Perspektivy 2005  01/2005   Bude válka v Iránu?

 

Moje vzpomínky : Jak jsem viděl protektorát

(K šedesátému výročí osvobození Auschwitz)



O světové události jsem se začal zajímat toho dne, kdy jsem se vrátil ze školy a našel svou matku v pláči. Co se ti stalo, chtěl jsem vědět. "Němci nám ukradli republiku", slyšel jsem. Když jsme se pak ve škole začali učit němčině, do hlavy mi nelezla, byl to pro mne jazyk zlodějů. Ale měl jsem pocit, jako mnoho Čechů, že náš prezident Hácha nás přece jenom chrání a že Hitler není tak zlý, jak se tvrdilo dřív.

Sestru mé matky sice na rok nebo dva zavřeli v Terezíně, ale nakonec pustili. Teta neměla děti, se strýcem oba pracovali a postavili si hezkou vilku na předměstí Prahy. Nějaký anonym, možná závistivý soused, ji udal, že je komunistka, gestapo udělalo prohlídku a našlo u ní vlastenecké letáky. S otcem jsem v rychlosti zakopal některé naše knížky na zahradě, ale k nám s prohlídkou nepřišli.

O zatýkání židů jsem slyšel, ale celých pět let jsem jedinou žlutou hvězdu neviděl. Jeden můj kamarád byl sice obřezaný a odcházel ze školy, když byla hodina náboženství, ale nenapadlo mě z toho usuzovat, že by mohl být žid. V sobotu nebo v neděli učitel "jiné víry" jezdil za ním domů. Otec tohoto spolužáka byl ve vesnici známý udavač a svině, udával později i komunistům.

Žili jsme totiž u dědy na venkově, do školy jsem dojížděl vlakem, můj otec pracoval v Praze. Jeho zaměstnavatelka, židovka, ulétla do Londýna a svěřila podnik své matce. Stará paní věnovala hodně času stykům se známými, šeptandě a zahraničnímu rozhlasu a předávala zvěsti svým zaměstnancům, díky čemuž jsem byl dost informován, případně dezinformován.

Například báchorky o pérákovi, který podřezával hrdla na ulicích Němcům. Nebo o tom, jak Němci jezdí očkovat do českých škol, "aby děti zblbly". Kvůli tomu, když naše škola dostala německou návštěvu, byl jsem zděšen a uvažoval jsem, mám-li riskovat skok oknem ze třídy v prvním poschodí.

Ale byli to jen inspektoři a učitel jim nabídl, že zahrajeme německy nacvičené divadélko. Inspektor jako s uděláním zvolil mne na místo navrhnutého výtečníka, a ukázal jsem se hotová nula. Nedělal mi ale výčitky, a pokud jsem mu německy rozuměl, povzbuzoval mne k učení, abych díky znalostem posloužil svému národu.

Z Londýna tvrdili, že zvítězí-li Němci, deportují nás na Sibiř, avšak časopisy pro mládež a výchova, kterou nám Němci dávali, svědčily spíš o úmyslu počítat trvale s naším přátelstvím. Proč by jinak vynakládali úsilí naučit nás dobře česky a německy ? Natáčely se skvělé filmy podle Jiráska, Baara, Němcové, Klostermanna, Drdy... Německá Defa zaměstnávala české umělce a cenila naši kulturu (třeba film "To byl český muzikant" o Kmochovi...)

I protektorátní tisk měl svou informační cenu. S dědou jsme vystříhávali z novin mapky z východní fronty a podtrhávali Rusy dobytá města. Stalo se, že nás při tom přistihl nějaký pojišťovák nebo obchodní cestující a udělal nám kázání, že je to nebezpečné a ta jména máme psát na oddělený papír.

Druhý můj děda byl národní socialista, jehož zármutkem bylo, že jediný žijící syn byl mezi zakladateli KSČ, znal se dobře s Kopeckým, Zápotockým, Sauerem, s jejich delegací navštívil SSSR. Když přišli Němci, na pár dní byl strýc zatčen, ale jeden Němec se za něho zaručil a svěřili mu dokonce řízení továrny, v které byl do té doby účetním, a která patřila židům.

Jak válka pokračovala, německému průmyslu se nedostávalo pracovních sil a naši muži, nejprve svobodní, pak i ženatí, museli do Německa. Měl jsem tam dva strýce. Nakonec i otec musel do průmyslu, do továrny na letecké motory v Jinonicích. Jakmile mohl, šel radši ke krompáči na dráze. Podnik v Krakovské ulici v Praze pak matka majitelky zavřela. Viděl jsem ji před koncem války. Dcera se v Anglii vdala, její muž, rovněž žid, jezdíval po válce do Prahy kšeftovat s bolševiky.

Moje teta byla tlustá, denně potřebovala injekce insulinu. Proto měli jsme strach, že zatčení nepřežije, ale kupodivu v koncentráku se jí zdraví hodně zlepšilo. Jak je to možné, nevím, nejsem lékař, ale je to fakt. Také mamince rostl nějaký nádor do mozku a jelikož v krajské nemocnici se to neodvažovali operovat, byla převezena do německé nemocnice. Tam ji zachránili a dožila se téměř sametové revoluce.

Němci mi neubližovali, zato snažil jsem se škodit já jim. Pokud existovala v kraji skutečná podzemní činnost, a jistě že existovala, pak jí mohly naše lumpárny vadit, neboť policie byla povinna hledat pachatele. Ale co můžete od mladého hlupáka čekat ? Každý se snažil hrát si na hrdinu. Například kradením nám nepotřebných modrých žároviček z německých aut a vlaků - měl jsem jich plnou krabici. Nebo jsme pomazali hořčicí kliku dveří, kudy šla vysoká šarže.

Zato nebyl jsem klidný, když otec našel vyhozený z vlaku nabitý revolver a neodevzdal ho - na to byl vyhlášen trest smrti ! Děda z něj vystřelil, aby se pročistil, pak ho někam schoval a dodnes nevím kde je.

V lesíku u vesnice jsme s klukama lezli do stanů wehrmachtu, otravovali je, nikdy na nás nebyli hrubí. Školní brigáda na chmelu v Sudetech byl celkem dobrý výlet. Brigáda se tomu ještě neříkalo, ale zpívalo se, bylo veselo a Němci vařili slušně. "Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě" (taková odnož Hitlerjugendu) nám organizovalo desítku turné pražských divadel. Klasických a vlasteneckých knih za protektorátu vycházelo víc jak za první republiky a byly velmi levné.

Přišel nám korespondenční lístek neznámého ruského zajatce, naši adresu opsal z balíčku, který jsme poslali strýci, "totálně nasazenému" (tak se říkalo nucené práci) do Rajchu. Prosil o trochu chleba a drobným hustým písmem v azbuce popisoval, jak v lágru umírají hladem, jak se s Rusy a Ukrajinci zachází. Stalin nepodepsal dohodu o válečných zajatcích a Hitler toho zneužil. Rusů zemřelo po dobu války mnohokrát víc, než židů.

Nálety byly, párkrát šlo se do sklepa. Horší bylo, že za náletu vlak zastavil a museli jsme zalehnout v polích. Bombardování jsem přímo nezažil, jen viděl výsledky. Ke konci války spojenci létali i ve dne a viděl jsem jednou, jak z letadla vypadla bomba. Kdyby byla oválná, měl bych naději přežít, ale byla kulatá... To znamenalo, že padá přímo na mne. Lehl jsem, rukama přikryl týl a čekal smrt... Ale nebyla to bomba, jen prázdná nádrž a větřík ji odvál někam pryč.

Jak se fronta blížila, docházelo k přesunu uprchlíků, zajatců, přestřelkám, požárům aut a různým krutostem. Na zastávce vyvěsili čs. prapor, Němci přišli a nařídili jej sundat. Vesnice sbalila nejnutnější věci a rozhodla se utéct do lesů. Po silnici Rusové se přihnali tak rychle, že nebyl čas. Souseda před mým zrakem srazilo jejich auto, ale uzdravil se. Z nohy mu koukala přeražená holenní kost.

Rudou armádu jsme vítali jako osvoboditele. Prostě někdo řekl "jde se vítat", každý to oznámil sousedům a šlo se. Mávali jsme projíždějícím vozidlům a když se kolona náhodou zastavila, zkusili jsme s nimi rozhovor. Nevím, zda vždy pochopený. Sousedka zavedla hovor na Vlasovce, jak jsme je měli rádi a pokládali za pravé Rusy. Vojáci radši opatrně mlčeli, nebo nechápali : "Vlasov - fašist, zrádce."

Já měl tu výhodu, že jsem už znal azbuku a základní slova. Na půdě totiž objevil jsem učebnici ruštiny. Byla vydaná snad ještě za Rakouska, psaná předrevolučním pravopisem. Když během války přišli Vlasovci, ukázal jsem ji jednomu z nich, v civilu byl prý učitelem. Když uviděl staré básničky a texty, měl slzy v očích, proto jsem mu knížku dal. Ujišťoval sice, že ji vrátí, ale jedné noci byli odveleni a ani se nemohl rozloučit. Po válce je Stalin dal většinou popravit.

O plynových komorách jsem neslyšel až do konce války. Ani od tety. Teprv potom, když jsem v Praze studoval a teta mne pozvala, abych přišel s bratrancem očesat obrovský višňovník, jsem se jí na ně zeptal. V Terezíně prý nebyly a třebaže potkávala vězeňkyně z jiných táborů, nikdy o nich neslyšela.

Němce jsem začal opravdu nenávidět až v květnu 1945, kdy nám na louce u vesnice Rudá armáda pustila film, v němž byli Němci hotoví ďáblové. Mimo jiné ukazoval celé minuty řezání velkou pilou živého člověka. Řev mučených nám naháněl hrůzu a rozléhal se na kilometry daleko. Jsem však schopen pochopit záměr udělat z diváka vraždícího robota. Jednalo se o sovětskou propagandu pro vojáky a proto předpokládám, že ji svěřili židovce W. Wassilevské. Pravý šok mne však čekal teprve s návratem židů z emigrace.

Zjara 1946 dostali jsme ve škole návštěvu manželů Spurných, kteří nás poučili o "skutečnosti" koncentračních táborů. Od té doby všechny školy v Evropě mají nárok na podobné školení, moje vnučka ve Francii snad každoročně. Nevím, kde berou tolik lidí, kteří "zázrakem přežili koncentrák". Ti moji byli vypasení, válku zřejmě prožili v přepychu za větrem, zatímco my byli vychrtlí a podvyživení, rok předtím jsme měli boláky na nohou - prý otrava z umělého medu (náhražka másla a cukru).

A slyšeli jsme věci ! Plynové komory, smrt na běžícím pásu, výroba peněženek a stínítek na lampy z kůže stažené z ještě živých lidí, výroba mýdla z lidského sádla, výroba rohožek z vlasů, pálení hory mrtvol v hluboké jámě, atd. Třásl jsem se hrůzou, několik nocí potom nemohl jsem spát. Když na to dneska pomyslím s chladným rozumem, vidím jak je to technicky nemožné.

Pak se toho chytli spisovatelé a umělci, z nichž mnohý chodíval na večírky s protektorátním s ministrem, a vyrukovali s koncentráční literaturou. Každý se snažil předstihnout ty druhé v realismu : ostnaté dráty, kouř krematoria, plynové komory, sadismus strážců, genocida židů, holokaust. Dnes existují tisíce filmů a tisíce knih ve všech zemích světa, které popisují zločiny nacistů tak hrozné, že je nemyslitelné, aby někdo zapochyboval o vyjímečnosti utrpení židů v dějinách lidstva.

V americkém šestidílném seriálu Holokaust vidíme plynové komory-sprchy, úplný nesmysl. No nic, film je určen pro primitivy, kteří uvěří všemu. Jiní popisují skutečné sprchy, kam pokaždé natlačili 800-1200 osob a pustili na ně vodu a elektřinu. To už možné je, ale jak dlouho asi trvalo odvážení a spalování těl? V Oswietimi (Auschwitz) nám nad hlavou ukazovali otvor nějakých 60x60 cm, kterým prý shazovali krystaly Zyklonu B. Ptal jsem se, proč neudělali otvor spíš vprostředku komory, což by bylo logické. Průvodce mi odpověděla, že vlastně ten otvor byl původně někde jinde anebo jich bylo víc.

Jakoby nestačilo odškrábnout omítku na stropě a zjistit, kde byl ! Zkrátka, hrají nám divadlo, ostatně ta místnost sousedící s kremací, do které vedou kolejnice, nikdy nemohla být plynovou komorou. Obsluhující sami by se otrávili. Taky nevím, jak se dvěma aparáty na koks mohli vykonat 350 kremací denně : každá trvá nejmíň půl hodiny a v noci to neběželo. Ale dejme tomu, že je odvezli do Březinky, kde prý byly 4 kremační pece.

Otec mého přítele vyprávěl, že na jaře 1944 zplynovali v Osvětimi půl milionu maďarských židů, on je očitý svědek, sám je vozil z plynu do kremace. Chtěl jsem vědět, jestli dostával od Němců nějaké léky, protijedy a lepší stravu, plynové masky, kombinézu, rukavice, kolik hodin a kde odpočívali... Ale kdepak, vůbec nic neměli, žádné výhody, ubytováni byli s ostatními vězni, jedli v práci a pracovali od rána do noci, tvrdí můj přítel. Zkrátka byli pašáci, vše viděli, vše vydrželi, neotrávili se, vše přežili. Jenže odporuje to zákonům fyziky ! ! Nejspíš to starý pán vyčetl v knize, vyprávěl, vyprávěl, až tomu sám věřil.

Lágr v Březince (Birkenau, 1944) měli Němci zřídit kvůli zlepšení životních podmínek, ve skutečnosti to byla nepochybně továrna na smrt. V každém dřevěném baráku spalo okolo 750 vězňů, jeden barák sloužil pro sanitární účely. Některé baráky vypadají sice trochu nově, ale což, to bude snad renovací.

Ukázali nám sádrový model geniální ďábelské budovy na vraždění, které prý fungovalo jak na běžícím pásu. Němci před odchodem budovu prý vyhodili do povětří, zničili plány, zahladili stopy ; zbylo jen 44 tisíc párů bot, kupa brýlí, kopa vlasů ve vitrině, četné fotografie. Zato dali nám přesná čísla : firma Degester sem dovezla 20 tun plynu v plechovkách, 5 plechovek vždy zabilo 1000 osob. Odhaduji váhu plechovky na 5kg, tedy celkem 800 tisíc otrávených, plus 400 tisíc snad popravených jinak.

Rád bych uctil památku l,2 milionu zemřelých židů (tří milionů podle dřívější pamětní desky) na tom samém místě, kde byli zabiti. Kde to bylo ? Divím se, že žádný potomek zabitého žida nesonduje terén, aby objevil základy té dvoupatrové budovy. Nežid, byť vědec, si to dovolit nemůže, byl by obžalován ze zlehčování nebo popírání holokaustu. Z celé návštěvy měl jsem dojem typicky sovětského muzea, kde málo co je autentické.

Pouze židé mají právo na památník. Klášter, umístěný v blízkosti tábora Auschwitz, vadil židům svým křížem a vedli s jeptiškami soudní spor. Když někde řeknu, že moje teta byla v koncentráku, lidi myslí, že jsem žid. Knížky a film vtloukly jim do hlavy myšlenku, že pouze židé trpěli. Psát pravdu se lidi bojí. Divná svoboda !

27. ledna se po celém světě slavilo výročí osvobození koncentráků. Celé dny nebylo možno otevřít televizi, aby člověk neměl nárok na poučování, svědectví, fotografie, rozpravy, dokumentární i hrané filmy o utrpení židů. Šedesát let to do mně už takhle lejou, ale tentokrát to přeteklo.

To se stalo i jiným. Norman Finkelstein, žid, jehož matka se vrátila z koncentráku, řekl : Podle mého názoru, je to právě "průmysl holokaust", který nejvíc šíří antisemitizmus svým vyděračstvím a způsobem, jak falšuje historii...

1/02/2005
 

 

Dodatek 21/2/2005 : Mám zde interview s francouzským hercem Dieudonné. On je černoch a ještě nedávno se společně s židy potýkal s naším nacionalistou Le Penem, který se umístil hned za Chiracem v prezidentských volbách 2002. Jednou v přímém televizním přenosu sehrál komickou scénku izraelského extrémisty, která se znelíbila židům. Od té doby si nikdo nedovoluje ho angažovat. Naštěstí pro něj, je majitelem divadélka v předměstí Paříže. Hraje v něm svou "autokritiku" (Mes excuses), diváci se svíjí smíchem a židé neví, jak představení zakázat.

Právě jsem byl lyžovat v Saas Fee ve Švýcarsku. Němčinu jsem už dávno zapomněl a mým zdrojem informací byly celý týden jen francouzské rozhlasové stanice. Z nich jsem se dozvěděl, že komik Dieudonné v Alžíru prohlásil, že oslava osvobození koncentráku byla "memoriální pornografie" a ministr justice Perben nařídil vyšetřování. Dva dny to opakovali.

Teprv po návratu do Francie jsem se v droboučké zprávě v novinách dočetl, že ten výraz je od izraelské historičky Judith Zertal a Dieudonné ji pouze citoval a že stejně svou "autokritiku" přestává hrát. V neděli večer v televizi ale znovu pohoršeně tvrdili, že přirovnává utrpení židů k pornografii a pozvaný komik Elie Semoun (žid) svého kamaráda jaksi obhajoval, že prý v dětství strašně trpěl vtipy o lidožroutech a že mu nakonec prasklo v bedně a ovládla ho fixní idea světové konspirace židů, že trpí paranojí : jestliže mu divadlo zakážou, bude z něj mučedník.

Kdyby běloch řekl něco o holokaustu, zavřou ho až zčerná. Ale zavřít černocha za rasismus ? Nadaného, oblíbeného komika ? Toho se vláda prozatím neodvažuje. Sověti se také neodvážili zavřít nejznámější disidenty. Co dělali ? "Léčili" je na psychiatrii. Naše "demokratická" televize zřejmě připravuje půdu pro podobný krok.

 

Dodatek 5/3/2005 : Před třemi dny na ostrově Martinik v Karaibském moři byl na parkovišti před televizní budovou komik Dieudonné napaden čtyřmi chlapy, kteří ho tloukli a kopali se slovy "tumáš černý parchante", avšak zasáhla místní policie a útočníky zatkla. Francouzská televize dosud neoznámila, že mají izraelské pasy.

Na tiskové konferenci dne 11. října 2004, Bruno Golnish, profesor mezinárodního práva a odborník na japonštinu, ohledně koncentráků odpověděl : "Konaly se deportace, byly plynové komory a miliony mrtvých. Jak deportovaní zemřeli, to je otázka pro historiky".

Následkem čehož byl později napaden židovskými studenty, kteří ho nevpustili do posluchárny a ministr ho na rok suspendoval. Dne 1. března disciplinární komise lyonské university rozhodla : po dobu 5 let nesmí prof. Golnish učit (ani japonštinu). Je to už nejmíň třetí universitní profesor vyloučený ve Francii ze stejného důvodu.

Není radno mluvit o židech nedostatečně uctivě...

 

Dodatek 23/1/2008 : Na programu německo-francouzské televize Arte běží dnes dokument Emila Weisse "Sonderkommando Auschwitz-Birkenau"; je to četba z rukopisů vězňů, odvážejících zabité nebožáky z plynových komor. Lejb Langfus píše, že měli masky, gumové holinky, dostávali vydatnou stravu... Tento rukopis, objevený prý v dubnu 1945, byl zařazen do osvětimského muzea teprve v roce 1970, tedy až poté, co vyšly texty dokazující nemožnost manipulace bez plynové masky s těly otrávených. Rukopis Zalmena Lewentala byl objeven 17.10.1962, 18 let po jeho smrti.

 

Moje vzpomínky : Jak nám vždycky lhali

(Dodatek z 9.6.2005) : Moje rodiče chodili do škol ještě za Rakousko-Uherska a soudě podle nich, tenkrát se věřilo tištěnému slovu. Naše generace tuhle výhodu už neměla ; protektorátní škola nás názorně učila, co je cenzúra. V učebnicích nám učitelé černou tuší vymazávali jména jako Masaryk, počínaje už první stránkou, kde z "Československého státního" se stávalo "Školní" nakladatelství.

Také noviny té doby nám dávaly příležitost učit se, jak se bránit oblbování. Propaganda v nich byla dost hloupá a možná, že to bylo i záměrně. Tak třeba stačilo nahradit větu "z Charkova německá armáda se takticky stáhla, aby mohla nanést rozhodný útok ze severu" větou "Němci byli rozprášeni a útěk na sever zastavila Rudá armáda " anebo větu "nedaleko Sicilie italská letadla potopila 250000 BRT" větou "na chvilku se tam vynořila americká ponorka a vylodění se zdá v dohlednu".

Protože jsme byli zvyklí, že okupační noviny lžou, věřili jsme pevně, že po osvobození píšou jen pravdu. Ale nepsaly, to pochopili jsme až později. Na dobré srdce Stalinovo a upřímnost Rudého Práva mnozí z nás sice nenalítli, zato uvěřili jsme všichni antiněmecké "hard" propagandě : Němci prý byli skuteční ďáblové.

Vězně nám ukazovali všude na oslavách, často v koncentráčním obleku, v průvodech, dostávali metály, vyprávěli o hrůzách, vyprávěli... Slyšel jsem je s tribuny vychvalovat některé politiky, komunistou Gottwaldem počínaje, odborářem Zápotockým a lidovcem Plojharem konče, s nimiž se všemi se prý seznámili v koncentráku.

Každý nadějný politik totiž musel mít ve svém životopise odboj, koncentrák a zahraničí... Proto měla velký úspěch "koncentráční literatura". Byla založená částečně na pravdě a těžko říct, kdy a na kolik procent šlo o záměrné klamání. "Reportáž psaná na oprátce" a "Deník Anny Frankové" možná nevznikly přesně tak, jak se nám vykládalo, ale mám k nim úctu pro lásku k lidem, kterou hlásají.

Zato zajímá mne cíl, který (kromě toho, že na tom vydělal miliony dolarů) sledoval Jerzy Kosinski ve své pornografické autobiografii "Nabarvené ptáče". Vykreslil v ní sadismus Němců v koncentráku, zbabělost Poláků, krutost Ukrajinců - pouze židé jednají lidsky.

Autobiografie "Fragmenty" Binjamina Wilkomirskiho (1995) rovněž popisuje góje (nežidy) jako dobytek. Ať už v koncentráku, tak co zažil potom jako adoptované dítě. Rovněž Martin Gray ("Au nom de tous les miens") zažije plno útrap, z koncentráku se dostane potopením se do latriny; i venku potkává jen zločince, po válce mu Francouzi zabili ženu a dcery, spálili luxusní vilu. Byl z toho úspěšný film.

Všichni tři židové, za války ve věku od 7 do 13 let, uprchli z lágru, chodili celou válku po Evropě jakoby se nestřílelo, nebyl velký problém s jídlem (Gray jedl v koncentráku šváby), nebyly hranice, nebyly kontroly. Vysvětlení je prosté: nikdo z nich v koncentráku nebyl. Kosinski byl i s rodiči chráněn a živen právě těmi "zbabělými Poláky". Wilkomirski nebyl z Rigy, narodil se a válku trávil ve Švýcarsku.

Gray neorganizoval povstání varšavského ghetta, zato jako jediný koncentrák poznal. Ne však v Německu, ale na Sibiři, a ne jako vězeň, nýbrž jako politický komisař, důstojník státní policie. Ani knihu sám nenapsal. Bohatý žid na to měl černocha, dnes známého francouzského spisovatele Max Gallo.

To nevadí. Byli zařazeni mezi povinné slávy jako Elie Wiesel a Primo Levi, zváni do televize, na university, na různé konference, dostávali mnohé ceny, vydělávali miliony dolarů a měli mnoho imitátorů.

Ještě včera, 8. června 2005 vyprávěla ve studiu FR3 své zážitky z války nějaká Američanka Misha Defonseca. Neshodla se s vydavatelem knihy (vysoudila si 23 milionů dolarů) a opravený text její knihy "Misha: A Memoire of the Holocaust Years" vyšel ve francouzském překladu pod titulem "Survivre avec les loups" (Přežít s vlky).

Tu paní prý za velkou sumu peněz svěřili rodiče před deportací belgické rodině. Sedmiletá holčička však zaslechla, jak si v rodině povídají: "tu židovku dáme nacistům". Rozhodla se tedy uprchnout, vzala nůž a pár jablek a šla přes Itálii, Jugoslávii až na Ukrajinu a zpět do Belgie, za 4 roky ušla 3335 km.

Cestou tajně navštívila varšavské ghetto, byla svědkem znásilnění jiné dívky Němcem, toho zabila nožem atd... Spala v lese, protože když se přiblížila lidským stavením, lidi jí hrozili pěstí, byli na ni jako zvěř, zato všude ji chránili vlci. Nosili holčičce potravu. Věř, kdo chceš věřit, žádný "popirač" si netroufne vyprávění zpochybnit...

V těchto dnech se rovněž dozvídám, že i slavný holocaustový veterán Enrico Marco, autor knihy "Paměti z pekla", který už pár desetiletí bojuje proti "zlehčovačům holocaustu" a vyprávěl ještě na tryzně o 60. výročí osvobození koncentráků ty největší hrůzy, které tam zažil, byl podvodník...

Tím propaganda nekončí, ale když roku 1948 spadla železná opona, oblbování přestalo být vynalézavé. Komunisti o západě říkali hloupé lži, kterým téměř nikdo nevěřil, západ o nás celkem pravdu, o čemž měl před očima důkaz každý, kdo jako já se dostal na západ. Když sověti provedli nějakou lumpárnu, systematicky obvinili z ní imperialisty. Například z agrese druhé poloviny Koreje. Hlas Ameriky a později Svobodná Evropa nepotřebovaly si vymýšlet. Pentagon se ovšem lhát neostýchal, obzvlášť za vietnamské války.

Nová epocha propagandy začala s disidenty a sametovými revolucemi, které samy o sobě se mi zdají školním příkladem masové manipulace. Pád Ceaucesca je známá věc. K ohodnocení pádu sovětského impéria je ale dost dokumentů dosud neznámých. Dezinformace jsou asi na obou stranách.

Nalétli jsme také o pár let později, když se stahovalo k první válce s Irákem. Ta obrovská Saddamova armáda na hranicích Saudské Arábie byl pouhý výmysl americké propagandy, avšak dosáhla svůj účel. I Mitterrand podlehl, uvěřil falešným fotografiím a dal se naverbovat. Přeskočím aféru s inkubátory v Kuvejtu a další dezinformace, jakož i desetiletí bombardování a sankcí vůči Iráku.

Na rozbití Jugoslávie máme vinu i my v Evropě, v první řadě Němci, kteří uznali nezávislost Chorvátska a Bosny. Srbové prosili téměř na kolenou : uznáte-li Bosnu, vypukne válka. Němci nemají rádi Srby a s radostí jim vrazili kudlu do srdce. Také v březnu 1999, než Amerika vybombardovala Kosovo, přišli s kecem, že Miloševič má plán na vyhnání Albánců zvaný "Podkova".

Ale kam se hrabou na Ameriku ! Prý Kosovo = etnická čistka, 100000 zabitých Albánců, Miloševič nový Hitler, ukázali i snímky ze satelitu, s celými lány masových hrobů. Ve skutečnosti dodneška se našlo jen 2018 mrtvých všech národností dohromady, plus 3192 je pohřešovaných, možná žijících na západě.

Zato se tisk nechlubí počtem zabitých, raněných a nemocných rakovinou kvůli 2 měsícům bombardování v Srbsku, jistě obrovský. I pro Ameriku s nulou mrtvých, stála ta válka za to? Kdyby aspoň přinesla hospodářský rozmach, zaměstnání, trochu demokracie! Jenže opak je pravdou. Teprv Amerika přinesla etnickou čistku: 230 000 Srbů žilo v Kosovu, dnes je jich jen 5 tisíc a nemohou se z baráku hnout bez doprovodu mezinárodního vojska.

Ani v Afganistánu americké bomby nepřinesly demokracii, i když se nám celosvětová propaganda snaží tvrdit opak. Jenže události ji usvědčují ze lži. Vše se zhoršuje - bezpečnost, násilí, únosy, bomby, korupce, posupnost pánů, pohrdání ženami, otrokářství. Jediný přínos - západní muzika, video, prasácké kasety a první místo ve světové produkci drog. Všechno tohle talibové vymýtili.

Jak a proč došlo k atentátu na New York Center, dodnes můžeme se pouze dohadovat, protože úřady odmítly ukázat dokumenty a dát uspokojivé odpovědi na řadu rozporů v oficiálním tvrzení. "Kdo měl na útoku zájem" je bez pochyb : americká vláda.

O útoku na Irák se nemusím šířit, každý to sledoval. "Sesadili jsme diktátora, teď tam byly tam svobodné volby, kdo by to byl mohl čekat před dvěma lety ?" Jak říká americký prezident, "svět se stává lepším, svět se stává bezpečnějším..." Až na to, že tam nebyl terorismus, teď tam je. Mysleli krást iráckou naftu, neuspěli. Demokracie je v nedohlednu. V čem tedy uspěli ? Hledali atomové zbraně, nic nenašli, ale to každý věděl předem...

Velká demokracie také šíří po světě "blahobyt". Na Haiti svrhla americká armáda režim a dosadila prezidenta Aristida, za pár let se jí znelíbil a opět ho vyhnala, teď zemi okupuje už půl druhého roku a je to čím dál horší. K naší ostudě, francouzská armáda jí, stejně jako v Afganistánu, pomáhá...

O Venezueli, náš "demokratický", to jest proamerický tisk nám představuje Chaveze jako diktátora, kterého nutno svrhnout, třebaže organizoval už osmkrát naprosto svobodné volby a vždycky je vyhrál... Pro Ameriku totiž demokrat je ten, kdo jí slepě slouží (Blair), demagog je ten, kdo jí sice slouží, ale nerad (Chirac) a diktáror je ten, kdo se snaží o nezávislou politiku (Putin).

Diktátoři jsou tedy Lukašenko a Putin, bývalý člen KGB, v Rusku žijou pouze miliardáři a hladem umírají proletáři. V tmavých ulicích se krade a řežou hrdla turistů, hoši a děvčata nabízí sexuální služby, důchodci chodí žebrat, tisk nemá svobodu, Chodorkovský je vězněn nespravedlivě, to vše píšou naše noviny. Podobně psávalo Rudé Právo o USA.

Ruské noviny nepublikují sice pomluvy o prezidentovi, ale byl bych rád, kdyby francouzský tisk měl možnost psát aspoň tak svobodně, jako se píše tam. Ve Francii neexistuje úřad, kterému by novináři museli předkládat své články. Každý z nich ví, že když se nezdrží linie novin, bude vykopnut. A vzhledem k tomu, že novináři jsou dost líní, co píšou jedny noviny píšou i druhé, často i s čárkou a středníkem na stejném místě.

Naštěstí existují ve Francii zákony o financování volebních kampaní státem. Díky tomu, máme tady víceméně demokratické volby, na rozdíl od Ameriky, Anglie nebo i Ruska. V Americe neznámý nezávislý kandidát nemá sebemenší šanci. V Anglii neznámý socialista Tony Blair byl "dosazen" do vedení státu Billy Clintonem. V Rusku Jelcin sice sám vylezl na tank a stal se tak prezidentem, ale jeho znovuzvolení by bylo nemožné bez židovkých oligarchů a amerických "spin doktorů", kteří v televizi z něj udělali sympatického demokrata.

Další "diktátor", mladý Assad v Syrii. Po smrti otce zaváděl demokracii, ale přišli Američani s nátlakem : vydat Saddamovu rodinu, přestat obchodovat s Ruskem, s Iránem, opustit Libanon, dát Golan sionistům. Čím víc Assad ustupuje, tím víc vliv islámistů roste. Režim se musí bránit a demokracie se nemůže rozvíjet.

Aby Assada popohnali, vyvolali Cedrovou revoluci v Libanonu, rozbuškou byla smrt premiéra Hariri. Kdo připravil atentát ? Zájem na oslabení jak Libanonu, tak Syrie, mohl mít pouze jediný stát : Izrael (a sionistická Amerika). Kde všude tihle mají prsty, Afrika, Palestina, Irák, Irán..., to nám náš tisk neřekne.

Irán, prý diktatúra, ale aspoň lidi měli možnost svobodné volby a výběr buď prozápadního reformátora, nebo konservativního islámce. Amerikáni žádnou volbu neměli : Bush denně mluví s bohem a hájí zájmy židů, jeho neúspěšný protivník Kerry je sám žid.

Manipulací davu byly i barevné revoluce v bývalém SSSR. Amerika nejprve vyhlásila sankce, podnikla podvratné akce proti Bělorusku, Moldávii, Gruzii, Ukrajině. Slabé, nedávno vzniklé demokracie, se pak neubránily náporu propagandy bohatého státu, který dává miliony dolarů na platy demonstrantů a novinářů ("otrávení" Juščenka).

Ale nejen národ na ulicích Tbilisi a Kyjeva byl klamán, též i televizní diváci na západě. A jsou dosud. Zkuste napsat o tom, jaké "skutečné demokraty" tam dosadila Amerika, žádné noviny to neotisknou. Jen malá ukázka : Saakašvili poslal armádu střílet v Abcházii a Jižním Osetínsku, zakazuje opoziční demonstrace, mučil předsedu tribunálu Molašviliho, pohádal se se svým premiérem Žvaniou (nechtěl válku), toho našli udušeného v cizím bytě, prý vinou špatné trouby u kamen. A nikdo do toho nešťourá.

Skutečný diktátor zavře pár zahraničních agentů a pokud vyvolá dojem, že je odhodlaný střílet do demonstrantů, jako Castro na Kubě, má naději na přežití. Naopak, když se chová demokraticky, jako Gruzínec Čevarnadzé a Ukrajinec Kučma, nemá výběr : musí ustoupit, nechce-li krveprolití. Proto Amerika dočasně vítězí.

 

Dodatek z 16.01.2008 : Dnešního dne byl uveden do kin hezký film "Přežít s vlky" podle knihy Mishy Defonsecy, o níž píšu o pár odstavců výš. Ve filmu je holčičce už 9 let a hraje částečně se skutečnými vlky. Více o tom se dočtete zde... přežít s vlky