkdo", viďte,” smál se. „Chtěla jste dnes se mnou mluvit. Mohla byste mi říct, co si přejete ?”

Mlčela. Ne, takhle si to nepředstavovala. Snila o něčem jiném, skoro slavnostním. Tam v osadě nebylo to pravé prostředí k rozhovoru, po kterém toužila. Byla tam sice volnost, ale slova a tím méně skutky tam mnoho nevážily. Její podvědomí jí říkalo, že tento až příliš svobodný život není to pravé, co by chtěla.

V životě každé ženy jsou chvíle, kdy stisk ruky beze slov má větší význam než vše ostatní. Právě na tyto okamžiky štěstí pak nejvíce vzpomíná.

Protože Nasťa neodpovídala, ozval se znovu Bill :

„Haló, slečno Sychrová, slyšíte ?” Ťukal do sluchátka. „Nejsme přerušeni ?”

„Slyším,” hlesla stísněně. „Sam vám odevzdal můj dopis ?”

„Odevzdal. Žádáte mě o schůzku v kavárně Félix dnes odpoledne ve čtyři. Musím vám říct, že bohužel nemám čas.”

Zachvěla se. To bylo přímé odmítnutí.

„A dopoledne bych vás vidět nemohla ?”

Slyšela, že tlumeně hovoří se Samem, slovům však nerozuměla. Potom se ozval opět a hlasitěji :

„Do dvanácti jsem volný, slečno Sychrová. Sam mi půjčí svou pikolku. Budu čekat za půl hodiny na nábřeží u Národního divadla. Můžeme se projet a cestou mi povíte, co máte na srdci.”

„Děkuji vám, Bille.”

Ve sluchátku to klaplo. Nasťa letěla do svého pokoje. Cestou ztratila oba pantoflíčky. Vrhla se na skříň a vyházela její obsah na postel. Zoufale se probírala nejrůznějšími halenkami a šaty, s ničím však nebyla spokojená.

„Božko, pojďte sem.”

Přiběhla služebná. Za chvíli jí šla z překotných otázek a příkazů mladé velitelky hlava kolem.

 

Nasťa přišla na domluvené místo jen s dvouminutovým zpožděním.

Bill, který si při čekání četl za volantem nějakou knihu, vyskočil z vozu a vykročil jí vstříc. Vypadal vedle navoněné a nastrojené Nasti jako bodlák vedle růže. Na sobě měl široké manšestrové kalhoty, dole zastrčené do kanad, a zelenou košili s hlubokou rozhalenkou. A co víc, nebyl oholený. Jeho tváří se podle všeho břitva nedotkla už nejméně tři dny.

Stiskl Nastě ruku, usmál se - a první nepříznivý dojem byl rázem pryč. Náhle však Bill zvážněl.

„Slečno Sychrová, podívala byste se laskavě do zrcátka ?”

„Proč, jsem snas v obličeji umazaná ?” znejistěla.

„Ano, a jak.”

V mžiku vytáhla zrcátko a nechápavě do něho nahlédla. Obrátila se vyčítavě k Billovi.

„Nic nevidím. Máte už podobné žerty jako Sam.”

„Pak jste asi krátkozraká. Podívejte se pozorně na své rty, obočí a tváře.”

Pochopila a i přes nános líčidla bylo patrné, jak zrudla. Otočila se přetřela si obličej kapesníčkem. Když opět vzhlédla, patřila její tvář zase tomu přirozenému mladému děvčeti, jak je Bill znal z osady.

Spokojeně pokýval hlavou.

„A teď si ještě sundejte klobouček.”

„Bille,” žasla Nasťa, ale poslechla.

„Tak, konečně zase vidím ženu. Ty vaše nánosy, za které utratíte tolik peněz, jsou přímo ohavné. Kdybyste jen věděly, jak málo se to mužům líbí, asi byste je nepoužívaly. To v Paříži...”

„Byl jste také v Paříži ?” přerušila jeho nepříjemný monolog Nasťa.

„Gigolo je přece všudybyl. Prosím,” ukázal k autu.

Sedla si vedle volantu. Přibouchl za ní dvířka a nasedl z druhé strany. Vůz se rozjel.

 

Zastavili až za městem, v místech, kam chodí zamilované páry na dostaveníčka. Vystoupili z auta a zašli do lesa, lemujícího silnici. Bill se opřel o hranici srovnaného dříví, zapálil si lulku a lhostejně pronesl :

„Slečno Sychrová, chtěla jste se mnou o něčem mluvit. Poslouchám vás.”

Stála proti němu se skloněnou hlavou. Upřela oči na bílý kvítek u svých nohou a horečně přemýšlela, jak se zachová. Jak mu má odpovědět ? O čem s ním vlastně chtěla hovořit ? O tom, co za ní volal ten muž v opuštěném lomu nedaleko osady ? Ano, to byla příčina, která ji přiměla k napsání dopisu. Jediné laskavé slůvko by otevřelo její srdce. On však řekl pouze : „Chtěla jste se mnou mluvit, poslouchám vás.” I se zločincem se snad jedná mírněji.

Konečně se jí podařilo trochu soustředit své myšlenky.

„Bille, ti lidé z toho kamenného lomu vám vzkazují, že děkují za obdarování svého děcka.”

V jeho očích se objevila něžnost. Vyklepal si lulku a vsunul si ji do kapsy kalhot.

„Bylo to roztomilé dítě. Krásné a zdravé. Všimla jste si, Nasťo, jeho buclatých ruček ? Takové nádherné děti vyrostou obvykle v prostých a chudých poměrech. Asi proto, že v nejprostších rodinách je nejvíc lásky. Člověk vychovávaný ve všeobecném dostatku a v přemíře civilizace ztrácí smysl vlastního života a jeho láska se stává povrchní. To je trest za to, že se vzdálil tomu, z čeho pochází - přírodě.”

Odmlčel se.

„Vy máte asi, Bille, děti velmi rád,” ozvala se nesměle.

„Nesmírně,” přisvědčil. „Na světě není nic krásnějšího než takový malý, nemotorný tvoreček, který vše kolem sebe ohmatává, všemu se diví.”

„Proto jste tak nezištně pomohl Jimmymu a Anittě,” napovídala mu, aby přesunula řeč jiným směrem.

Zkoumavě na ni pohlédl, jako by chtěl proniknout do jejích nejzazších myšlenek.

„To je docela jiná historie, Nasťo. O tom bychom si museli povídat dlouho. Už jednou jsem vám řekl, že ty peníze jsem jim půjčil na lichvářská procenta. To je dluh, který musí životu splatit.”

„Nevěřím vám, teď lžete,” vyhrkla prudce.

Neprotestoval.

„Dejme tomu, že lžu. Přiznejte ale, že by to bylo i částečně správné. Řekněte sama, jako žena, nezasluhuje lehkomyslnost alespoň trochu potrestat ?”

Čekal dychtivě na její odpověď.

„Vy mě zkoušíte, Bille. Vždyť já ještě žádná žena nejsem.”

„Zaplať pánbůh,” zvolal úlevně, „že jste se přiznala. Jste tedy ještě dítě. A přitom lehkomyslně utíkáte z dohledu rodičů, přátelíte se se stejně nerozumnými mládenci a nenapadne vás, že se jednou můžete ocitnout ve stejně ubohé situaci jako Anitta.”

„Bille, láska potká člověka jenom jednou v životě. Ta se nedívá ani vlevo, ani vpravo. Kdyby měla počítat s ohledy, nebyla by to láska.”

Bill s odpovědí váhal. Cítil, že trochu ztrácí půdu pod nohama. Nasťa to vytušila a pospíšila si, aby o své vítězství nepřišla.

„Chcete, Bille, soudit všechny ty mladé lidi, kteří jdou za svými sny. Uznávám, že nejsou všichni dobří, ale lámat hůl nad celou jejich generací, to by nebylo spravedlivé. Mladí často klopýtnou. A že jsou příliš bouřliví ? Vždyť taková je celá doba. Ať jsou staří moudřejší, aby se stali příkladem pro své děti, ať nerozbíjejí pro všelijaké nicotnosti manželství a neberou dětem sny o lásce k rodičům.”

Podívala se mlčícímu Billovi zpříma do očí.

„Můžete o sobě, Bille, říct, že jste zcela dokonalý ?”

„Nejsem, Nasťo,” přiznával upřímně.

Nastala chvíle ticha. Potom se ozval smířlivě Bill :

„Netušil jsem, Nasťo, že přemýšlíte o takových závažných věcech. Já nic mládí nezazlívám. Nemůžeme žádat, aby bylo moudré jako stáří. K moudrosti se musí teprve prokousat celým životem. Myslím si ale, že by mělo být cudnější a zdrženlivější. Děvče, které tráví s hochem společně večery i noci v lese... Chápete snad, co mám na mysli.”

Pozvedla k němu oči. Odrážela se v nich modř letní oblohy.

„Bille, to jsem dělala i já a ...,” odmlčela se. „K ženě, která si dovede uchovat úctu k sobě samé, si žádný muž nic nedovolí. Pouhý pohled ho odradí. Budou-li dnešní rodiče hodni úcty, jako byli rodiče jejich, půjde i dnešní mládež, nad kterou se tolik lomí rukama, do sebe a bude ráda následovat jejich příklad. Generace, která dnes tak nepředloženě rozbíjí rodinný řád a pouta, nemůže čekat, že se ve stáří bude těšit lásce mládeže. Té lásce, po které teď bezohledně šlape.”

Nasťa zmlkla a její oči zazářily nadšením.

Bill ji obdivně pozoroval a musel se přemáhat, aby ji za její slova neobjal.

XIV

„Ten Bill je ale člověk s divnými spády. Kdybych ho neznal, řekl bych, že si vždycky odskočí udělat nějakou tu "kasu". Tak a tady máte tichou sedmu,” křísl Edy poslední kartou do trávy.

Tom posbíral karty a míchal na další hru.

„Edy, nech si své hloupé poznámky,” napomínal rozvážně Harry Mokasina. „Bill není žádný lupič. Hltáš jednu detektivku za druhou a už z nich blbneš.”

„Stop, my boy,” předvedl svou skromnou angličtinu Edy. „Bill nikdy nespí v osadě. Když ostatní usnou, vytratí se z chaty, přepluje řeku a zmizí v houštině na druhém břehu. Dobře jsem si toho všiml.”

„Nepleť se do věcí, po kterých ti nic není,” zasáhl Jimmy. „Bill je dobrý kluk, a kdo má jiné mínění, bude mít co do činění se mnou,” a na podporu svých slov zvedl zaťatou pěst.

„My to uznáváme i bez tvé rány, tak se Jimmy, nečil,” chlácholil ho Tomy.

Rozhovor čtyř karbaníků, ukrytých za skupinkou olší na břehu řeky, vyslechla náhodně Nasťa. Zase měla o čem přemýšlet.

Nad pasekou se snášel večer. Jeho stíny plašily žluté jazyky sobotního táboráku. A opět se zpívalo, drnkalo do strun, vyprávělo.

Bill ležel na boku vedle Sama a přemítal. Oči měl zúžené v čárky a zaměřené do ohně. Na hladkém čele mu vyskákaly starostlivé vrásky. Takové vrásky mívá na čele i otec, pomyslela si Nasťa, která Billa se zájmem pozorovala. Podle mínění maminky, hloubala dál, jsou tyhle rýhy ozdobou mužů.

„Bill nikdy nespí v osadě,” zněla jí v uších Edyho slova. Kam asi odchází ? A o čem teď přemýšlí ? Však ona to vypátrá.

Rozhlédla se, a když zjistila, že se všichni věnují zábavě, tiše odcházela k chatám. Obešla sruby, přeběhla k lesu a krytá jeho stíny zamířila k řece. U břehu se tu na vlnách houpala Samova kanoe. Nasťa ji neslyšně odvázala a sedla si do ní. Za chvíli už její pádlo měkce řezalo říční proud.

Na druhé straně řeky Nasťa loďku opět přivázala a vyskočila na pevnou půdu. Přešla k velkému plochému kameni a uvelebila se na něm. Dnes se přesvědčí, zda měl Edy pravdu.

Dlouho tak ležela a přemítala. Potom konečně život v táboře utichal. Postavy u ohně se zvedaly jedna po druhé a odcházely do chat. Poslední uhasil oheň.

Nastala noc a všude se rozhostilo ticho, narušované jen šploucháním vln a houkáním sovy. Klid, nic se nedělo.

Nasťa se chtěla právě zvednout k odchodu, když z dálky zaslechla slabounké skřípnutí dveří. Teď už nebylo pochyb, po pasece někdo kráčel. Došel ke břehu a ztratil se v houští. Chvíli nebylo slyšet nic, když náhle zaznělo tiché "žbluňk", jako by se nad hladinu vymrštila ryba.

Nasťa úsilovně napínala oči. Edy nelhal. Napříč řekou běžela táhlá rýha. Tak rychle plave v celé osadě jenom Bill.

Vyskočil na břeh nedaleko ní. Teď si otřepal vodu a - převléká se. Nasťa bez dechu sleduje každý jeho pohyb.

V písku zaskřípaly kroky. Nasťa se zvedla.

Dvě temné postavy zmizely v zalesněném svahu.

 

Bill bezpečně a jistě stoupal úzkou pěšinkou do příkré stráně. Nevadilo mu, že sem měsíční svit téměř neproniká. Znal cestu tak dobře, že by ji zvládl i se zavřenýma očima.

S Nasťou to bylo horší. Musela si neustále udržovat bezpečný odstup a přitom našlapovat co nejtišeji. Na příkrém svahu to byl výkon úctyhodný, ale Nasťa byla sportovní a otužilé děvče. Navíc noc a zvědavost dráždily její romantickou povahu.

V jednom okamžiku se vyděsila, že je prozrazena. Bill se nečekaně zastavil a otočil se. Tuší snad, že je sledován, nebo jen odpočívá ? Stál na malé mýtince, ruce měl založeny na prsou a naslouchal. Jeho postavu oblévalo měsíční světlo.

Nasťa se přikrčila ke kmeni vysokého smrku a ani nedutala. Srdce jí divoce bušilo, až měla strach, že se jeho zvuk donese až k Billovi. Konečně se obrátil a kráčel dál. Vydechla si.

Vyšli na první svah a pokračovali po krátké rovince. Nebylo to však jednodušší. Cesta se tu divoce kroutila a bylo třeba dávat na Billa ještě větší pozor než ve vysokém lese. Nasťa musela zvýšit svůj odstup, takže se chvílemi řídila jenom instinktem a zvukem jeho kroků.

Začali stoupat do dalšího, ještě ponurejšího a prudšího svahu. Před nimi, téměř na samém vrchu, svítilo jediné světýlko. Někde v těch místech stojí vila jejího oblíbeného Jana Jiskry, pomyslela si.

Právě tam mířily i Billovy kroky.

Nastě už tuhly nohy únavou. Její touha odhalit Billovo tajemství však byla silnější než myšlenka na odpočinek. Postupovala cílevědomě dál a snažila se nevnímat strázně dobrodružné výpravy.

Konečně se ocitli na hřebeni kopců, zvedajících se vysoko nad řekou. Vysoký les se tu rozdvojil a obtékal široký klín polí, v jehož špičce se rozprostírala malá paseka. Na ní, v zahradě s vysokou zdí, stál dům s jediným osvětleným oknem v poschodí.

Nasťa se z opatrnosti zastavila na okraji lesa. Paseku před ní zaléval měsíční svit. Bylo by nebezpečné pustit se přes ni hned za Billem.

Bill mezitím došel k vysokým mřížovým vratům v zahradní zdi. Tady se zastavil a obrátil se. Díval se zkoumavě k lesnímu průseku, v jehož stínu se skrývala jeho pronásledovatelka.

V Nastě se opět zachvěla dušička. Nezavolá teď posměšně do tmy a nevysměje se jí ?

Nezavolal. Otočil se a se skřípěním otevřel železná vrata. Slyšela jejich opětovné přibouchnutí, radostné psí zakňučení, chlácholivý Billův hlas, chroupané kroky po písčité cestičce, nové vrznutí dveří a potom se opět rozhostilo ticho.

Rozběhla se k vratům. Nahlédla jejich mřížovím do zahrady s krásně upravenými záhony kvetoucích růží. Vpravo hned u zdi spatřila nízký zahradní domek.

Trhla sebou. Z přízemního okna vily vyskočilo světlo. V jeho rámu se mihla Billova postava. Dřív než mohla Nasťa uskočit za zeď, zvedl ruku a stáhl žaluzii. Neviděl ji tedy.

Přímo před Nastinýma očima, na postranním sloupu vrat, byl připevněn jakýsi štítek. Nasťa si ho všimla teprve teď. Popošla blíž a četla černá písmena na bílém smaltu - dr J. Bolar.

Doktor Bolar ? Jak to ? Říká se přece, že tady bydlí básník Jan Jiskra. Poděšeně uskočila. Mřížovím vrat se protáhla psí hlava a nočním tichem pronikavě zazněl psí štěkot.

Na nic nečekala, otočila se a pádila k lesu. Zastavila se až pod prvními stromy. Položila si ruku na srdce, které už zase divoce bušilo. Co teď ? V patách má štěkajícího vlčáka a před sebou dlouhou cestu lesem, v němž může snadno zabloudit. Přepadl ji strach.

Nemá se raději vrátit a poprosit Billa, aby ji dovedl zpět do osady ? Nikdy. Pouhá představa, že by se před ním odhalila, ji postavila na nohy. Pod patou ucítila kámen. Zvedla ho a takto vyzbrojena se vydala na zpáteční cestu. Naštěstí měla dobrou paměť a postřeh, takže sestupovala bez větších obtíží a jen s malými oklikami. Teprve teď si uvědomovala svou lehkomyslnost, s jakou se z pouhé zvědavosti vypravila sama do noci. Co kdyby ji někdo přepadl ? Jakou bolest by způsobila svým rodičům, kdyby se s jejich jedinou dcerou něco stalo !

Ulevilo se jí, když před sebou spatřila řeku. Radostně se k ní rozběhla. Snadno našla Samovu loďku, vsedla do ní a spěšně pádlovala k druhému břehu. Kámen - svou zbraň - si položila k nohám.

Když po chvíli uvazovala kanoi na původní místo v malé zátoce, kdosi na protějším břehu spokojeně pokýval hlavou. Potom se otočil a stoupal lehce do svahu.

Nasťa netušila, že kámen v její ruce byl úplně zbytečný. Někdo starostlivý střežil její bezpečnost na cestě z návrší až do osady.

Konec
KONEC PRVNÍHO DÍLU
Konec




Ještě co vás čeká v druhém dílu :

Nasťa musela z osady náhle odjet. Nestačila se ani rozloučit. Požádala pouze Sama, aby od ní vyřídil pozdrav Billovi, který se opět někde toulal.

Příčinou jejího spěchu byl dopis, se kterým se přiřítil z pošty Edy Mokasin. Sotva jej dočetla, začala neklidně balit tornu. Nepřijala ani Samovu nabídku, že ji doprovodí. Chtěla být sama se svými myšlenkami. Odcházela s hlavou nachýlenou, ani se neohlédla.

Na nádraží, tvořené dřevěnou boudou a několika oprýskanými lavičkami, dorazila moc brzy. Shodila ze zad tornu, posadila se a vytáhla neblahý dopis. Znovu si ho pozorně přečetla. Stálo v něm :


Milá Nasťo,

domníváme se, že jsi snad už trochu zmoudřela a vzpamatovala se ze svého romantického poblouznění. Věčně se řídit svými rozmary v životě nemůžeš.

Musíš se také jednou vdát.

Uchází se o Tvou ruku vážený muž, jehož jméno je zárukou Tvého budoucího štěstí.

Přijeď ihned. Líbají Tě
           otec s matkou



Dočetla a zasunula dopis do kapsy. Ve tváři se jí objevila rozhodnost. Prodat se rodiči nedá.

Přisupěl vlak. Nasťa nastoupila, lokomotiva hvízdla, vozy sebou zacukaly a kola se rozběhla. Nasťa sledovala z okna krajinu, ale její proměny vůbec nevnímala.

Náhle však zbystřila. Míjeli totiž bílou skálu s přečnívajícím balvanem, na jejímž vrcholu stál jediný rozevlátý strom. Tam seděla s Billem tenkrát před bouří. Vzhlédla k tomu místu a zachvěla se. Na kameni si jako tehdy obkročmo hověl Bill.

Rychle otevřela okno a zamávala na něj. Neodpověděl na její pozdrav. Neviděl ji. Jeho oči bloudily po nekonečné modré obloze...

II.díl