F. J. Čečetka : Pikart

Rozmoklou cestou, která pojila městečko Skřinec s Nymburkem, chvatně kráčel o polednách statný muž. Byl to sedlák ve vysokých škorních, v kožiše, s beranicí na hlavě.

Nedbal deště ani větru, jenž bičoval jej se strany. Opíral se pevně o hůl a mířil do vsi Výklek, před ním ležící.

Podivná ves - bez stavení, bez lidí, byla jako po vymření. Kolem kostelíka černalo se několik spálenišť a pohořelých chalup. Kostel sám byl zedrán, poset ranami, se střechou strhanou a zeď kolem hřibitova ležela v rozvalinách. Vojna proměnila v několika letech celý kraj od Poděbrad k Nymburku v poušť. Ves Výkleky, hnízdo pikartské, odnesla její zběsilost nejtíže. Zdivočilí vojáci obrátili ji v ssutiny.

A přece nebylo zbořeniště zcela liduprázdné. Poutník zastavil se u krajního stavení, nuzně upraveného při samé cestě. Na střeše i lomenici nesla chalupa zřetelné stopy požáru, pobořená zeď vpředu, téměř dvě okna zakrývající, i vrata z ohořelých prken sbitá svědčila, že vše bylo nedávno narychlo upraveno za obydlí.

Sedlák zabušil holí na vrata. Pes přiběhl a prudce zkrze prkna na něj dorážel.

„Sultáne, herež mi!” ozval se hlas ve dvoře. „Kdo je tam - ?”

„Sosna z Vesce,” zvolal příchozí.

Strarý čeledín Tomeš chvatně otvíral. „Vítám tě, sedláče! Hospodář tě čeká drahnou chvíli!”

Příchozí rozhlédl se po dvoře, zdravil. „Pěkně se nám chystá, hochu, na zejtřejší cestu! Jste-lipak připraveni -?”

„Od božího rána strojím kotčí vůz. Teď jen plachtu napnu a ryzku přivedu z Cheb. Alenka skládá si výbavu.”

Na zápraží vyšel hospodář Martin Rousek. Byl vysoké, nachýlené postavy, výraz jeho tváře bezděky budil úctu. Dlouchý, silně prokvetalý vous splýval mu na prsa, tváře brázdily vrásky, ale oko bylo dosud jasné, plné ohně. Byl rovněž připraven na cestu. Stiskli si ruce se Sosnou.

„Ani ti, bratře, chleba nepodám - ani ho není...! Ve sboru nás asi netrpělivě čekají -”

„Děkuji ti. Půjdeme raději, je psí čas,” pravil Sosna.

Ze síně vyběhla dcera Rouskova, urostlá, plná dívka selská, vítala hosta. Zavěsila se otci na šíji, úzkost měla v tváři.

„Nermuť se, Alenko, jdeme se rozžehnat se sborem! Do večera jsem doma a časně zrána vydáme se k Žitavě.” Otec hladil světlé vlásky dívčiny.

„Petr jistě toužebně na tebe čeká!” dodal Sosna k útěše Aleny. „Brzy se shledáte!”

Tváře děvčeti zahořely. „Dnes naposledy pod naší střechou a bez vás...!” vzdychla si, upírajíc zkalené zraky ve tvář otcovu.

„Jdi se rozloučit na hřbitov s maminkou, slož své chudé vinutí a těš se, že již bude konec trápení!” vybízel ji Rousek.

„Bojím se o vás... Vojáci se hemží krajem, stihají bratří...”

„Jdižiž, bláhová! O našem úmyslu nemají potuchy. Do Bobnic je nedaleko a tam nás hledat nebudou.”

Vyvinul se Rousek z objetí dceřina a vykročil se Sosnou ze dvora.

Těžké doby přišly na celou zemi, na Golgotu veden byl národ. Nejtěžší rány dopadaly na České bratry. V Polabí byli od počátku domovem, ale za vojny zbyl jich nepatrný hlouček. Když jim vojáci kostel obrátili v trosky, když loni kazatel a s ním mnozí jiní ušli ze země, ujal se Rousek rozplašeného sboru.

Scházeli se bratří tajně po okolních vsích. Vytrvali, i když byli stíháni, vyslýcháni od otců jesuitův a na zámku žalářováni. Měli páni od doby "ohavné rebelie" na Poděbradsko zvláště svrchu, vojáci v něm zběsile řádili, až nezůstal kámen na kameni.

Proti Rouskovi důkazů nebylo, a přece jej jako nejhoršího „pikarta” krutě tiskli. Syna mu vyrvali na vojnu a tam utrápili, krov nad hlavou zapálili, pěkné popluží obrátili v úhor.

Dlouho se skrýval v lesích horlivý bratr, než se odvážil zase do vypálené vsi a stavení zhruba opravil. Žena jeho zaplatila hrozné útrapy smrtí. I sedlák sám sešel, jen lebka jeho zůstala tvrdou. Ani sladká slova jesuitů, ani hrozby panské ji neobměkčily, nezapřel víry bratrské.

Jediné potěšení měl v těžkých hodinách, dceru Alenu, mladou krásu, kterou střehl jako oko v hlavě. Dlouho se bránil, až k vůli ní posléze se rozhodl opustit rodnou půdu.

Alena byla nevěstou. Emigrant Petr z Cheb vyprosil si ji za ženu. Měli se odedávna mladí lidé rádi. Ženich v Žitavě na ni čekal, aby jim bratrský kazatel požehnal.

Bila v Čechách bratřím hodina poslední. V únoru léta 1628 vypršela lhůta mandátu. Buď se měli vzdáti své víry nebo opustiti zemi. Schůze pikartské byly pod ztracením hrdla zakázány. Proto chystali se bratří na cestu z vlasti. Mělo jich jeti několik z Nymburka, s nimi Rousek a Sosna s rodinou. Ujedou tajně, snad by jich vrchnost ani nepustila. Bratří se šli rozloučit se sborem.

Den byl smutný, plný deště a mlhy. V srdcích obou bratří bylo ještě smutněji. Těšili se dosud, že bude přece v Čechách lépe, konec trampotám, které Bílá Hora přinesla. Ale řetěz útrap byl bez konce, stále hůř a hůře.

Cestou mnoho nemluvili, zabral se každý ve své myšlenky.

V Bobnicích u Holanů čekali netrpělivě domácí bratří na své starší.

Když se objevili, radostně je vítali; byli ve strachu o ně. Vždyť zase tři věrní z Cheb byli zavřeni v zámku poděbradském. Jako jedna rodina bylo těchto několik mužů; ruce si tiskli, o svých útrapách si vyprávěli.

Sesedli se kolem stolu s čistým ubrusem, v čelo Rousek. Ženy i děti posedaly na lavice kolem zdí. Pobožnost začala. Nejprve Holan četl z písma, přezpívali žalmy, a Rousek začal výklad na slova písma: „Bude soužení veliké, jakého nebylo od počátku až dosavád, ale pro vyvolené ukráceni budou dnové ti...”

Mluvil prostě, od srdce a uchvacoval všecky. Hlavy pochýlil, a mnohé oko zalila slza. Však i kazateli chvěl se hlas, když hovořil:

„Jsme bídní žebráci, do nahoty obraní, k zemi tištění. Láska a spravedlnost se země se vystěhovaly, cizinský mrav, jazyk a krutost k nám se derou. Hospodin vidí naše slzy, vidí, jak nám srdce rvou z těla, v cizinu nás ženou, a netrestá...”

Ustal - hlas mu selhal, ani loučení nedoříkal.

Ujal se Srna slova: „Modlete se za nás, bratři a sestry, až budeme utíkati, modlete se za zemi, k pádu určenou, modlete se za sebe a za své děti!”

A Holan zanotoval:

„Pravdy boží milovníci,
pro jeho pravdu trpící -”

Celý sbor zpíval zaníceně píseň vyhnanců.

Zatmělo se najednou v nízkých oknech. Hřebenaté přilbice černých rejtharů mihly se kolem. Zpěv ztichl rázem - na útěk nebylo pomyšlení.

„Zrazeni jsme, bratři, sestry!” vzkřikl Holan.

Znali na vsích dobře zuřivé černé rejthary Wittenhorstovy z Poděbrad.

Dveře se rozlétly, vojáci s vytasenými palaši vrazili do jizby a s nimi - bobnický rychtář v kožiše, přikrčený, nesmělý.

„Jdeme včas - nikdo s místa!” poroučel vůdce vojáků lámanou češtinou. „Proti mandátům a rozkazu vrchnosti scházíte se pikartskému modlářství, rebelii chystáte...?”

„Jsme lidé pokojní,” promluvil Rousek. „Slovem božím se těšíme -”

„To na zítřejší cestu za hranice?” zasyčel rejthar. „A bez listů fedrovních? Do klády s vámi! A ty jsi vůdcem -? Známe se již! Teď odvoláš snad bludy na zámku -?”

„Nevěřím v ně, pravda Páně je štítem dětí Jednoty.”

„Tak splatíš smrtí, tvrdohlavče!”

„Tisíce bratří rodných již pro ni vytrpělo,” mluvil Rousek neohroženě.

„Mlč, smělý cháme, propadl jsi právu! Z poručení pana krajského hejtmana Fridricha Věžníka chopte se ho!”

A hned několik vojáků vrhlo se na bezbranného muže, vleklo jej ze dveří.

Hlasy nevole ozvaly se mezi bratřími, ženy a děti zaplakaly.

Rejthar položil bambitku před sebe na stůl.

„Vyhladíme vás, sběři selská! Zkrotne brzy kacířská zpupnost!”

Do knížky zapisoval jména všech, jak je rychtář jmenoval.

Po chvíli odjížděli rejthaři k Nymburku, na provaze vlekli s sebou Martina Rouska. Byl zedrán, prostovlasý, vous jeho byl potřísněn krví.

Vítr kvílel v korunách stromů, rozletěl se i se žalobou k zámku poděbradskému. Ale darmo... Doby krále Jiřího dávno minuly. V zámku vládli a hospodařili jiní lidé - a ve věži bylo dosti místa pro tvrdohlavé pikarty.

Smutnou podívanou měli Nymburští, když rejthaři vjeli Bobnickou branou do města a za sebou smýkali blátem sedraného Rouska. Zástupy lidu rostly, provázely rejthary k rynku. Při pohledu na násilníky, kteří zneuctili šediny vážného muže, pěsti se zatínaly, lid hlasitě reptal. Ale na ozbrojené rejthary se přece nikdo neodvážil.

Vojáci uvěznili Rouska v městké šatlavě a dál se hnali po nové kořisti ke Kovanicům a Hořátvi. Měli dobré zprávy, bratří od vlastních krajanů byli zrazeni.

Avšak dav lidstva před rathouzem se nerozcházel. Vzrůstal stále a v soumraku hučel jako rozbouřené moře. Přišel i Sosna s bratřími z Bobnic a bouře propukla zjevně.

„Vydejte nám Rouska, sice šturmem poženeme!” ozvalo se ze sta hrdel, výkřiky, vyhrůžky neutuchaly. Již i první rány dopadly na kovaná vrata rathouzu.

Primas s rychtářem trnuli, chápali rozhořčení proti panským násilníkům. Vypili Nymburští za vojny kalich utrpení až na dno. A panští násilníci učinili z nich pochopy svých poddaných.

„Propusť Rouska! Povíme soldatům, že jsme ustoupili násilí,” rozhodl primas, pohlížeje oknem radnice na hlučící zástup.

A rychtář ochotně poslechl, otevřel vězení.

S jásotem uvítal zástup utrápeného muže, bratří jej líbali. Ochotné ruce přinášely mu pokrmy i nápoje k posilnění. Ale sotva Rousek nabral trochu síly, neměl stání. Poděkoval zástupu, avšak vyprostit se hned nemohl.

„Kam půjdeš v noci?” zdržovali jej přátelé.

„Domů, domů...! Dítě mé - Alena je sama!” opakoval několikráte, když mu radili, aby si do rána odpočinul v městě.

Slibovali mu bezpečný útulek. Rousek nedal se zdržeti. Se Sosnou chvátal k Výklekám.

Šlo to těžko v tmavé noci. Utýrán od rejtharů, rozrušen odvážným jednáním lidu v Nymburce, i jat strachem o dceru, přišel o poslední zbytek síly. Lekal se strašného osudu.

Odpočívali často a nebýti Sosny, ani by domů byl nedošel. Silný muž byl mu oporou a těšil jej, jak mohl.

Čím blíže k domovu, tím více rostla úzkost Rouskova. Již rozeznával temné obrysy stavení... Nezapálili vojáci, též vrata byla zamčená a Sultán u nich vyl radostně, poznal svého pána.

Tíže spadla sedlákovi se srdce, když Alena sama mu otvírala.

S jásotem mu padla dcera kolem krku.

„Co strachu jsem o vás vytrpěla! A když se již noc přiblížila, vypravila jsem Tomše za vámi - dosud se nevrátil.” Bolest její tála.

„Teď dopřej, Alenko, tatínkovi odpočinku! Potřebuje ho... Pospíším domů, připravíme se na cestu a po půlnoci vás čekáme pod Chotucí u Skřince.”

Sosna se rozloučil, Alena vedla otce do stavení. Rozsvítila kahan.

Silně se ulekla, když pohlédla na něj při matném světle kahánku. Nebyl k poznání; klesl na lavici ublácen, zedrán a k smrti zemdlen. Sotva Aleně přerývanými slovy pověděl, co zakusil. Chtěla jej uložiti na lože, ale Rousek nepřipustil.

„Ne - ne, musíme honem pryč! Jen aby již Tomeš byl zde! Mohou přijeti katani každou chvíli...”

Ke stolu sedl a hlavu ustaranou položil na ruce. Alena seděla na stoličce u jeho nohou a tlumeně štkala.

Půlnoční větry hučely krajem, dešť šlehal chvílemi do oken. Kdesi za Labem hořela celá ves.

„Aleno -!” Rousek zvedl hlavu a zadíval se na dceru.

„Přejete si, tatínku -?”

„Rozloučila jsi se s maminkou na hřbitově?”

„Rozloučila a posteskla jsem si na jejím hrobě.”

„Rozluč se i se mnou,” hovořil těžce. „Umru asi přece pod rodným krovem... Těžko je mi...”

„Zapuďte, otče, teskné myšlenky! Kam bych se děla?” Ruce mu líbala. „Co já bez vás v širém světě -?” Dusila hořkou bolest, hlas se jí lámal.

Na hlavu jí ruce položil, žehnal jí.

Rána za ranou padala na vrata, až dřevo zapraštělo, povolilo.

Alena vyskočila poplašeně. „Bože můj, to není Tomeš...!” Hrdlo se jí sevřelo.

„Vrazi jdou - Alenko...” Dítě mé - zachraň se - z komory do zahrady oknem...”

„Neopustím vás, tatíčku!”

Sultán štěkal jako divý. Bylo slyšeti klení, řinkot zbraní. Najednou věrný strážce zavyl, ztichl. Dvůr se začernal postavami vojáků.

Černí rejthaři vrazili do jizby, šavle jejich se zableskly.

„Teď nám neujdeš, pikarte -!” Zaklením provázel vůdce lupičů svá slova. „Plemeno kacířské, musíme tě vyhubit! Dříve pokoje nebude...”

S tváří smrtelně bledou seděl Rousek u stolu a před ním stála prostovlasá dívka odhodlaně proti divokým pochopům, svým tělem chránila umírajícího otce.

Rejthaři se zarazili. V očích předního z vojáků se zablesklo. Vpíjel se zrak jeho v dívčí tvář, vášnivým pohledem uchvacoval plnou postavu selského děvčete. Ale to jen mžik. Zkřivil tvář, zachechtal se.

„Holubičko krásná, ty budeš mou!” A již vrhl se na dívku. V pasu ji objal, v náruč schvátil a odnášel z jizby mladou krásku.

„Tatíčku můj, - pomozte...!”

Kde nabral Rousek najednou síly? Skokem byl u kamen, chopil sekeru a hnal se za rejtharem.

„Bídní katani -!”

Třeskla rána. Rousek bez hlesu klesl k zemi.

Hrozný výkřik vydral se z hrdla Aleny, nevinného květu bílého.

V krvi vycházelo slunce. V jeho záři příšerně odráželo se spáleniště chalupy pikarta Martina Rouska. Kolem bylo hrobové ticho, i větry oněměly.

Alenu nalezli v rozvodněné Trnavě - výbavu její roznesly větry po polích.

A Petr čekal v Žitavě, den za dnem čekal svoji nevěstu.

Obraz V. Černého

Konec světa

(zkráceno)
Ilustrace : Věnceslav Černý

I.

Parný červnový den skonával. Slunce zbarvilo rudými paprsky hradby i brány města, zachytilo se na věžích chrámových. Smeklo se s prejzů rathouzu v rynku na hromadu spálenišť a na zachovalý rozsáhlý dům, jenž divně se vyjímal mezi zbořeništi na kraji Kolínské ulice. Byl to majetek císařského rychtáře. Zlatá záplava polila i justici, symbol doby válečné prostřed rynku, a slunce ulehlo za lipanskou pláň.

Téměř dvacet let uplynulo od nešťastné bitvy bělohorské, země byla přivedena na kraj záhuby.

I královské město Kouřim zažilo za tu dobu jak od císařských, tak i od jiné soldatesky největších útrap. Průchody vojsk městem neměly konce. Přitáhli knechti, přihnala se hejna rejtharů, hrčely bez konce vozy artilerie. A všichni obírali, loupili, záhubu nesli. Město bylo vydrancováno, mnoho domů ohořelých, mnoho pustých, hradby a věže pobořeny.

Pěkný vzhled Kouřimě dávno zmizel. Kde zůstaly domy, měly štíty stlučené, ozdoby štukatérské, rustiky, sgraffita opršely, nikdo stavení neopravoval. Škola byla bez učitelů i bez žáků.

Prchlo z města na sta lidí pro víru, na sta před pustou cháskou vojenskou. A ti, co zůstali, snesli mučednická utrpení nadlidská, byli z nich ubozí žebráci.

Kalich bolestí dosud nebyl plný... Zvěst hrozná letěla zase krajem: Švédové, bič nejhorší, jsou na pochodu do srdce království...!

V kovárně Klimšově výheň dávno vyhasla, perlík v prachu se povaloval. Za vojny dílna zůstala prázdná, nebylo komu dělati.

Vedle domu Klimšova stálo stavení soukeníka Trojana, zahrady byly jen nízkým plotem odděleny a sousedé dobří přátelé. Tam rozvila se sličná dcera kovářova Janička, tady hoch Trojanův Václav dorostl. Jaký div, že se děti našly! Prostince vyvinula se láska kovářovy dcery. A rodiče jim překážek nekladli.

Přišly však zlé doby. Vítězové bělohorští vystoupili proti straně podobojí a Trojan utrakvista, věrný víře otců, nechtěl převléci smýšlení, raději se zástupy jiných emigrantů utíkal ze své otčiny. Byl s rodinou vyobcován z Čech, „pod hrdla ztracením na časy věčné”. Klimeš zůstal. Žena jeho byla na smrtelné posteli. A když za vojny ovdověl, již domova neopustil. To se již nikdo neptal po víře, jen peníze chtěli vojáci. Sestra kovářova Lidmila byla vdovou a od smrti jeho ženy vedla mu domácnost.

Strasti v cizině do hrobu sklátily rodiče Václavovy. Hoch stál sám v moři cizoty, toužil po domově, po Janě. Zhusta donášeli od něho poslové zprávy. Nosili psaní s nasazením života, domů tajně přicházeli. Ale v poslední době nebylo o něm ani slechu. Emigrant Roháč přišel nedávno, po několik dnů prodlel u kovářů, ale o Václavovi nevěděl. Ztratil se v neklidné době jako kapka v moři.

Těžké srdce měla opuštěná nevěsta.

Po druhé hodině za noc dle českého obyčeje pirgloček se rozklinkal na rathouze, aby se domy hostinské zavřely. Po starém zvyku zbytečně teď potrhoval servus Petáček zvoncem. Šenky byly prázdné.

Jana odešla do své komůrky, Klimeš seděl ještě v hlubokém zamyšlení. Celý smutný obraz posledních let vystupoval mu před očima.

Co bylo jásotu po Čechách, když na podzim r. 1619 přijížděl od Slaného ke Praze mladičký král Němec Fridrich z Falce s chotí! Co nadějí v něho skládáno! A král jen radovánky sháněl, neměl lásky k lidu, k zemi... Byla veselá zima na Hradčanech - kratochvíle za kratochvílí a země se chvěla. Král dobrodruh peníze potřeboval; památky drahé zašantročil, kostely loupil, i zvony z celého království chtěl prodati. Nešťastná Bílá hora byla jeho dílem... Řetěz útrap neměl konce. Král „zimní” zbaběle prchl slezskou silnicí k Vratislavi. Jak řádil v Nymburce, že mu honem nových koní nedali! O, že tenkráte jej propouštěli! V červnu na to hrozná krvavá exekuce před radnicí staroměstskou ohromila celý národ - dvacet sedm mučedníků vykrvácelo za své přesvědčení... Výkvět národa prchal ze země, cizinci, pronárod ze všech konců světa, divných jmen a podivné řeči, jako kobylky se nahrnuli - řeč, víra, poctivé mravy zhynuly.

Paní Lidmila probudila bratra z myšlenek: „Písař Hans Volf se zle hněvá, že ho Janička odmítla. Šly jsme obě ráno rynkem. Sotva se birýtu dotkl, když nás potkal.” Paní Lidmila začala hovor o přivandrovalém písaři, který Janu loudil, ale byl rázně kovářem odbyt.

„Hejsek s jedovatýma očima pálí kopřivou, o koho zavadí. Ďábel jej na provázku vede. Zlý duch města je Volf -,” ulevil si kovář, chystaje se ke spaní.

„Nelíbil se mi nikdy hladký švihák. Ani česky pořádně neumí. Jazyk se mu plete... Janičku na potkání pohlcoval očima,” přitakala Lidmila.

Na dveře domovní někdo prudce zabouřil. A zase s hurtem padaly nové rány jako halapartnou.

„Kdo se tak pozdě dobývá -?”

Paní Lidmila zbledla, svítila Klimšovi na chodbu, a chvěla se strachem.

Znova rány a křik.

„Otevři císařskému právu!”

Kovář odstrčil závoru a do síně vhrnulo se klubko ozbrojených mužů. Vpředu vežel zarudlý císařský rychtář Tobiáš Dubský, zestaralý muž, za ním městký rychtář s ponocnými a vzadu vychrtlý Hans Volf, jehož oči svítily jako uhlíky.

„Emigrant Petr Roháč se u tebe skrývá? Vydej jej právu!” Rychtář zabodl oči ve tvář Klimšovu.

„Není tu! Je-li ti libo, prohledej stavení se svými škaryanty!”

„Máme jistou zprávu, že se u tebe peleší po několik dní,” zasyčel Tobiáš.

„Vyřídil své věci a dnes ráno odešel.”

„Zapomínáš, pane Víte, že císařským patentem z 22. aprilis léta 1637 je poručeno, aby nikdo emigrantů nechoval pod pokutou tisíc kop?”

„Vím... Divím se však, že ty najednou mu věnuješ tolik pozornosti! Máme teď jiné starosti!” Tvář Klimšova se zamračila. „Lépe člověka zdvihnouti, než zkaziti.”

Noční vetřelci se nepouštěli do hledání.

„Známo, že jsi zakuklený husita! Roste vám zase hřebínek? Až bude po vojně, odpykáš ty i jiní!”

Rychtář s průvodem vyšel ze síně.

„Až bude -!” pověděl kovář a přibouchl dveře.

II.

Nad radnicí rozklinkal se odpoledne v den památky mistra Jana Husa zvonek, svolával obec ke schůzi. Zněl teskně jako umíráček, naříkavé zvuky rozběhly se městem.

Sousedé se trousili k radnici. Zůstalo jich tuze málo v městě. Před vraty radnice v rynku hovořili někteří o pohromě, která se valila ne město. Byl v houfu starý bělovlasý primas Václav Tyrš, kovář Klimeš, Svoboda, Strnad, přišel Adam Trubač, Václav Zyvald a jiní.

Po druhé odzvonil servus a hrstka konšelů vcházela do radní síně. Naposledy se objevil pyšný císařský rychtář Tomáš Dubský, otylý a holohlavý, zvaný Žabí král. A ním jako stín se plížil ryšavý písař Hans Volf, jeho zlé svědomí.

Celá obec byla pohromadě - a nebylo sousedů nad dvacet. Lehce sesedli se kolem jediného stolu a purkmistr Adam Trubač je přivítal.

„Doléhá na nás nová starost,” pravil vážně. „Od Nymburka a Poděbrad ozývá se denně silná střelba, Švédové již po okolí města loupí a dva pluky rejtharů jsou na cestě do Kouřimě. Poraďte, co máme činit, jak se opatřit -?”

Zavládlo trapné ticho, sousedé sklonili hlavy.

„Těžká rada -!” promluvil po chvíli Klimeš. „Sotva se sbíráme k životu, hned nás nová pohroma srazí. Příšera hladu se plíží a mor již se ukázal. Ke všemu se ani sami nesnášíme!” Pohled kovářův utkvěl na rychtáři.

„Kde zůstali císařští, kteří nás mají hájit -?” ptal se Svoboda. „Snad bude o tom věděti rychtář Dubský -?”

Rychtář zbrunátněl v tváři. „Jak bych já věděl -?”

„Vykonáváš přece stále horlivě císařskou vůli -!” pravil Klimeš. „Chodíš za noci po staveních, hledáš emigranty -”

„Je to má povinnost!” odpovídal podrážděně Dubský.

„Jen abys všecky povinnosti konal tak pilně!”

Sousedé se usnášeli, jak utišit obecní věřitele, jak zachránit město před švédským vpádem. Zavolali obecního sluhu Jana Petáčka a uložili mu, aby se vypravil do Prahy s listem. Měli v Praze svého prokurátora a jeho přispěním chtěli si vypůjčit několik kop grošů.

Nežli se však Petáček ráno vydal na cestu ku Praze, vjel branou do města houfec švédských rejtharů.

Každému z řemeslných rváčů hledělo peklo z očí. Měli železné klobouky, plechy na hrudi, kordy a pistole v rukou, chtěli nahnati strachu. U radnice slezli s koní a vůdce jako hora ptal se pánovitě Petáčka, kde že je purkmistr?

Přivedli Trubače a voják mu ukázal jakousi škartu.

„Kapitán Pfuhl z Poděbrad posílá psaní městu Kouřimi,” pravil úsečně voják. „Potvrzení mám přinésti.”

Purkmistr obracel škartu v rukou, nevěděl si rady. Psaní švédských kapitánů neznamenala nikdy nic dobrého a Pfuhl měl strašnou pověst. Říkali mu „krvavý pes”.

Odkázal Trubač rejthary do hospody a svolal obec. Sešli se měšťané a četli krátké, ale zdrcující psaní Pfuhlovo:

„Do dvou dnů odvede mi Kouřim sto dvacet tolarů vojenské kontribuce. Jinak udeřím na město a vypálím je...”

Psaní poplašilo a poděsilo sousedy. Sklonili hlavy a všichni mlčeli. Město bylo zchuzelé, obrané, bez groše. Kde vzít najednou dvě kopy rýnských tolarů -? Rána za ranou šla na město a hoře nemělo konce.

Zavolali rejthara a starý primas mu pověděl, že vydrancované město nemá peněz.

Voják zakoulel očima, zakroutil knír a suše se zasmál.

„Takovou písničku slyšíme všady -! Ale přece lakotové zaplatí...! Chcete-li vydati město zkáze, neplaťte...!” Svraštil obočí a chystal se k odchodu.

„Jsme obráni, sekerou není čeho utnout,” krotil jej purkmistr Trubač. „Právě jsme chtěli vypravit posla do Prahy pro půjčku na úroky z obecních dluhů...”

Mávl rejthar rukou a že mu do nářků měšťanů nic není... Hrubě žádal za potvrzení listu kapitánova.

Petáček již do Prahy se nevypravil. Uvázla na jeho bedrech nová, horší práce. Chodil po městě s bubnem a ohlašoval, aby každý obyvatel přispěl na výpalné, jak může, nemá-li město býti zkaženo do kořene.

Zděšení měšťané se nutili ze všech sil. Platili obilím, dobytkem, i sladem. Ustrašení lidé odřekli se posledního, aby uspokojili hladového kapitána a odvrátili od města hořký osud.

Tři sousedi přivedli své hubené klisny. Jana Klimšová sňala s hrdla hollandský dukát a odevzdala jej pro záchranu města. Jiní dali poslední oděv, vybrali z truhel chudé zbytky parády, rodinné památky.

Jediný císařský rychtář Dubský nedal nic, zavřel svůj dům.

Kam stačila všecka obětavost! Když se druhého dne vypravil purkmistr Trubač a kovář Klimeš s výpalným do Poděbrad, nevezli na voze ani poloviny žádané kontribuce.

Nebyla jejich cesta snadná. Kraj byl zaplaven švédským vojskem. Nebyli by ani do tábora dojeli, kdyby nebylo švédské salvy guardie, která jim razila cestu.

Když se dostali do Poděbrad, uzřeli dokonalou spoušť, jaká čekala na Kouřim. Havířský kostelík za Labem byl proměněn v chlév pro koně, zpustošené město hemžilo se vojskem, domy byly vybity, v rynku i po ulicích mořem hučely tisíce vojáků.

Stráž dovedla Kouřimské do zámku před kapitána Adama Pfuhla. S divnými pocity předstoupili poslové před pověstného škůdce, který se vychloubal, že dal spáliti na osm set českých osad.

Purkmistr Trubač přednesl prosbu za ušetření města, předložil kapitánovi soupis všeho, co se vybralo na vojenskou kontribuci.

Pfuhlovi naběhly žíly na čele, hodil Trubačovi papír k nohám. „A s tím se opovažuješ jíti ke mně na oči -? Mám tě dáti hned pověsit či zastřelit -?”

„Město je ve strašné bídě...” vysvětloval Klimeš.

„Lžete, psi...! Sto dvacet tolarů je málo! Zaplatíte pět set, zástěrkáři! Do zítřka celý racion - nebo ho dobudu mečem a ohněm! Zašlápnu vás...”

Velitelsky ukázal poslům ke dveřím.

III.

Kouřim ušla jako zázrakem zkáze. Nežli vypravil Pfuhl své dragouny k pálení města, přišla zpráva, že císařští se sbírají kdesi u Znojma. Dal se na cestu proti nim.

Za Pfuhlem přišli do Polabí jiní a horší. Se světa zmizela dobrota, zašla krása. Nestačili sousedé odváděti do švédského lešení v Nymburce mouky, chleba, obilí a sladu. A lačný nepřítel neměl stále dosti, upomínal, hrozil. Městem rachotily těžké nákladní vozy, zněly pusté kroky, práskaly biče... Strašná vojna ve své hrůze nepolevovala, rány se nehojily. Týraní a ohlušení lidé ztupěli, potáceli se bědně válečným vírem. Umírali zoufalci tiše jako předurčené oběti. Smrt jim byla vysvobozením.

Za mlhavého jitra bil zvon na poplach, po městě nastal chvat, shon.

„Švédové u velikém počtu táhnou od Brodu!” neslo se zděšeně ústa od úst.

Dusot a hluk se blížil. Korneta za kornetou klusala k bráně jako hrozivý černý mrak. Ukoptění vojáci surového vzhledu, v sedraných šatech budili hrůzu. Za jízdou šla pěchota, knechti s pikami, mušketýři s těžkými půlháky, roty se svými prapory... Proud neměl konce.

U brány se vůdce zastavil. Primas mu podával klíče. Se smíchem je přijal otrlý voják s červeným nosem a hned je zahodil.

„Pokorou nás neopijete!” pověděl hrubě. „Raději přines konvici vína, starý pleticháři!”

Přijel s průvodem generalisimus. Kázal zastaviti, přísně hleděly jeho oči na lid u brány zpod opeřeného širáku. Přivedli primasa k němu.

„Do poledne mi odvedeš, plesnivče, tisíc říšských tolarů! Jinak dáme město v plen!”

„Nemáme -,” vzdychl primas.

„Jalová řeč - a můžeš pro ni viset -!” pravil chladně nejvyšší velitel.

„životy nám můžete vzíti... více nemáme...”

„Tvůj kožich se mi hned hodí...!” zasmál se nejvyšší.

Primas kožich svlékl a hodil jej k nohám vojákovi. Sesypali se na něj a vedli s sebou do města.

Na náměstí rozbili Švédové tábor, zůstali hrozivě v plné zbroji.

Před polednem zazněly břeskně zvuky trubek. Rotmistři dávali znamení k plenění po městě.

Vojáci se hnali za kořistí. Nastala vřava, peklo vychrlilo svoje hrůzy. Hladoví dravci se vrhli na oběť, rozběhli se po domech, město ovládl běs vraždění.

U Klimšů zabouřili Švédové na vrata.

Jana stála právě na pavláčce a hleděla v mlhavé dálky, kde se honily těžké mraky. Tiskla hlavu ke sloupu řezanému a její myšlenky letěly daleko... Kde je Václav -? Psával vroucí listy, toužil - a najednou ve zlých časích umlkl nadobro.

Paní Ludmila bez oddechu přiběhla.

„Honem se ukryj, dítě zlaté...! Švédové jdou...!” A za ruku ji vedla do komory, dveře za ní zavřela. Sama uběhla na půdu.

Na síni se strhl hluk, vojáci vrazili do stavení. Hrdlovali se s kovářem. „Přines pálené víno na uvítanou!” Hulákali, tlačili se do světnice. V temnu u vrat zasvítily zrádné oči písaře Hanse Volfa.

„Nemám než chléb a kousek masa v jíše...” Kovář snesl, co bylo. Podával vojákům, sám jim sloužil.

„Nestojíme o tvé varmuže! Otrávit nás chceš...?” Vojáci mísu smetli pod stůl a začali hledat.

Vybíjeli truhly, tloukli nádobí.

Ušklíbl se v koutě písař Volf. „Kovář má dceru, holubičku něžnou... Ukryl ji před soldaty...”

Vojáci se drali ke komoře. Skokem stál Klimeš u dveří k obraně. Mocné rány srazily jej k zemi. Zdivočelá chasa kradla, loupila, vraždila.

S půdy snášel jakýsi hromotluk v náručí omdlévající paní Lidmilu.

„To je růže odkvetlá!” smál se Volf. „Dcerka je poupě v rozpuku...”

Z komory úpěnlivý výkřik prořízl vzduch.

Rozlétla se znova vrata. Mladý urostlý švédský důstojník s četou vojáků vrazil do síně. Meč se bleskl v jeho ruce a hned plochou rozdával rány vojákům.

„Ven, bestie...! Pardioni - padouši...!” volal rozhněván důstojník. Bil v pravo, v levo, pronikal zástupem ke komoře.

Obraceli se vojáci po něm... Kdosi vykřikl: „Fendrich české roty...!” Honem jako zmrskaní psi tlačili se Švédové ze dveří, plazili se, syčeli... Někteří měli posměšný rys kolem úst.

„Chce pěkné sousto pro sebe...,” vrčeli vzteklí psi.

Po chvilce byl dům prázdný.

Praporečník české setniny Václav Trojan na lože uložil Janu a skláněl se k ní. Nejkrásnějšími jmény ji volal k životu, čekal na její vydechnutí.

Otevřela oči, byla poděšena, vysílena... Zraky její setkaly se s jeho horkými pohledy.

V rozpačitém studu tázala se: „Ty jsi u Švédů -?” Mdlý úsměv měla v tváři.

Václav vyprávěl úryvkovitě Janě, jak Čechové v duhalském regimentu utvořili svou setninu, aby se dostali domů. První cesta mladého praporečníka byla v Kouřimi k Janě. Přišel ve svrchovaný čas.

Vojáci si vedli po městě jako posedlí. Šli na jisto. Věděli o každém úkrytu, vypáčili sklep v radnici, pobrali sirotčí jistoty i kostelní klenoty. Bili dobytek, loupili komory, lidi do naha svláčeli, ženy znásilňovali.

U chrámu vyrazili dveře a řádili jako zběsilí. Rozbíjeli, kradli, kameny s hrobek odvalovali, měď se střechy strhovali. Z bujnosti studně zasypávali.

V presbytéři stanul mezi nimi starý primas. „Z domu božího činíte peleš lotrovskou...,” pravil káravě.

Sesypali se na něj vzteklíci, vyvlékli jej z chrámu a zbili do krve.

Obloha ztemněla.

Umíral den, dílo spousty bylo dokonáno. Nebe zalévala rudá zář, průvodce švédských dragonád. Hořel městký mlýn, zárubnický dvůr, stodoly na předměstí stály v plamenech.

Obraz V. Černého

U kostela ležel primas s rozbitou hlavou.

Větry roznášely zoufalé výkřiky lidu.

U Klimšů olejový kahan ozařoval mdle zpustošenou jizbu. Paní Lidmila spala na loži. Kovář s ovázanou hlavou odpočíval v lenošce, Jana seděla u jeho nohou a vyprávěla o svém záchranci Václavovi. Rychle se zotavila, mládí zase kvetlo na jejích rtech.

„A kde je dobrý hoch -? Proč nejde ke mně -?” sháněl se Klimeš.

„Je u domu na stráži s krajany, aby znova Švédové sem nevnikli...” Jana bála se říci více.

„Jdi a přiveď jej - ať obejmu našeho vysvoboditele!”

Jana vyšla. Po chvilce přiváděla Václava. Stanul v přítmí u dveří. Klimeš hleděl na něj vytřeštěnýma očima.

„Kdo je ten švédský voják -? Co tu chce -?” Tvář kovářova byla bledá.

„To je Václav...!” šeptala Jana vzrušeně.

„Václav...!” vzdychl kovář. „A jak jsi přišel do švédského kabátu -?”

„Na divných cestách, s divnými lidmi...” Václav přistoupil ke Klimšovi.

„Se švédským vojákem nemám co činit,” pravil tvrdě kovář ledovým hlasem.

Václav stál jako socha, panna tlumeně štkala. Sladká víra milenky byla otřesena.

„Křivdíte mi...” odpověděl Václav. „Vracíme se z vyhnanství a nemůžeme jinak, nežli s vojskem švédským...”

„S těmi, kdo nás tupí, kdo zabíjí...? Koho chce nebe trestat, zatemní jeho smysly. Přišli již jednou vyhnanci se Sasy a přivedli lupiče... Václav býval hodný hoch, dceru jsem pro něho choval...,” hovořil kovář k sobě. „Vojáka švédského neznám...”

Jana zaúpěla v tísni srdce.

„Máme slib královny švédské, že budou opět Čechy svobodné.”

„Oh, sliby královské! Známe je již dobře...”

„Zachránil nám Václav životy -,” zaúpěla plaše Jana.

„Lepší by byla smrt...”

Václav vycházel zdrcen těžkým krokem ze dveří. Byl pokořen, chvěl se na celém těle. Nikdo ho nevolal zpět, nikdo nezadržel... Hruď pálila bolestí, oči slzami.

Časně zrána druhého dne padla rána z tarasnice. Trubky svolávaly vojáky k pochodu. Pořádaly se houfce, rachotily bubny, hrčely vozy artilerie s municí. Uprášení, zpocení kurýři projížděli městem.

Šel i český pluk se Švédy, ale Václava Trojana v řadě nebylo.

Ztratil se... Darmo jej hledali soudruzi, nebylo po něm stopy.

Zmizelo v těch dobách vojáků bez počtu - a nikdo se po nich nesháněl. Každý se staral v bouři sám o sebe.

Švédové utíkali ke Kostelci, měli naspěch, silnice jim nestačila.

Císařští jim byli v patách.

IV.

V Kouřimi pochovávali primasa bez kněze, bez zvonů. Vyschly slzy, umlkl pláč. Mrtví pochovávali mrtvé.

U Klimšů bylo smutno, prázdno a ticho. Kovář se pozdravil, ale sešel, zestaral. Na duši mu hlodala bolest, tisíc háďat zakouslo se do srdce a ssálo teplou krev.

Litoval pozdě svého výbuchu, odsouzení dobrého Václava. Byl by rád odvolal svá prudká slova, ale Václav se nevrátil...

Zima přituhovala. Prosinec se zabělel popraškem sněhovým, a země zmrzla na kost. Třeskutý severák vanul z Polabí.

Švédové se stahovali ke Kolínu, císařští se hnuli od Prahy. Mezi předními strážemi docházelo již k přestřelkám. Švédové neměli píce ani munice a neštítili se žádného násilí, aby vynutili poslední groš na českém lidu. Jímali v městech přední osoby a teprve za velké výkupné je propouštěli. Kde nedostali peněz, mstili se krutě na zajatých.

Primatora Tichého z Vysokého Mýta dlouhý čas vláčeli s sebou na pochodech světem, věznili jej na Poděbradech a na hradě Veliši. Město nemělo čtyři tisíce tolarů na jeho hlavu.

Také Kouřimí proletěla švédská hlídka, sháněla se po primasovi. Odkázali ji na hřbitov, kam Švédové pomohli starci. Rychtář Dubský byl ušetřen. Měl písemnou pochvalu Švédů, že jim prokázal zvláště dobré služby, a jeho svědomí bylo široké. Odjeli vojáci s nepořízenou.

Přišly vánoce roku 1639.

Po Švédech nebylo památky, zpustošené město bylo bez života. Hrstka žebráků prožívala hrozné doby. Strojilo se k bitvě u Kolína.

Byla hluchá noc.

U Klimšů seděli při kahanci kolem stolu, vzpomínali.

Najednou se otevřely dveře a objevil se Václav. Neměl již švédského kabátu, přišel tajně a tiše ze svého úkrytu ve zbořeném klášteře. Klimeš nemohl uvěřiti svým očím, které se zakalily slzami.

Objal jej vroucně, všecko bylo zapomenuto.

„Přece trocha radosti v přívalu hoře...!” Velké, dobré oči kovářovy zářily. „Ale, odvážný hochu, pro uprchlíky je prach a olovo, padneš-li Švédům do rukou!”

„Sloužil jsem dobrovolně, věřil jsem, že nesou zemi osvobození. S lupiči nepůjdu.”

Jana se přemáhala, aby nezajásala radostí.

Chvíle tichého štěstí, draze vykoupené, netrvaly dlouho. Do města dolétla zpráva, že císařští táhnou od Brodu ke Kouřimi.

Znova se zachvěla hrstka lidských stínů, kterým zůstala jen láska k životu. Otupěli žebráci v městě ranami, duše jejich byly uvláčené, čekaly konec světa... Ale v novém nebezpečí opět ožili, spleť lidské bídy se zavlnila. Neštěstí se blížilo jako černý mrak.

Zděšeně pobíhali lidé po náměstí, tiskli se k sobě, hledali záchrany. K radnici se tlačily hloučky, čekaly radu, pomoc.

Plačící ženy, vyhublé a bledé, klekaly v úzkosti u dveří chrámových, divné vzdechy draly se jim z prsou: „Hyneme v Čechách a nebe nevidí naší bolesti, neslyší našich vzdechů... Hory, padněte na nás, pahrbkové, přikryjte nás...!”

Sestoupil Václav s věže a pověděl zástupu: „Vojsko se spouští s Lipské, nelze jeho konce dohlédnouti. Neprodlévejte, zachraňte své životy...! V lesích sázavských bude bezpečněji!”

„Chcete zasněženými cestami utíkati do pustých lesů, chcete zajíti tam hlady -?” vykřikoval písař Volf. „Jenom nepřítel císařův může vám tak zle raditi!”

„Švédský sběh nám chce rozkazovat?” Zraky rychtářovy zabodly se do tváří smělého hocha. „Je špehoun...! Proti císaři štve zrádce...!”

„Zrazuješ ty, rychtáři!” odbyl jej Václav. „Spojil jsi se nedávno se Švédy a teď zase císařské vyhlašuješ za vykupitele, čekáš zázraky. Jsi vlk v rouše beránčím...”

Trnuli kolem a rychtář zdvihl pěst.

„Do vězení tě vsadím!” sápal se na Václava. Ale se zlou se potázal. Zástup stál na straně Václavově.

„Nečiň rozbrojů v těžké chvíli!” okřikovaly hlasy Dubského. „Seješ koukol! Pro cizáky se nadchneš a vlastní lidi bys utopil na lžíci vody...”

Zaťal rychtář zuby a ztratil se i s písařem.

Mnozí přijali radu Václavovu a byli hotovi k útěku.

„Nemohu opustit města,” pravil klidně kovář. „Slib mě váže.”

Loučili se chvatně, k Malotické bráně hrnuli se uprchlíci z města úprkem.

„Chraň mi Janu!” kladl Klimeš při rozchodu na srdce Václavovi. Život v mládí je drahocenný dar... Budu duchem s vámi...”

Pražskou branou hřměly kroky vojska, dupot kopyt koní, rachot vozů. V čele mušketýrů vjížděl do rynku císařský hejtman Lamberg, studené, bezduché tváře. Zamračeně hleděl do prázdných ulic, na zpustlé, spálené domy.

Rychtář se hlásil hejtmanovi, vítal císařského osvoboditele lísavou řečí, měl za to, že jeho drzé čelo a hadí srdce vyhrají. Těšil se na chvíli odplaty svým odpůrcům.

Hejtman ho neposlouchal. Vojáci jej obklopili, vzali na rukojmí do radnice. Zdrtilo rychtáře divné uvítání. Stráž jej hlídala, aby neutekl.

Divně se zamotala vlákna.

Vojáci se dali v plen, vrhli se nejprve do zachovalého domu rychtářova.

Ožebračené město neuspokojilo nových lupičů, vojáci se hrozně vymstívali. Rozbíjeli, na co přišli. V radnici i listiny městké roztrhali a na hromadě spálili. Kostel a školu vybili, nářadím topili a u ohňů se ohřívali, po lidech stříleli.

U rychtářů bylo veselo. Chytrá paní Apolena dovedla se novým hostům zalichotit. Byli okouzleni a lační otroci vášní jako bezhlaví šli za svůdnou ženou.

Přiběhl písař Volf na radnici, žaloval rychtáři. „Viděl jsem paní Apolenu v náručí vojákově - líbali se...”

Pohlédl na něj zuřivě Dubský. „Ještě ty zvyšuješ mé utrpení -? Vyprosti mě a udělám hned pořádek...!”

Podařilo se písaři osvobodit rychtáře, uprosil stráž. Spěchali oba do domu na náměstí a přišli k hodům.

Rychtář zavolal paní Apolenu, spaloval ji pohledy a zahrnul prudkými výčitkami. „Vedeš si jako rufka běžná, s vojáky se objímáš... Z bláta jsem tě zdvihl, jména svého však nedám zmazat! Jsi ženou císařského rychtáře, jako slunce máš svítit...”

Paní se jen trpce usmála, nezkrocená pýcha se v ní vzbouřila. „Jsi směšný svou žárlivostí -”

Rychtář na ni nestačil. Hněvem přikrýval svá muka, vylil si zlost na měšťanech. S vojáky vydal se městem.

Zlý duch byl puštěn ze řetězu, po městě se rozléhal pustý řev, peklo se rozběsnilo.

Druhý den z večera odjížděli vojáci z Kouřimě.

Paní Apolenu před sebou na koni pevně svíral vousatý rejthar. Nedbal slz ani proseb krásné ženy, odvážel si kořist.

Za vojskem na řetězu při voze vlekl profous šibala písaře Volfa, který bránil do krve krásnou paní.

Zase hořelo město a nikdo ho nehájil. Plaménky vyskakovaly na prejzové střeše rychtářova domu a ve chvíli bylo celé stavení v jediném plameni.

Rychtář Tobiáš Dubský, zmořený a zemdlený, potácel se rynkem. Byl bez klobouku, oplešalý, a hrozné, vyhořelé oči jako dvě rány hleděly ztrnule, svítily kalně. Oškubaný višňový kožich visel mu s ramen, stařec šklebil se příšerně.

Sedl do sněhu pod pranýřem, ruce zaťal křečovitě. Hleděl vytřeštěnými zraky na sloupy dýmu, na zářící výheň svého domu.

Najednou rozchechtal se šíleně a zmodralé rty vyrážely vrývavě duté výkřiky: „Konec světa...! Konec světa...!”

Rubínové slunce ukládalo se do lesů. Západ fialověl, tma houstla.

KONEC