Hladomor na Ukrajině 1923  02/2009   dále

 

W. Sakharow : České legie na Sibiři

Za mého dětství v době první republiky nás učili, že za naši svobodu musíme být vděčni prezidentu Masarykovi, vlastencům ze Sokola a hlavně hrdinnému boji legionářů. Brzo mne oslavy bitvy u Zborova, narozenin "tatíčka osvoboditele" a podobné báchorky přestaly bavit a o legie jsem se už nezajímal. Pro mne tehdy anabáze na Sibiři byla dávnou historií, nečetl jsem ani Medka, ani Koptu, nevím, jak to tehdy skutečně bylo ; dostávám se k tomu až teď.

Za okupace jsme dostali korespondenční lístek ze zajateckého tábora v Německu, na kterém nám neznámý Ukrajinec drobným písmem popisoval, jak se s nimi zachází, jak strašný mají hlad a prosil o zaslání trochu chleba. Nesrovnatelné se situací čs. zajatců v Rusku 1917. Za překladem jsem zašel k bývalému legionáři, měl pěkný statek asi 100 metrů od nás.

Přečtěte si v následujících odstavcích krátký obsah knihy, kterou Masarykova vláda zakázala, ačkoliv nikdy se nepokusila vyvrátit fakta, v ní vylíčená. Autorem je Lt.Gen. W. von Sakharow, vyšla v němčině (Die tschechischen Legionen in Sibirien). Více o legiích se dozvíte od profesora Stolešnikova na další stránce zde Rehabilitace15

.

LP

Brzo po začátku války byl v Rusku založen český prapor. Následkem přílivu českých dezertérů, r. 1916 z praporu se stal pluk a ještě v tom roce brigáda. Na jaře 1918 už to byla armáda s 50 tisíci vojáky.

Podle příkazu Masaryka, který se nacházel v Rusku od května 1917 do dubna 1918 a byl ve spojení s bolševiky, všichni čs. zajatci se stávali automaticky legionářemi ve službě Rusku. Ruská národní armáda na ně hleděla s nedůvěrou, podle přísloví "zrádcem jednou - zrádcem vždy".

Tou dobou ruská armáda dobyla už Irkutsk, Omsk, Čeljabinsk, Ufu a Samaru. Pokud ruská vojska vítězila nad rudými, bolševický tisk vždy připisoval vítězství Čechům, kteří ve skutečnosti s bílými neměli žádné styky. Bílá armáda je nechávala na pokoji, protože uznávala jejich status zajatců.

Češi táhli za bílými směrem na západ a kradli co se dalo. Rabovali vše možné, lékárnou počínaje, knihovnou v Permi konče. Byli v tom mistry. Špatně obutí a lehce oblečení carští vojáci s nenávistí a zlostí vzpomínají na otřesný pohled na elegantní Čechy, fintící před nimi v nových amerických uniformách a holinkách. Když se velitel bílých na ně obrátil s žádostí o pomoc proti bolševikům, český náčelník odpověděl: "naším úkolem je pouze železnice".

V týlu Češi chránili nakradené zboží dvojnásob bedlivě. Nahromadili celé sklady vojenského obleku, zbraní, munice, civilního oblečení, proviantu, obuvi, všechmožných věcí a celá stáda ukradeného skotu. Jen léků nakradli za 3 miliony zlatých rublů, kaučuku za 40 milionů zlatých rublů. Měli též obrovské zásoby mědi, zabrané v Čurenšenských dolech. Část těchto zásob byla výhodně prodána na místě a část byla dopravena vlaky do Čech (!!)

Češi měli ohromné množství lokomotiv a víc jak 20.000 vagonů. Mohli je použít a odjet domů? Jistěže mohli, ale o to jim už nešlo. Pomocí těch lokomotiv a vagonů "Čechoslováci" sbírali a vozili za sebou své trofeje.

18. listopadu 1918 generál Kolčak byl jmenován Vrchním správcem Sibiře se štábem v Omsku. Tehdy se rozhodl udělat konec českému loupežnictví, což Čechy úplně vyvedlo z příčetnosti. Začali se rvát s kolčakovci a nakonec vydali Kolčaka bolševikům, kteří ho zastřelili. Skirjanov napsal: Hlava Kolčaka byla cenou za volný průjezd Čechů.

Kolčakova armáda konfiskovala bolševikům 30 vagonů carského zlata, které měl Trocký připravené k zaslání do Ameriky. Češi se o tom doslechli a náčelník štábu ruské armády po příjezdu do Irkutsku zjistil, že jeden vagon, plný pětirublových zlatých mincí, Češi zcela vykradli. Kromě toho, Češi uloupili ještě 8 milionů zlatých rublů u generála Skipetrova, když v Irkutsku napadli na jeho vlak. Připravovali se ukrást všech 30 vagonů zlata, ale bolševici a Amerikáni jim v tom zabránili.

Před odjezdem z Irkutsku Češi vyplenili budovu Státní banky a z místního eráru odvezli všechny stroje na tisknutí peněz. Bankovky byly narvány do pytlů a poslány speciálním vlakem na východ. Tehdy měli Češi mnohem více vlaků, než měl Trocký. Během cesty do Vladivostoku, Češi tiskli ruské peníze dnem i nocí. Hlavně tisícirublové bankovky.

Jak divoká horda barbarů, Češi okrádali každý vlak, s kterým se cestou setkávali, a konfiskovali lokomotivy. To vedlo k úplné paralyze železniční dopravy, veškerá doprava na východ od Tomska stála a jiná nebyla. Češi tvrdí, že doprava stála sama od sebe. Ale byli to oni, kteří schválně zablokovali železniční dopravu, aby mohli krást. Dvacet tisíc jejich vagonů představovalo nepřetržitě jedoucí nekonečný ešelón.

Nadarmo ruské ešelóny raněných žádaly o pomoc. Neměli sebemenší šanci hnout se z vedlejších kolejí. Roku 1918 každým dnem se ochlazovalo. Ženy, děti, ranění, nikdo nemohl dojet na místo určení, kvůli Čechům zůstali stát. Zima nastupovala, neměli co jíst, neměli teplé oblečení, neměli nic. A sehnat nebylo kde. Desítky tisíc Rusů, hladových, polonahých, nemocných, odsouzených umírat na železniční trati, zatímco jelo kolem 50 tisíc vykrmených, zhýčkaných Čechů, starající se jen o ochranu svého bohatství...

Smrt kosila nebohé lidi každým dnem. Pomaloučku utichaly výkřiky o pomoc matek i dětí. Očividný svědek situace na stanici Tajgo pod Omskem napsal : "Budiž prokleti Češi za jejich satanské zločiny proti Rusům."

V Chabarovsku Češi vyvlekli orchestr hrajících sudetských Němců přímo z restaurace a tloukli je. Rusové se pokusili je uklidnit, že orchestr je poslán od Červeného kříže. Češi jim odpověděli: Držte hubu, nebo vás také zastřelíme. Hudebníků se zeptali: Kdo z vás chce se stát Čechem? - Mlčení. Celý orchestr byl na místě postřílen.

Vedoucí švýcarské mise Červeného kříže uvedl, že v lágru zajatých "Vojennyj Gorodok" Češi zastřelili 18 Maďarů. Herr Diding, švédský reprezentant Červeného kříže, řekl: To, jak Češi jednali s Němci, zajatci ze stejné armády, je nejhnusnější válečný zločin v historii lidstva.

Veškeré vagony až do Vladivostoku byly od Čechů rekvizírované až do chvíle, dokud neodpluli. Vagony po nich zůstaly holé, servali a odnesli vše : zrcadla, kliky, koberce.

Ve Vladivostoku se také hezky vyznamenali. Dokonce dům dánského konsula pana Havardo byl vykraden. Než čeští vojáci upadli do zajetí, měli hlad a byla jim zima. Domů se vraceli nasyceni a bohatí. Přetíženi ruským zlatem, drahocennostmi a uměleckými předměty v množství, jaké nelze popsat. Do Prahy se vraceli hrdinové.

Nelze spočítat, kolik si Češi nakradli. Hrubým odhadem, šlo o mnoho, mnoho set milionů rublů ve zlatě. Bolševická vláda Trockého poslala židu M. Kovalevskému, vedoucímu celnice ve Vladivostoku, následující telegram: Za zásluhy Rusku, Čechům se dovoluje projít přes hranice bez celní prohlídky a odvézt vše, co se nachází v jejich držení a bez jakéhokoliv omezení. Mají právo vzít s sebou co chtějí.

Jak dojemná starost o Čechy !

Třicet osm ohromných parníků potřebovali Češi na odvezení všeho, co v Rusku nakradli. Před odplutím, k českému generálu Syrovému přišel člověk, ruská ordonance, a předal mu balíček. V balíčku bylo 30 mincí ze stříbra. Doprovodná cedulka hlásala: Generálu Syrovému, veliteli české armády. Důstojníci a vojíni Iževského a Votkinského pluku vám zasílají těchto Třicet Stříbrných, jako cenu za krev a zradu.

Generál Hooks, anglický representant, vzpomíná na nápisy na plotech: "Ať zhynou Češi, Bože spas Rusko!" Ostatně už dávno tam nazývali Čechoslováky - Čechosobákami (čechopsi).

Doma Čechoslováky vítali jako národní hrdiny. Svým zlatem a nakradeným bohatstvím Češi vnesli ohromný vklad pro založení nezávislého státu po Versailské konferenci r. 1919 a pro zvolení prvního prezidenta, kterým se stal nijak náhodou český žid Tomáš Masaryk.

Díky ohromnému bohatství, čeští legionáři založili vlastní banku-úschovnu Legiobanku, v které měl v trezoru každý legionář veliký sejf. Banka vlastnila několik masivních budov s četnými ocelovými sejfy. Počáteční kapitál banky byl 70 milionů korun ve zlatě.

Pouze u jednoho z těch 50 tisíc Čechů se hnulo svědomí a zastřelil se. Byl to plukovník Švec. V dopise, který našli po jeho smrti, píše: "Nemohu přežít tu hanbu, která pokryla naši armádu. To nejlepší, co jsme měli, naši čest, jsme zničili."

Nebýt Čechů, Rusové by se dokázali vyrovnat s importovaným bolševizmem, avšak zrádný úder do zad zničil všechny ruské naděje. Tento Kainův zločin byl uskutečněn na Sibiři, kde operovala ruská národní armáda. České zrádcovství nikdy nebude zapomenuto. Hanba Čechů je nesmytelná.

 

Dodatek z 1.6.2009 : Na stránce tv.nova.cz bylo video o "Tajemství zlatého pokladu", které TV Nova vysílala v cyklu "Na vlastní oči". Bohužel stránka už není k dispozici, mám však ruský překlad diskuse, který zpětně překládám do češtiny, s omluvou za nepřesnosti.

Josef Klíma: Dodnes je to jedna z největších tajemství, týkajících se mimo jiným i zrodu české republiky. Je to pravda, že naši legionáři kdysi v Rusku ukradli zlato ruských carů? Poklad, jehož výši se nezdařilo ocenit?

Stanislav Mottl: Prozkoumejme svazek poslance Rudolfa Lodgmana. V letech 1920-25 byl poslancem Německé národní strany a vášnivým obhájcem německé menšiny v ČSR. 9. června 1925 vznesl otázku k tehdejšímu ministru zahraničí dr. E. Benešovi s tvrzením, že legionáři ukradli ohromnou část ruského zlatého pokladu: "Je dokázáno, že vedení čs. legie vlastnilo 32,5 milionů amerických dolarů ve zlatě. Tyto peníze se staly základem Legiobanky".

Daniela Bradlerová: ...pro legionáře nejdůležitější bylo dojet s co nejmenšími ztrátami do Vladivostoku... za tím účelem bylo 7.2.1920 v Kutimě sjednáno příměří s irkutským sovětem pod podmínkou, že Sověti převezmou do svých rukou ešelón i s admirálem Kolčakem a dovolí Legii bez problémů dostat se do Vladivostoku.

Ivan Savickij : Oni vlastně bolševikům nevydali Kolčaka. Ačkoliv, je fakt, že eserovská vláda byla tak slabá, že bylo normální, že se s bolševikami domluví a Kolčaka jim nakonec dají. Takže tohle byl jen jakýsi alibizmus. A potom se přímo s bolševiky domluvili o předání zlata.

Stanislav Mottl: Admirál Kolčak byl pak bolševiky popraven. A brzo poté se objevily první zprávy o tom, kolik zlata legionáři tam pravděpodobně nechali, aby se dostali do nového Československa. Vyšetřování se vedlo v archivu České státní banky a hlavně v Ústředním vojenském archivu /.../

... protokol předání: "Hlásím, že 1. března 19 v 13 h. předal jsem na stanici Irkutsk státní ruský zlatý poklad, nacházející se v 10 anglických vagonech a v 8 nákladních vagonech, který obsahoval 1143 beden a 1678 vojenských pytlů, v plném pořádku a podle smlouvy. Náčelník čs. garnizónu, Irkutsk, podplukovník Čila, vlastnoručně.

... telegram, podepsaný dr E. Benešem: "Spojenci jsou zainteresováni ochranou vlaku se zlatým pokladem ruským. Bude-li to ve vašich silách, pokuste se jej dopravit do bezpečného místa, pokud možno do Čech." Bylo to z iniciativy pouze E. Beneše nebo to byl rozkaz některého z tehdejších západních spojenců? Vždyť ten telegram Beneš odeslal už po podpisu příměří mezi legionáři a bolševiky.

Ivan Savickyj: Je fakt, že jacísi Češi - v žádném případě čeští představitelé, státní nebo podobní, nějací Češi prodávali zlato v Charbině, a to v takovém množství, že to vyvolalo prudký pokles ceny zlata...

Daniela Bradlerová: ... obvinění, že legionáři zlato ukradli, bylo svázáno s následující situací. Legiobank i legionáři obchodovali v Rusku a skutečně do Československa drahé kovy přivezli. Dokumentace k tomu není jasná a já se opírám na účty Legiobanky, kde na základě bilance z dubna 1920 figuruje zlato za 1,5 milionu korun československých.

Stanislav Mottl: Pro informaci, za 1,5 milionu Kč roku 1920 bylo možno koupit velikou usedlost o 1000 hektarech.
... Britský spisovatel William Clark zveřejnil následující informaci: Náčelník Vladivostockého oddělení banky Hongkong-Shanghai Lambert tvrdil, že mu legionáři prodali takové množství zlata, že lingoty pokrývali veškerou podlahu kanceláře. Svědectví však má několik slabých míst: chybí datum transakce a chybí množství zlata. To není důkaz! Ale i tak zůstává naše hlavní otázka: "Ukradli Češi ruský zlatý poklad nebo ne?!"

Ivan Savickyj: ...nevím o nějakých dokumentech, které by to mohly potvrdit nebo vyvrátit. Tedy vyvrátit - to už určitě ne!

Daniela Bradlerová: František Šíp, ředitel Legiobanky, odpověděl na to jednou větou: "Je to zlato z ruských operací". Taková odpověď ovšem přivádí ke spekulacím.

Stanislav Mottl: Spekulace pokračují. Nehledě na to, že ještě za Kolčaka z ruského pokladu dokazatelně zmizelo 120 milionů dolarů ve zlatě a nikdo neví kam. Záhad je mnohem víc... ve vlaku, který koncem r. 1921 po četných příhodách zastavil se v Praze, jeden vagon byl určen pro duševně choré. A tento vagon byl ušetřen pohraničních a druhých kontrol. Legendy povídají, že pod postelemi pacientů byly pytle, naplněné zlatem.

Ivan Savickyj: Moje osobní přesvědčení je tohle: Zlato samozřejmě zmizelo... a Češi toho v značné míře využili. Také nepochybuji, že šlo hlavně o diletantské akce. Ale že by to byl základ Legiobanky? A ty 32 miliony! - to se mi zdá krajně nepravděpodobným.


Hana Kamrhelová: Pořad "Na vlastní oči" dne 28.3.07 jsem pečlivě sledovala hlavně pro to, že můj otec byl jako legionář přítomen zastavení vlaku s Kolčakem a ukradeným pokladem v Nižněudinsku. Poklad i s Kolčakem byl předán Rusům a byl o tom sepsan řádný protokol. Znám vše z vypravování svého otce a ze vzpomínek, které sepsal. Je to hanebné udělat z legionářů, kteří poklad Rusům zachránili, zloděje. Mohu vám doporučit najít si v archivu noviny Národní osvobození, byl to deník Svazu bojovniků za svobodu, ročník XIX. č.304 ze čtvrtka 30.prosince 1948, tam je celá cesta putování pokladu přesně popsaná.
Tatínek zemřel před třiceti lety. Ve svém životě jako legionář zažil pronásledování jak za II. svět. války od nacistů, tak i za komunistického režimu. Díky Bohu, že se nedožil toho, že nynější doba udělala z legionářů zloděje. Pevně doufám, že náš stát nenechá takovou pohanu na legionářích, bez kterých by ani nevznikl náš stát. (tvn.cz)

Aleš Uhlíř: Název československé legie pro společné označení různých jednotek československého zahraničního vojska vznikl po první světové válce. Byly to vojenské jednotky utvořené z dobrovolníků, většinou rakousko-uherských válečných zajatců. Po známé bitvě u Zborova 2. července 1917, v níž Československá brigáda prolomila všechny tři rakouské obranné linie, získala 1500 zajatců a množství těžké techniky, nebránila ruská vláda dalšímu vytváření československých jednotek a koncem roku 1917 bojovalo v ruských legiích takřka 40 000 dobrovolníků.
Bolševická revoluce, zhroucení fronty a uzavření míru v Brestu Litevském v březnu 1918 vytvořily pro československé legie nebezpečnou situaci. Mezi bolševickou vládou a legiemi rostlo napětí. Střet se stal nevyhnutelným. Stala se jím událost, známá jako Čeljabinský incident. Bolševická vláda vydala rozkaz, podle něhož měl být každý Čechoslovák chycený se zbraní v ruce zastřelen.
Stalo se však něco, co nikdo nečekal. V boji s bolševiky obsadili českoslovenští legionáři do podzimu 1918 území kolem transsibiřské magistrály o rozloze 1 500 000 km2, představující střední Povolží, jižní Sibiř, severní Kazachstán a severovýchod Číny. Ruští bojovníci proti bolševikům tak díky československým legiím svrhli bolševickou moc na rozsáhlém území Sibiře, Střední Asie a Dálného východu. Pod moc legionářů se dostalo ohromné území 17 500 000 km2 od Uralu po Vladivostok a o Masarykovi se ve Spojených státech, Anglii a Francii začalo hovořit jako o „vládci Sibiře“.
Počátkem 90 let zachytila česká televize na Sibiři dobré vzpomínky na legionáře, jejichž odchod byl pro obyvatelstvo tragédie. (BL, 2.6.2009)

Boris Valníček: Otec prodělal celou sibiřskou anabazi, kdy ruská legie usilovala o návrat do Evropy. To byl hlavní smysl celé akce při ovládnutí sibiřské magistrály, když odhlédneme od epizody s dobýváním Kazaně, kdy legionáři brzy prohlédli, že jde o jejich zneužití pro cizí zájmy.
Při bojích o ovládnutí magistrály byli legionáři všude vítáni, protože ve všech obcích a městech podle ní byli obyvatelé sužováni polovojenskými bandami různých atamanů a samozvaných revolucionářů. Legionáři přinášeli klid a pořádek - a když odcházeli, provázel je smutek. Rozhodně nelze tvrdit, že na Sibiři rabovali - ačkoliv legionáři byli v podstatě dobrovolníci, měli tvrdou disciplinu a nějaké rabování bylo vyloučeno.
Legie byla nucena řešit v průběhu sibiřské anabáze řadu otázek, spojených se zajištěním životních podmínek. Jednou z nich byl nedostatek polních kuchyní pro přípravu jídla. Tak byl otec pověřen organizací jejich výroby v Nižním Tagilu, centru metalurgického průmyslu Jekatěrinburské oblasti. Bylo třeba zajistit výrobu plechů, měděných kotlů s pocínováním-to vše bylo během několika měsíců zvládnuto a legie kuchyněmi vybavena.
Při postupu od Irkutska podle Bajkalského jezera bolševická vojska zničila tunel číslo 39, s předpokladem znemožnění dalšího postupu legií. V rekordní době byl tunel pod otcovým velením vyklizen a obnoven provoz, aby se vojska mohla urychleně dopravit na východ a nebyl ochromen život východní Sibiře.
O oblibě legionářů svědčí i to, že si mnozí odtud přivezli manželky, včetně mého otce. (BL, 4.6.2009)

Dodatek z 7.6.2009 : "Kdyby existovala zvěrstva, o nichž píše Sacharow, nezdařilo by se je utajit, vždyť v legiích bojovala řada spisovatelů, herců a politiků," namítají potomci legionářů. Jako příklad českého náhledu na tyto události cituji z článků v Britských listech. Škoda, že jsou v nich nepřesnosti.

Tak Uhlířův článek přivádí k domnění, že Češi osvobodili Sibiř od bolševiků a dosadili tam Kolčaka. Ve skutečnosti Sibiř byla v rukou ruských, Češi (Kolčakovi spojenci) ve shodě s Američany vzali magistrálu pod svou kontrolu, pak Kolčaka zradili a prodali bolševikům. Až do Čeljabinského incidentu v květnu 1918 (který byl víceméně urovnán) Češi na Sibiři nebojovali proti rudým, neboť ti na Sibiři prakticky žádná vojska neměli. Trocký začal Rudou armádu v dubnu teprv sestavovat !

Tím nechci snížit úctu a obdiv k legionářům, kteří dnes už se nemůžou hájit. Jejich vedení však sloužilo zájmům jiných, než prostých českých lidí. V první řadě myslím tím Wilsona a jeho rádce.