Romance o katovi Janu Mydláři

Jsem kat Jan Mydlář. Věštba říká,
že budu sám svým mečem sťat.
Nevěřte věštbě nebožtíka !
Jsem hodný, lid si na mě zvyká.
Však žel, i hodný kat je kat !

Když oblékám svou slavnou kutnu,
vždy napřed pokřižuji se.
Prý kat má meč a uhlíř putnu,
jediným rázem hlavu utnu.
ať dosvědčí to komise !

Sám nezabil bych ani kuře,
jsem pouhý nástroj zákona.
Zločinec kráčí, čelo chmuře,
k té nepříjemné proceduře,
již moje ruka vykoná.

Ne, prosím, na mě nemračte se,
já neschvaluji zákony.
Mám jistou ruku. Hleďte, mně se
pravice nikdy nezatřese -
a někdy jsou to výkony !

Jak nedávno... Zvon zvonil hranu,
to vzrušilo mě nejvíce.
Šlo jednadvacet českých pánů,
vím jen, že začalo to k ránu
u Staroměstské radnice.

Když jsem stál u Ondřeje Šlika,
vím jistě, to už svítalo,
meč tnul, krev starce z hlavy stříká,
nevěřte věštbě nebožtíka,
ach, tenkrát mě to dojalo.

Nerad se dívám na surovce,
když lámou stromy, plení mák
a bijí koně, krávy, ovce...
Když přišla řada na Budovce,
i mně se začal kalit zrak.

Ti, kteří stáli u podia,
mně dozajista dosvědčí,
že při popravě Jesenia
jsem podleh, nač to tajit, i já,
že měl jsem slzu na meči.

I katovi se čelo zpotí,
i když to není vždycky znát...
Trest smrti ledakoho zkrotí,
však přesto, věřte, já jsem proti,
já, já Jan Mydlář, pražský kat.

(V. Nezval)

Paměti kata Jana Mydláře

Bylo to léta Páně 1582 za panování Rudolfa II slavné paměti, když jsem za ranního jitra v den sv. Michala archanděla s lehkým uzlíčkem na rameni opouštěl svoje rodné místo, královské věnné město Chrudim. Jakožto absolvovaný scholár domácí školy latinské jsem se ubíral na Vysoké učení Karlovo v Praze, abych tam poslouchal učené mistry umění medicínského a sám se stal medikem a ranlékařem.

Potakoval jsem tatíčkovi ochotně, když mně radil, abych se oddal umění lékařskému s úmyslem státi se v Chrudimi městkým fyzikem. Tento slib jsem dal drahému otci tím raději, protože mne k Chrudimi poutalo také ještě něco jiného.

Byla to láska, která tenkrát naplňovala moji veškeru mysl a duši. Nikdo jiný o ní však ještě nevěděl, ba ani ta, která byla jedinou vyvolenou mého srdce. Miloval jsem krásnou pannu Dorotku, dceru otcova příbuzného, pana Matěje Mydláře.

Když strýci počínal slábnouti zrak, docházel jsem do jeho domu a předčítal z jeho knih a pokud moje literní umění stačilo, vysvětloval mu zatmělá místa ve starých foliantech. Krásnou Dorotku jsem tudíž vídal při každé návštěvě a naučil se ji milovati, jak jen srdce mladistvé milovati může.

Oj, jak ještě nyní po dlouhých třiceti létech okřívá moje staré srdce při vzpomínce na to půvabné kvítko, které tichému domu pana strýce dodávalo lesk a život ! A jak se opět svírá, jako bych je držel v některých z těch katovských kleští, které visí tamto na zdi mé komnaty, vzpomenu-li si na ten strašný konec, jenž ji za několik málo let zachvátil !

Však pryč ode mne, vy děsné myšlenky ! Teď se chci ještě chvíli kochati jen blahou vzpomínkou na ty krásné dny, které jsem ztrávil v domě pana strýce.

Svou lásku jsem ukrýval pečlivě ! Panna Dorotka také nerozuměla mým pohledům, ale byla ke mně vždy laskavá a často se srdečně smála mým žertům. Když jsem se musil vydati na studie, přál mi nejen pan strýc mnoho štěstí, ale také ona mi laškovně pravila, že mne ráda zase za rok uvítá jako magistra.

Již druhého dne nato jsem byl mezi ostatními scholáry v koleji a po celý rok poslouchal vážené mistry a profesory učení medicínského, jako Tadeáše Hájka z Hájku, Adama Zalužanského ze Zalužan, Tomáše Hubra z Riesenbachu a mnohé jiné muže, kteří nás mladé učně zasvěcovali v tajnosti přírody.

Ač byl život mezi druhy v koleji krále Václava veselý, přece jsem stále vzpomínal na moji holubičku. Denně mi ji na mysl přiváděly moje básně, až si z toho rozpustilí kumpáni tropili smích. Když se nám v létě kolej zavřela a chudší burziáni se po zemi rozlezli jako hladové kobylky, aby si na farách a tvrzích i u možnějších měštěnínů naplnili sáčky, spěchal jsem zrychleným krokem k domovu. A sotva jsem objal tatíčka a matičku a ostatní v domě, již jsem byl také u pana strýce, který mne s pannou Dorotkou vlídně uvítal.

Byla ještě krásnější, než když jsem ji opustil. Časem jsem si již dovolil i ručku jí stisknouti, což ona přijímala se smíchem, tvrdíc, že se ze mne stává švarný panic. To mne již dokona přivedlo na vrch blaženosti.

Též druhé prázdniny jsem strávil podobným šťastným způsobem a bral jsem se na třetí s tím pevným úmyslem, že tentokrát panně Dorotce svou velkou lásku zjevím a požádám o její srdéčko. Leč zlý Daimon mi uchystal zklamání, které se mne dotklo až k pláči. Pannu Dorotku jsem v domě pana strýce nenalezl. Byla prý hostem u nějaké rytířské rodiny v Čáslavšti.


V jednom z listů, které mi tatíček posílal do Prahy, zmínil se jako mimochodem o tom, že Dorotka pana Matěje Mydláře jest zasnoubena starému ovdovělému mlynáři Vaňurovi a že sňatek bude konán zanedlouho. Celá Chrudim prý se tomu právem diví.

Byla to pro mne ohromná rána, která mne zklátila až k zemi. V tomto stavu mysli jsem zanedbával svoje studium, každému z profesorů jsem dával převrácené odpovědi a následek toho byl, že jsem se musil po dvou měsících odebrati na prázdniny, aniž bych byl složil poslední zkoušky.

Byl jsem jakoby duševně chorý a na smyslech pomatený, takže si mi celé město divilo a hádalo na nějaká zlá kouzla. Moje budoucí povolání mne už nevábilo, a teprve přísné zakročení mého otce mne dohnalo k školní povinnosti.


Po čtvrt roce přišel do Prahy starý Vaněk a přinášel mi z Chrudimi hrůznou novinu.

"Mladá mlynářka Vaňurová je vdovou, milý panáčku," sděloval mi s úsměšným výrazem.

Vyskočil jsem šílenou radostí do výše, neboť jsem svým duševním zrakem viděl, že krásná Dorotka bude přece jen mou. "Jen tak neblázněte, pane magistře, " pravil stařec úsečně a s ďábelským posměchem mne nutil zase usednouti. "Mladá vdovička nebude již více statným jinochům třeštiti mozky ! Sedí už týden v žaláři za pevnou závorou spolu se třemi čarodějnými babiznami, které jí dodaly jed, aby spíše mohla přivoditi smrt starého pana Vaňury. Teď zhyne jako travička pod rukou katovou a blaze jest jejímu otci, že se nedočkal tak veliké hanby. Z bolesti nad tak hříšnou nepravostí své dcery se před třemi dny rozžehnal se světem.

Vyrazil jsem zoufalý výkřik a klesl bez vědomí k zemi. Procitl jsem teprve na lůžku, kde mi lékař pravil, že jsem velice nemocen, neboť se o mne pokouší horečka. Ano, pokoušela se o mne horečka, která mi v mysli malovala jen nejděsnější představy. Viděl jsem v nich milovanou Dorotku na popravišti pod katovým mečem, pak zase na hranici s třemi příšernými babicemi uprostřed plamenů, a řadu podobných pekelných výjevů.

" Ale já ji z katových drápů vysvobodím ! " ozvalo se pojednou v mé mysli a ta myšlenka mne od té chvíle pronásledovala. Šílené předsevzetí, které mi mohl vnuknouti jen zlý démon, stalo se skutkem. Ještě téže noci jsem tajně uprchl z koleje a letěl jako s větrem o závod do Chrudimi, kam jsem dorazil druhého dne pozdě večer. A přímo jsem vrazil k biřicovi do městké šatlavy.

" Hoho, pane magistře, " smál se mi do očí biřic, když jsem jako divý zvolal, že musím mluvit s uvězněnou Dorotkou ; " tak rychle to nejde ! Kdepak máte dovolení pana primátora, že smíte vstoupiti do žaláře té travičky ? "

" Nemám žádné, ale pustíte-li mne k ní, bohatě vás odměním z jejího jmění ! "

" Pak se k ní nikdy nedostanete, pane magistře, a buďte rád, že mám s vámi útrpnost a neudám vás, že jste chtěl poctivého služebníka obce upláceti, aby porušil svou povinnost. K uvězněné travičce už vejde pouze kat a jeho holomci.

Jako šílený jsem odkvapil ze šatlavy a vyběhl nedalekou biřickou brankou, která byla ještě otevřená, do širého pole ven za město, abych tam větrům vykřičel svoji zoufalou bolest a v noční tmě ukryl divokou bouři svého nitra.

V tom jsem se octl před nízkou tmavou budovou uprostřed pusté pláně, a porozhlédnuv se kol sebem poznal jsem, že stojím před chatrčí chrudimského kata Jiřího, který zde vzdálen od ostatní občanské společnosti musil přebývati o samotě.

Jen kat a jeho holomci mohou vejít k odsouzené - ozvala se mi náhle v duchu biřicova slova. A ta slova zrodila úmysl, který ještě dnes po třiceti létech proklínám a budu proklínati, pokud můj mozek bude schopen jediné myšlenky !

Pod dojmem toho děsného rozhodnutí zabušil jsem na dveře katovy světnice. - -

Musím ustati, neboť třesoucí se ruka a veliké rozčilení mi nedovolují dále popisovati nejnešťastnější krok mého života.


Prohlásil jsem tehdy katovi Jiřímu, že se stanu jeho holomkem, že se sám vyhošťuji z počestné společnosti občanské, že se navždy odříkám otce i bratří a sester, a to vše z pouhé pomstydychtivosti nad nešlechetnou dcerou pana Mydláře, která zradila mou lásku a zato vyvolala mou pomstu. že chci býti při její popravě katovým pomocníkem.

Kat uvěřil mým vášnivým slovům a podal mi pravici, kterou já horlivě stisknuv sám jsem se vyloučil z lidské společnosti, neboť jsem dobře věděl, že se již tímto pouhým dotknutím katovy ruky stávám nepočestným a vyvrhelem lidstva. Kat Jiří doložil s úsměvem, že mi moje vědomosti z vědy lékařské přijdou při katovském řemesle velmi vhod.

O půlnoci jsem jej provázel místo starého holomka do mučírny, kde právě měla býti Dorotka podrobena trpné otázce. Tolik citu však jsem si přece jen k otci i k bratřím a sestrám zachoval, že jsem se radoval, když jsem si na cestu do mučírny mohl vzíti na tvář, tak jako sám kat, škrabošku.

V několika okamženích nato vstupovala do mučírny i nešťastná Dorotka. Pozoroval jsem, jak se při spatření mučících nástrojů zachvěla do svého nejhlubšího nitra. Přiblížil jsem se k ní kvapně a s mocným pohnutím jsem jí zašeptal do ucha :

" Přiznejte se ke všemu, co od vás chtějí věděti, abyste ušla mučení ; já vás vysvobodím a navrátím životu ! "

Upřela na mne své ztrhané zraky, jako by mým slovům nechtěla ani věřiti, leč poznala zajisté můj hlas a rychlostí blesku projela jí myšlenka, že jsem to já, jenž pracuji na jejím vysvobození. Dala mi tudíž lehkým kynutím najevo, že se podle mé rady zachová a učiní dobrovolné doznání.

" Delikventka chce se bez mučení přiznati k tomu, co se jí klade za vinu, " pravil jsem katovi.

"Aha, tušil jsem to, "usmál se kat, "že hezká holubinka již pouhým pohledem na moje nástroje zanechá svého tvrdošíjného lhaní, jako v této kobce učinila mnohá jiná. "

Když pak kat odešel do vedlejší kobky, aby soudcům přednesl delikventčino rozhodnutí, pravil jsem k ní rychle :

"To jsem já, Dorotko, váš bratrovec Jan, který jsem tuto oběť přinesl, abych vás zbavil mučení a ještě této noci odtud uvedl na svobodu. Vyžádám si, abych vás mohl vésti nazpět do žaláře, a dá Bůh, že vás budu moci zachrániti."

Vděčný pohled z jejího oka byl mi odměnou, promluviti však se mnou nemohla, neboť se již starý kat vracel zase do mučírny. Následoval nový výslech, při němž se Dorotka dobrovolně přiznala k tomu, že úmyslně otrávila starého a neduživého chotě, aby se ho navždy zbavila.

"Zítra ti bude ohlášen rozsudek," zazněl hlas soudcův, "ale již teď ti připomínám, aby ses s Pánembohem smířila, neboť od lidské spravedlnosti za svůj ohavný zločin, k němuž ses dobrovolně přiznala, milost očekávati nemůžeš."

Soud byl skončen, soudcové a písař opustili kobku a kázali katovi, aby žoldnéři odvedli delikventku zpět do žaláře.

"Já ji tam odvedu, neboť vím, za kterou závorou sedí," pravil jsem k žoldnéřům.

"Budu tě očekávati u vrátného," řekl starý kat, "neboť dnešní noc již musíš, hochu, pod mojí střechou tráviti."

Pokynul jsem mlčky hlavou na znamení souhlasu a odváděl Dorotku do chodby vedoucí k žalářům. Měl jsem v ruce rozžatou pochodeň, a jelikož jsem vnitřní místnosti soudní budovy znal odedávna dobře, mohl jsem rychle a bez obavy kráčeti kupředu. Spěchal jsem z obvodu děsné mučírny, kde mne i krví napojený vzduch upomínal na moji nesmírnou oběť, a mimoto bylo třeba dostati se co nejrychleji do zadní části budovy a tam se pokusiti o útěk dřív, než by mne kat u vrátného pohřešil.

Věděl jsem, že zadní strana budovy vede do úzké uličky, která byla i za dne opuštěná a liduprázdná, a odtamtud že není již daleko k městké hradební zdi. Tento plán byl velmi prostý a věřil jsem, že by se mohl zdařiti.

Avšak moje dřívější horlivost, s kterou jsem po svém příchodu do Chrudimi vpadl do bytu vrátného, byla příčinou toho, že se celý můj plán zvrátil. Vrátný totiž pojal podezření, že se ve své vášni pokusím o osvobození krásné mlynářky, a proto na svou vlastní pěst konal se dvěma žoldnéři obchůzku a stráž v zadní části soudní budovy.

Již jsem s Dorotkou proběhl hlavní chodbu, zajásal jsem, když jsem se ocitl na jejím konci, a nakloniv se ke své průvodkyni, pravil jsem polohlasně :

"Svoboda nám kyne, Dorotko. V několika okamženích budeme na ulici a zakrátko za městem. Budete mne i potom následovati ?"

"Kraj světa s tebou půjdu, drahý Jene," zašeptala v divém chvatu.

Ještě dva kročeje a byli bychom se octli v chodbě vedoucí ke svobodě. Vrhl jsem vítězoslavný pohled na protější žalářní chodbu a to bylo příčinou, že jsem hned při prvním kroku do postranní chodby spatřil dva žoldnéře, kteří zde stáli na stráži a za nimiž se jako zrádce Jidáš usmíval ošemetný vrátný.

Stanul jsem jako zkamenělý.

"Tam vede chodba k žalářům !" zvolal vrátný, a rychle postoupil vpřed, chopil se Dorotčiny ruky. "Touto stranou byste zbloudil, hochu, a proto jste měl nechat žoldnéřům, aby ji zase do klece doprovodili. Nyní ji tam dovedu sám s těmito statečnými muži."

Neřekl jsem ani slovo, neboť mi bylo jasné, že mne tento muž vlastně šanuje, vykládá-li mou cestu do nepravé chodby jako náhodné zbloudění. Dorotku odváděli zpět do žaláře ! Moje oběť byla marná !

Beze spánku a v nejdivějším rozčilení mysli jsem strávil první noc pod střechou katovou.

V první chvíli jsem pomýšlel na sebevraždu, neboť co pro mne znamenal život, když v něm více nebylo té, kterou jsem tak neskonale miloval. Avšak odmítl jsem tuto myšlenku, neboť sebevrahova mrtvola byla by katem vyvlečena na popraviště a tam spálena. Tím by byla uvržena největší pohana na mého otce i mou rodinu a k tomu nesmělo dojíti. Nikdo z Chrudimi neměl zvěděti, že jsem se stal katovým holomkem. Proto mne při každém veřejném výkonu chránila škraboška.

Tak se z magistra medicíny stal magistr chrudimského kata, aniž by kdo z mé rodiny tušil, co se té nešťastné noci se mnou zběhlo !

Josef Svátek, z čtyřsvazkových pamětí rodiny Mydlářů