Ríše římská a právo  1/12/1999  O původu slova tramp


Ďáblík : Chaty v boji proti totalitám.

Některé chaty jsou prosté, převážně dřevěné, jiné jsou bývalé chaloupky nebo sruby. Naproti nim jsou i jiné - spíše rezidence, vybavené vším dostupným komfortem. Třeba takové Rancho di Rowero poblíž Devíti křížů. V chatách se odehrávají chvíle krásné, humorné a někdy i tragické. Některé chaty sehrály i významnou úlohu v době okupace. Skrývali se v nich partyzáni, konaly se tu tajné schůzky odbojových pracovníků, připravovaly se plány na destrukční činnost.



Část trampského území na rozvodí Vltavy a Sázavy zabrali Němci a chaty vyvlastnili. Jsou to ta místa, kde dodnes třeba hledači hledají Štěchovický poklad nebo Jantarovou komnatu atd. Proto se trampové přesunuli více do Posázaví, nejen kvůli romantice, ale i kvůli krásné řece a hustým lesům.

Při parcelování pozemků v Újezdě n. Lesy koupil pan Vaněk jednu parcelu a postavil tam prostou dřevěnou chatu. Tenkrát ho ani ve snu nemohlo napadnout, k čemu je jeho chata předurčena a k čemu bude sloužit. Když v březnu 1939 Němci vstoupili a zabrali ČSR, spousty vlastenců utekly do zahraničí, aby tam pokračovaly svůj boj za svobodu vlasti. Mezi nimi i nemálo Čechů-trampů. Tisíce dalších se jich zapojilo do odboje.

Mezi ně patřil i brněnský profesor chemie a tělovýchovy Ladislav Vaněk. Na jaře 1941 se objevil u svých příbuzných v Praze na Vinohradech, přestože předtím se téměř nestýkali. Začal u nich při svých cestách i přespávat. Své příbuzné zapojil do drobné činnosti jako vyřizování vzkazů neznámým osobám a zásobování chaty v Újezdu jídlem a nápoji "prý pro horší časy". V době heydrichiády se jeho jméno objevilo na listině popravených. Byl to zázrak, že přežil. Kdo tedy Láďa Vaněk byl ?

Jako poctivý vlastenec, bývalý skaut a později brněnský tramp se zapojil do odboje. Po zatčení a zastřelení svých tří spolupracovníků se pod krycím jménem Jindra ujal sám řízení stejnojmenné organizace.

Časně ráno, v pondělí 29. 12. 1941 vyskočili z letadla rotmistři čs. zahraniční armády Josef Gabčík a Jan Kubiš. Po dopadu na zmrzlé hroudy polí zjistili, že jsou někde jinde, než v lesích u Plzně. Hesla a adresy na kontakty ztratily význam. Na Silvestra je v opuštěném lomu na pokraji Nehvizd objevil hajný Šmejkal. Prostřednictvím ilegální sítě se oba parašutisté dostali do pražského bezpečí a Kubiš k prověření - tehdy ještě anonymnímu - Jindrovi.

Když Jindra zjistil pravé poslání parašutistů - atentát na R. Heyricha - vůbec s tím nesouhlasil. Uvědomil si totiž, jaké to bude mít následky pro český národ. Radiogramem 4. 5. 1942 ilegální parašutistickou stanicí Libuše požadoval odvolání tohoto rozkazu. Odpověď nepřišla a rozkaz musel být splněn. Tehdy vstoupila do hry i chata č. 508. S výjimkou sobot a nedělí, kdy tuto chatu užívala Vaňkova rodina, oba parašutisté spali a užívali jejich pražský byt a přes týden se zase ukrývali v chatě.

K poradám o realizaci vybrané varianty atentátu na chatu za nimi jezdil Jindra. S jeho vzkazy a jídlem pak i Slovenka Alžběta Šenoldová. Jako spojka vykonala pod krycím jménem Eržika mnoho užitečné práce. Obstarávala i spojení mezi Jindrou a parašutistou Vlačíkem v Pardubicích, chodila za parašutisty i do krypty v Resslově ulici a ve chvíli atentátu tlačila v ulici V Holešovičkách vozík s "invalidou" Vaňkem. Svou statečnost zaplatila i se svým manželem životem. Z celé rodiny se zachránil jen syn Stanislav, kterého Eržika včas odvezla k rodičům do Priekopy u Vrútek.

Pod jmémem svého spolužáka Aloise Šedy, který utekl do zahraničí, žil Láďa Vaněk do září 1942 v Zahradním městě, kde byl zatčen a později odsouzen k trestu smrti. K vykonání trestu dne 2. 5. v Terezíně díky souhře náhod a osvobození nedošlo. Zemřel 5. 10. 1993 v Praze.



Před 17 lety zemřel v litevském Kaunasu ve věku 75 let svérázný grafik Roman Sirotzký. Po smrti své ruské matky prožil neradostné dětství v Moskvě za Stalina. Pak ho osud zavál do Cařihradu a nakonec do Prahy. V rodišti svého českého otce v České Třebové vystudoval gymnázium a pak tři roky navštěvoval ukrajinskou výtvarnou akademii v Praze. živil se jak se dalo. Teprve setkání s J. Fučíkem mu otevřelo cestu do redakce Tvorby, Partyzána, Lidové kultury a Rudého dělníka.

Zklamaný, někdy až podivínský umělec často opouštěl svůj skromný podnájem a toulal se brdskými lesy, spával ve stodolách i pod širákem a v trampských osadách. Na Berounce dokázal po dlouhé hodiny debatovat s Gézou Včeličkou, E. F. Burianem, ale i K. Šmídem. Géza mu nabídl, aby maloval plakáty k jeho divadelní hře Kavárna na Hlavní třídě, která byla později i zfilmována.

Krátce před přichodem Němců utekl Roman do chaty svého kamaráda v Kytíně u Mníšku pod Brdy. Gestapo ho tam brzy vypátralo a odvezlo na Pankrác. O velkém štěstí může mluvit jeho přítelkyně - studentka obchodní akademie v Berouně. Tentýž den přinesla Romanovi jídlo, ale nenašla ho. Obávala se nejhoršího. Nesvítila a netopila a po celou noc nezavřela oka. Za strašného skučení vítr ohýbal silné stromy. Ráno se nemohla ani umýt, neboť zamrzla i voda v lavoru.

Pak prohledala chatu a ve skrýši pod podlahou našla Romanovy karikatury K. H. Franka, Mussoliniho, Hitlera a dalších pohlavárů. Pečlivě vše zabalila a šla po hřebenech Brd až na autobusovou zastávku do Dobříše. Vše pak ukryla na půdě v domku rodičů své spolužačky v Příbrami.

Po půlroce se Sirotzký nečekaně objevil v Berouně, ale brzy nato byl zase povolán na práci v Garmisch-Partenkirchenu, odkud uprchnul a střídavě se skrýval u trampů v Praze, Kytíně nebo Řevnicích. Čtyři roky po válce se tramp Roman vrátil do Kaunasu. Vyčoval tam kreslení, uplatnil se jako návrhář textilu a dekoračních látek.



Nebylo vzácností, že nejen jedinci, ale také celé trampské osady se staly buňkami podzemního hnutí za protektorátu, příslušníky partyzánských jednotek i jejich veliteli. Vzpomeňme si třeba na Partyzánskou zimní brigádu - jejímž hlavním velitelem byl Bob Hurikán a kde byli členy Emerich Rath, Jožka Slavík, Indoš, Kiwi, Sáva Dědič, Dan Hejhal a další. Všichni patřili do národního odboje Bílá růže. Porady byly maskovány potlachy ať na T. O. Hurikán ve Hvězdonicích, Poslední příležitosti v Zaječicích nebo T. O. Kamarád v Sopotnici atd. Někteří z členů byli zatčeni, vězněni, zastřeleni. Ještě dlouho po roce 1945 nálepky gestapa zdobily dveře pracovny Boba Hurikána. Škoda jen, že mezi těmi, kteří PZB vyzradili, byli i někteří trampové. O tom, jak na Slovensku používali partyzáni trampské chaty by mohl vyprávět Indoš z Tasmánie, který byl toho aktivním účastníkem.

Jak je vidět, trampské chaty se během II. Světové války zasloužily o pád třetí říše, když odbojářům poskytovaly úkryt. Ten ale poskytovaly i v době komunistické zvůle. Co kamarádů přes Samotu na Ondřejníku odešlo do emigrace, kolik jich udržovalo poutavé kouzlo romantiky a doklady na osvobození právě Američany. Kolik chat bylo přístřešky pro ty, kteří nebaštili komunistickou ideologii a kolik se jich zasloužilo o to, že právě pod názvem T. O. zaštítily skautské oddíly !