Schindlerův seznam

Zatímco Schindler má ve Svitavách svou pamětní desku, Židy, pochované v nedaleké Bělé nepřipomíná ani sebeprostší nápis. Dr Gruntová : "Psala jsem o tom i do Prahy, Radě židovských náboženských obcí a také Simonu Wiesenthalovi. Ještě před tím, než se u nás začalo o Schindlerovi psát. Ale nikdo mi neodpověděl. Ke zprávám o exhumaci se ztratily přílohy. Mám dojem, že se o zmizení dokumentů postaral někdo, kdo nechce připomínat, že také ve Schindlerově táboře umírali lidé".


Až do roku 1991 mělo jméno Schindler ve Svitavách nevalnou pověst. Jestliže byl otec Oskara Schindlera (pokoutní advokát) známý mezi převážně německým obyvatelstvem jako Schindler-Schwindler, jeho syn si za podvody na místním reálném gymnáziu a další "výstřelky mládí" (mimo jiné i dvě nemanželské děti) vydobil přezdívku Schindler-gauner.

Ještě před vypuknutím druhé světové války byl zatčen a odsouzen za proněmeckou špionáž, za války se vyšvihl mezi nacistickou elitu, podplácel kdekoho a bez nejmenších ohledů vydělával, na čem se jen dalo. Na černém obchodě s diamanty a zlatem, na otrockém postavení Židů, na lidských tragédiích...

Ani po válce nezměnil životní styl : prohýřil, co zbývalo, a zemřel v bídě.

A pak se stal slavným. Důvod ? V roce 1944 přesídlil z polského Krakova do Brněnce (15 km od Svitav), zřídil tu koncentrační tábor a nechal sem převelet dva transporty Židů. Čímž je zachránil před téměř jistou smrtí v krakovském ghettu.

Dnes jeho jméno nesou ulice izraelských měst, učí se o něm ve školách, sudetští Němci mají svého hrdinu. A my také. K pamětní desce ve Svitavách přibyl i Schindlerův pomník. Začalo se oslavovat. Na popud zvenku, bez velkého nadšení, ale přece...

ZROZENÍ HRDINY

PhDr. Miloslav Štrych, historik svitavského muzea, vypadá unaveně. "V tomhle týdnu jste už asi desátý novinář, který se o Schindlera zajímá. Zítra přijede někdo z agentury Reuter, pak německá televize; je vás hrozně moc..."

Černovlasý sympaťák uvaří kafe a začíná vyprávět o muži, jenž se stal hrdnou bestselleru australského spisovatele Thomase Keneallyho Schindlerova archa a hlavní postavou filmu amerického režiséra Stevena Spielberga Schindlerův seznam.

Co vlastně - po půl století - vybudilo Schindlerovy rodáky k aktivitě ?

Nejprve (v jedenadevadesátém) se ozvala sudetoněmecká Ackermannova obec. Její představitelé upozornili svitavské radní na příb ěh Oskara Schindlera a navrhli, že mu nechají udělat pamětní desku - s tím, že by bylo dobré umístit ji v jeho rodišti.

Pak se ve městě objevil muž s průkazem pracovníka Federální bezpečnostní informační služby. Někteří lidé, jež navštívil, získali dojem, že hledá odpověď na otázku - co ten Schindler byl vůbec zač ? Někdo horlivý prý poslal do Prahy zprávu, že Svitavy se chystají odhalit pamětní desku nacistickému zločinci.

Záhy nato však přišel do města dopis z Izraele. Od jednoho z někdejších Schindlerových vězňů, dlouholetého člena Nejvyššího soudu. Ptal se, zda by nebylo možné odhalit Schindlerovi alespoň menší pomník...

PŘÍBĚH HOCHŠTAPLERA

Usedám ke stolu v kavárně svitavského hotelu Slavie a poroučím si espreso. Rozhlížím se kolem sebe, mimoděk přivírám oči a snažím se představit si jeden z letních dnů roku 1938, kdy v této kavárně popíjel svůj oblíbený šnaps třicetiletý člen NSDAP a spolupracovník abwehru Oskar Schindler.

Byl zrovna v nejlepším, když pro něho přišli četníci. U soudu ho pak usvědčili ze špionáže - předával zprávy o stavbě československého pohraničního opevnění - a odsoudili. Podle bývalého specialisty Scotland Yardu Robina O'Neilla, který se jeho osobou dlouhodobě zabývá, na rovných dvacet let. Jiní historikové hovoří o čtrnácti letech. Ale soudní spisy prý neexistují : ztratily se... Každopádně - Schindler byl z vězení velmi brzy propuštěn a po okupaci Čech a Moravy se ocitá v okolí Moravské Ostravy. Pracuje i nadále pro abwehr. Pravděpodobně se podílí i na získání uniforem pro fingované přepadení rozhlasové stanice v Hlivicích, jež se stalo záminkou k napadení Polska...

"Ahoj. Poraď mi, člověče." Vedle mě se objevuje udýchaný kolega - fotograf od konkurence. "Mám tady nafotit něco kolem toho Schindlera."

Vysvětluji, kde stojí Shindlerův rodný dům, a ukazuji směr na Brněnec.

"Patnáct kilometrů ? Neblázni. Hrozně spěchám, mám v aťasu domluvený manekýny..." Fotograf odmítá kávu, chvatně objíždí Svitavy, vyfotí náměstí a mizí.

Ještě chvíli přemýšlím : Po německém vítězství se Schindler přesunul do obsazeného Polska s jediným cílem : napakovat se. Na válce, hlavně na Židech. Navázal kontakt s organizací Jewish Joint Distribution Committee a dostal od jejích zástupců sto padesát tisíc dolarů, údajně na pomoc Židům. Kam peníze přišly, nikdo neví. V Krakově získal továrnu na smaltované nádobí (také bývalý židovský majetek), která začala sloužit především zbrojní výrobě. Němci mu do ní posílali jako levnou pracovní sílu vězně z nedalekého koncentračního tábora a Schindler vydělával. A utrácel. Velkoryse. Pitky, hazard, milenky... Opravdu se z něj stal lidumil ?

LEGENDA PLNÁ ZÁHAD

Dr. Štrych - který se životem Oskara Schindlera zabývá - tvrdí, že ti, kteří Schindlerův koncentrační tábor viděli "zevnitř", v naší republice nežijí.

Já ovšem zjišťuji opak. Někdejší vězeňkyně číslo 78 408 mě vítá v nevelkém rodinném domku ležícím jen pár set metrů od budovy svitavského muzea.

"Když přišli Němci, musela jsem i já odejít do krakovského ghetta. Brzy poté se ve městě objevil Oskar Schindler. Dostala jsem se do tábora v Plaszowě."

V Plaszově neomezeně vládl Amon Goeth, Schindlerův kumpán. Občas po Židech z dlouhé chvíle střílel loveckou puškou.

"Goetha jsem dobře znala," vzpomíná paní, která z osobních důvodů prosí o zachování anonymity - volíme tedy její dívčí jméno Reicherová. "Byl to ďábel v lidské podobě. Hrozně jsme se ho báli..." Pamětníci (později jich v Brněnci a Moravské Chrastové objevím ještě několik), nejsou zdaleka jediným omylem "schindleriády". Mnohem důležitější jsou pochybnosti okolo zrodu seznamu transportovaných Židů, který Schindlera proslavil.

Ozývají se hlasy, že se na něj dostali pouze ti, kteří zaplatili. Nejlépe diamanty, po nichž byl Schindler posedlý.

Na druhé straně - mnozí zachránění vězňové, kteří o Schindlerovi mluví vesměs dobře, obviňují z úplatků jistého Marcela Goldberga, seznam prý připravoval on. Například Leopold Pfefferberg v dokumentárním filmu Johna Blaira svědčí : "Poprosil jsem Goldberga, aby mě na seznam dostal. Máš nějaké dolary nebo diamanty ? zeptal se Goldberg. Nemám, odpověděl jsem, ale přece se dlouho známe, ještě z doby před válkou... Ty se odtud nehneš, přerušil mě Goldberg, zůstaneš zde, bez peněz to není možné... Ty peníze potřeboval Goldberg pro své osobní obchody... Pfefferberg se ale na seznam dostal - údajně po Schindlerově zásahu."

Kromě sporu o autorství seznamu i ušlechtilosti pohnutek, které Schindlera k převedení výroby do Brněnce vedly, jsou tu ještě další nesrovnalosti. Mluvím o nich s dr. Jitkou Gruntovou, učitelkou a historičkou, která se už léta zabývá historií druhé světové války, odboje, a zejména koncentračních táborů. Novináři ji nijak nevyhledávají a za pochybnosti o Schindlerovi si zatím vysloužila jen nařčení, že posluhuje komunistům, s nimiž nikdy neměla nic společného.

Ukazuje mi kopie původních transportních listin. "Všimněte si, že jména jsou původně řazena podle vězeňských čísel, jedno číslo za druhým, po pořádku... Na konci je za dvacet pět chybějících jmen v pořadí napsáno dvacet pět jmen s čísly vyššími, než byla čísla předchozí. Je tedy nesmyslné tvrdit, že seznam tvořili vybraní vězni. Pouze v závěru jsou některá čísla přeházená."

SENZACE, SENZACE !

"Koncem roku 1944 zakázal Himmler vraždit Židy v plynových komorách, bylo třeba stále zvyšovat zbrojní výrobu. Brněnec byl jen jednou z poboček koncentračního tábora Gross Rosen a těchto poboček u nás bylo ve čtyřiačtyřicátém čtrnáct ! Ve všech případech tedy vznikaly seznamy, tvořily se transporty... Více by o podstatě těchto seznamů mohl říci bývalý písař z Gross Rosen Josef Dolinský. Ve stejný den, kdy odjížděly židovské ženy z Osvětimi do Brněnce, odjely odtud dva další ženské transporty. Oba do Čech, do jiných poboček Gross Rosenu. Schindler byl prostě člověk, který potřeboval levnou pracovní sílu. A jemu podobných bylo víc..."

Mají slova doktorky Gruntové něco do sebe ?

Často se říká a píše, jak Schindler riskoval : dokonce ho jednou zatkli. Pravda. Jenže nikoli pro sympatie k Židům. Ostatně - zatkli ho i s židobijcem Goethem. Protože mu přišli na černé obchody. Zachránily je tehdy jen další úplatky a Schindlerovy kontakty s abwehrem.

Uvádí se také, že tábor v Brněnci byl jen fingovaný. Pravda : paní Cecilie Niederlová vzpomíná i na to, jak se na dvoře opalovaly prominentní vězenkyně - milenky pana Schindlera -, ale jinak tu vládli esesmani. A tvrdě. Společný hrob na hřbitově v Bělé svědčí o tom, že i zde umírali lidé. "Pracovala jsem u výroby nábojnic," pamatuje si ještě dnes paní Reicherová. "Nedlouho před koncem války mi to omylem explodovalo. Naštěstí se nic nestalo, ale přesto mi hrozila poprava. Zachránilo mě jen rychlé přiblížení fronty..."

Kdy zachrání jediný lidský život, zachrání svět. Tak stojí psáno v talmudu a tak to také vděční vězňové nechali vyrýt na prsten ze zlatého zubního můstku, který od nich Schindler dostal na památku. Jak se později pochlubil, propil ho kdesi v baru. Stejně jako peníze, které mu ještě dlouho po válce posílali "jeho lidé" z Izraele, kde byl nakonec slavně pohřben.

Procházím se po místech, která zrodila legendu o jeho probuzeném svědomí. Má pravdu doktorka Gruntová, že Oskar Schindler žádnou aureolu nezaslouží ? Nemá částečně pravdu i protestní dopis někdejších protifašistických bojovníků, kteří jeho pomník a pamětní desku považují za nemístný (byť typicky český) pokus zavděčit se módě z ciziny ?

Ať už bude spor o Schindlera jakkoliv pokračovat, nejpodstatnější je, že na jaře 1945 odjíždělo z Brněnce více než tisíc zachráněných vězňů.

Před branou areálu Vitky Brněnec, v němž leží i někdejší Schindlerova továrna, se objevuje další filmový štáb. Náš. Režisér uděluje pokyny a zmocní se i jakéhosi místního dědy. Než se zkoprnělý stařík vzpamatuje, rvou ho asistenti před kameru - ať jako něco ukazuje... "Ale lágr byl jinde, vzadu," nesměle namítne děda. Režisér mávne rukou : "Ále, to máte jedno, hlavně ať máme v záběru tu fabriku a komín."

Filmaři pospíchají. Stmívá se a oni musejí natočit ještě hřbitov v Bělé. "Hlavně tam musíme sehnat nějakýho starocha, aby nám zapózoval," stará se tvůrce dokumentu.

Děda je opět sám. "Hergot," řekne, když se k němu přiblížím, "a já myslel, že ten Schindler byl nějakej zločinec. A von byl přece jenom dobrej..."

Rozpačitě mlčím. Co na to říct ? Kupodivu - děda to vzápětí řekne sám, když vzpomene klasika : "Nešťastnej národ, kterej musí mít hrdiny..."

Stanislav Motl (převzato z časopisu Reflex13)