Rajko Doleček: Bitva na Kosovu poli

Dne 28. června 1389 na Vidovdan (den sv. Víta, 15. června podle "starého" kalendáře) bylo srbské vojsko poraženo na Kosově poli tureckým vojskem sultána Murada I. Tím začalo mohutné pronikání Turků do Evropy a více než 500letá poroba Srbů, i když středověký srbský stát zanikl definitivně až v roce 1459, za výbojů Mehmeda II Dobyvatele (u nás v té době vládl Jiří z Poděbrad) . . . Pro kulturně vyspělý a bohatý srbský stát znamenala kosovská bitva politickou, kulturní i ekonomickou katastrofu. Byla pomstěna teprve tureckou porážkou u Kumanova, na začátku Balkánské války 1912. Kosovská bitva měla pro Srby téměř mystický význam, lidová poezie promlouvala o ní a o kosovských junácích po celou dobu poroby... Následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand chtěl urazit kosovskou mystiku svou přítomností v Bosně, v Sarajevu, právě na Vidovdan 28. června 1914, a byl zastřelen srbským gymnazistou Gavrilem Principem, členem revoluční Mladé Bosny.

Centrum srbského státu

Nejstaršími známými obyvateli západní a střední bývalé Jugoslávie byli Ilyrové, od kterých odvozují svůj původ Albánci - podobné jako indiáni byli původními obyvateli Ameriky. Tato oblast byla opakovaně obsazena Kelty, Římany, Byzanci i jinými, probíhalo tu značné míšení národů. Slovanské kmeny se tu trvale usadily v VI. a VII. století, včetně oblasti Kosova, údolí řeky Vardaru, Jižní Moravy. Původní obyvatelé se stahovali do hor, do pobřežních oblastí. Srbský stát se začal tvořit za bojů s Bulhary a Byzancí v IX. a X. století (v době prvních Přemyslovců) v oblasti Zety (dnešní Černá Hora), pak v hornatém kraji mezi řekami Pivou a lbrem, kolem hradu Ras (na sever od Kosova), podle kterého se srbský stát nazval Raška (Racia). Kosovo a oblast na sever byly tedy centrem srbského středověkého státu. Prizren byl ve XIV století císařským městem Dušana, cara Srbů a Reků (1331-1355), s kterým si dopisoval i Karel IV. Kosovo je plné nejvýznačnějších památek srbské kultury XII. až XV. století, jsou tu kláštery Dečany, Pečský patriarchát, Gračanica, chrám Bohorodičky Ljevišské. Z doby před zánikem srbského státu (1459) jsou uvedeny trosky 109 chrámů, 19 klášterů, 15 pousteven, dosud je z té doby v provozu 16 chrámů, 9 klášterů.

Albánská expanze

Po příchodu Turků docházelo k etnickým změnám na srbském Kosovu, kam se začali stěhovat poislámštělí Albánci z oblasti dnešní Albánie, kde před tím proti Turkům statečně bojoval Albánec Skenderbeg. Albánci zaplavili Kosovo po dvou velikých stěhováních Srbů nad Sávu a Dunaj (r. 1690 a během 1737 až 1740). Bylo to asi 30-40 tisíc rodin, které prchaly před tureckým terorem.

Za povstání Srbů proti Turkům v Bělehradském pašalíku (r. 1804 a 1815), za srbskočernohorských válek proti Turkům v XIX, stol., byli zde pravoslavní Srbové i Černohorci (jsou to etničtí Srbové) tvrdě pronásledováni Turky i Albánci, někteří přijali i islám, oby zachránili holý život. Vznikli tak Arnautaši (Arnaut - turecky Albánec), kteří časem splynuli s Albánci. Mnoho Černohorců a Srbů opustilo zem svých předků. Od Berlínského kongresu (1878) do Balkánské války C1912) jich bylo na 400 000, po osvobozeni C1913 a 1918) se jich část vrátila. Řada vysokých tureckých důstojníků i sultánova garda byli Albánci. Nicméně se i Albánci občas bouřili proti turecké vrchnosti. Od Berlínského kongresu začala Itálie přes Albánii pronikat na Balkán svým vlivem... V Prizrenu vznikla (1878) První albánská liga (Kongra) s cílem vytvoření etnicky čisté Veliké Albánie, v té době bylo kolem Prízrenu povražděno mnoho srbských předáků. Řada cestovatelů oblasti Kosova z té doby udává těžkou situaci a utiskování Srbů a Černohorců...

Po osvobození Starého Srbska (tak se dříve nazývalo Kosovo) r. 1913 se Rakousko-Uhersko a poražené Turecko snažily Kosovo destabilizovat dodávkami zbraní, peněz a propagandou. Za první světové války utiskováni Srbů a Černohorců bezpečnostními oddíly okupantů, vedených albánskými předáky i bývalými tureckými důstojníky, nabylo velikých rozměrů, loupilo se i vraždilo. Po r. 1918, vzhledem ke kolaboraci s okupanty, proběhl postupné jakýsi mini-odsun Albánců do Turecka, po dohodě s Tureckem jednalo se o 25-30 000 Albánců. Po roce 1918 destabilizace oblasti Kosova byla cílem Itálie.

Mezi dvěma válkami organizace albánských studentů v Bělehradě Besa Ibesa - čestné slovo, Albáncům podle tradice svaté) úzce spolupracovala s italskou rozvědkou OVRA, chystala etnicky "čisté" Kosovo. Albánští separatisté v zahraničí úzce spolupracovali s organizaci ustašovců A. Paveliče a s teroristickým křídlem makedonské VMRO... Úroveň života Albánců na Kosovu byla nízká, teprve se začal vytvářet průmysl. Albánci pracovali jako laciné pracovní síly po celém Srbsku. Více než 500 let tureckého panství na Kosovu bylo poznat. Úroveň života v samotné Albánii byla velmi nízká. Kosovem se během noci nesmělo jezdit pro možnost přepadu, lesy byly vykáceny na 500 metrů od cesty.

Kolaborace za druhé světové války

Za války kosovští Albánci (Kosovarové) téměř jednoznačně kolaborovali s italskými, po kapitulaci Itálie (1943) s německými okupanty. Ti vyhlásili Velikou Albánii, včetně Kosova a západní Makedonie (1943). Řada Kosovarů byli ministři Veliké Albánie. Z Kosovarů byla sestavena vražedná 21. SS divize Skenderbeg, v ustašovském Chorvatsku v 13. SS divizi Handžar (křivý turecký nůž) bylo 40 procent Kosovarů. Za války bylo ve Starém Srbsku (Kosovu) povražděno (1941-1945) 10-12 000 Srbů a Černohorců, kolem 100000 jich bylo vyhnáno do okupovaného Srbska. Byla zničena i malá židovská obec, která tu žila od XVI. století. Na oloupené majetky se nastěhovaly desetitisíce Albánců z Albánie - tato migrace probíhala polotajně (původně s Titovým souhlasem) donedávna. Počet takto dostěhovaných Albánců se odhadu je na 360 000. Titův komunistický režim nedovolil návrat vyhnaným Srbům na Kosovo, naopak, nevystěhoval ty Albánce, kteří se zmocnili majetků povražděných a vyhnaných.

Etnické "čištění" a populační exploze Albánců

Při sčítání lidu v r. 1921 bylo na Kosovu 140 000 Albánců a 203 000 Srbů a Černohorců. Před druhou světovou válkou představovali tito 40 procent (podle jiných až 52 procent) populace Kosova. Po etnických čistkách a vyvražďování za války představovali Srbové a Černohorci v r. 1953 jen 28 procent obyvatel, pak 21 procent (1971), 15 procent (1981), nyní jen 10 proc. Během let 1966-1988, následkem neúprosného šikanování albánskou většinou, opustilo svou otčinu, Staré Srbsko, přes 200000, snad až 250000 Srbů a Černohorců. Jejich majetky byli pod nebývalým nátlakem vykoupeny za tvrdou měnu, poskytovanou albánskými gastarbeitery, albánskou narkomafií a pašeráky zbraní (v rámci "praní" peněz), některými islámskými státy (řada Albánců se hlásí k fundamentalistickému islámu), albánskou tajnou policii Sigurimi.

Odvolání u soudů a ochrana milicí byly iluzorní, nejvyšší soud byl v Prištině, dál si už stěžovat nešlo. Etnická čistka neúprosně pokračovala.

Obrovská plánovaná populační exploze Albánců na Kosovu má za cíl ještě více snížit procento jiných národností (Srbů, Černohorců, Romů, pravých Turků), vyvolat "nedostatek životního prostoru" a infiltraci Albánců do okolních území. Předákovi Kosovarů I. Rugovovi se připisuje i výrok, že během 40 let bude i Bělehrad albánský. Tyto problémy postihují i Makedonii, kde žije kolem 25 procent Albánců (podle albánských údajů prý až 40 procent!). Traduje se provolání k albánským ženám, aby rodily a stále více rodily... V roce 1981 měla průměrná jugoslávská rodina 3,6 člena, albánská 6,9. Zatímco v "centrálním" Srbsku (bez Kosova a Vojvodiny) má jen 6,1 procenta manželství tři děti a více, u Albánců je to 51,6 procent. Aby se počet obyvatel "centrálního" Srbska zdvojnásobil, bylo by zapotřebí 278 roků, u Albánců pouze 29 let. Počty Albánců v celé Jugoslávii byly: 150 000 (1948), 915 000 (1961), 1 310 000 (1971), 1 731 000 (1981), v roce 1991 přes 2 000 000. Tyto údaje znamenají ekonomickou katastrofu pro celý kraj, pro Albánce nezaměstnanost a snižování životní úrovně. Nicméně zdravotní stav populace je dobrý, průměrný očekávaný věk dožití mužů je 68 let (jako u nás, průměr Jugoslávie), u žen 71 let (o 2-3 roky nižší než průměr), zřejmě následkem mnoha porodů průměrné Albánky.

Autonomie Kosmetu, školství, hospodářství

Srbskou ústavou (1947) byl potvrzen zákon o vzniku autonomní oblasti Kosovo Metohija (Kosmet). Metohija je západní část oblasti, pochází od slova metoh (půda, patřící klášteru), jako doklad původního, pravoslavného srbského obyvatelstva a kultury. Ústava roku 1974 obdařila autonomní oblasti Srbské republiky Kosmet a Vojvodinu mnoha přívlastky suverénních států, takže např. sněmovna Kosmetu (Kosova) mohla vetovat změny ústavy samotné "centrální" srbské republiky. Změnou ústavy (1989) bylo toto sice odstraněno, ale autonomie zůstala. Statut Kosova plně odpovídá ochraně menšin podle mezinárodního práva. Albánci mohou pěstovat svoji kulturu, používat svůj jazyk, vyznávat své náboženství (většina jsou muslimové). Nemají však teritoriální prerogativa vlastní vlády, která nyní požadují. Tato prerogativa nemají však ani Lužičtí Srbové v Německu, Korsičané ve Francii, Chorvati a Slovinci v Rakousku, Maďaři v Rumunsku a na Slovensku, Baskové ve Španělsku atd. Kurdové jsou zcela bez jakýchkoli práv menšiny.

Albánci na Kosovu používají ve školách albánštinu i srbštinu, mají svou univerzitu v Prištině (pro 25-30000 studentů), ve které bylo 80 proc. Albánců. Od roku 1978 existuje i Akademie věd a umění. Na Kosovu jsou albánské časopisy, rozhlas, televize, divadla. Podle údajů z konce osmdesátých let mělo z 1000 obyvatel Kosova 19 vysokoškolské vzdělání (v ostatní Jugoslávii 14,1, v Československu 10,9) . . . Nyní veliká část Albánců bojkotuje školní docházku, protože odmítá výuku podle osnov z Bělehradu. Podobně opakovaně bojkotovali i volby do parlamentu. Část albánských učitelů a profesorů pořádá ilegální školní výuku podle svých představ. Co by asi řekly německé nebo francouzské úřady, kdyby Lužičtí Srbové odmítli německé školní osnovy a Korsičané francouzské? Jak by například řešili v USA snahu o secesi Hispánců v Kalifornii nebo na Floridě, s úmyslem připojit se ke Kubě nebo Mexiku?

Bývalá Jugoslávie dávala Kosovu denně 1,4 milionu US dolarů (z toho větší část byla ze Srbské republiky) na financování státní správy, veřejných služeb. Samo Kosovo je krylo ze 13 procent. Značný průmysl Kosova byl taktéž hrazen celou Jugoslávií, z toho zhruba 60 procent Srbskem. Uvádí se, že Srbská republika investovala do Kosova kolem 12 miliard US dolarů. V poslední době je pracovní morálka na Kosovu nízká, je kolem 30 procent nebo i více nezaměstnaných. Průmysl pracuje na 20-30 procent kapacity, neplatí se daně. K špatné situaci dnes přispívají i zcela nespravedlivé, brutální sankce proti nové Jugoslávii.

Propaganda nenávisti

Dnes není dobře na Kosovu ani Albáncům, ani Srbům a Černohorcům. Příliš si navzájem nedůvěřují a ubližují, i když nutno uznat, že nejvíc ohroženi nejsou Albánci, ale Srbové a Černohorci. Stačí se podívat na jejich katastrofálně klesající počty na Kosovu. Kdo je bude chránit? Není příjemná představa být obklíčen v poměru 1:10! V tom je i směšnost dezinformací Albánců i zahraničních masmedií, kteří tvrdí, že jsou Albánci vystaveni etnickým čistkám a genocidě(!). Stačí se podívat na počty obyvatel Kosova a lež je odhalena.

Neklid na Kosovu zhoršuje goebbelsovská propaganda ze zahraničí, četné dezinformace i západních masmédií. Albánie uvádí i strašné smyšlenky, že například v poslední době bylo na 700000 Albánců vězněno či jinak pronásledováno, že se zhoršuje zdravotní stav obyvatel, že byly uzavřeny nemocnice, že se srbské úřady pokusily otrávit(!) albánské děti, že po demonstracích bylo na klinice v Prištině přes 100 Albánců se střelnými ranami hlavy náboji dum-dum. Co všechno napovídali po bleskových návštěvách Kosova naprogramovaní "odborníci" pánové Schwarzenberg, Mazowiecki, lord Owen, W. Zimmermann (poslední velvyslanec USA v Bělehradě, známý svými protisrbskými postoji), záplava pozorovatelů OBSE, OSN, Evropského společenství. O obavách Srbů a Černohorců a o tom, že je jim ubližováno, se nikdo nezmínil. Místo aby uklidňovali, tito pánové napětí jen zvyšuji. Chtějí i zde vytvořit "novou Bosnu a Hercegovinu" se všemi hrůzami?

Mimo jiné si kosovští separatisté přejí prozatím Kosovo jako protektorát OSN. V rámci vměšování do vnitřních záležitostí Jugoslávie byly návrhy o odesílání Modrých přileb na Kosovo, kam se úspěšně pašují zbraně z Německa, Rakouska, přes Slovinsko, Chorvatsko, Albánii. Nedávno byly objeveny sklady zbraní po vraždě dvou srbských policistů.

V Turecku žije početná albánská menšina, snad celý milion, je tu mnoho úspěšných obchodníků. V USA existuje mocná albánská lobby, podobně např. v Belgii. Albánská narkomafie a obchod se zbraněmi jsou na vysoké úrovni. Řecko si stěžuje, že se do Řecka v posledních několika letech ilegálně přistěhovalo na 200 000 (!) Albánců. Podobné ilegální přistěhovalectví je i do Makedonie. Většina "uprchlíků" z nové Jugoslávie, kteří přes Českou republiku odcházejí do SRN, jsou etničtí Albánci, Kosovarové. Řada z nich se usazuje v ČR. V poslední době byli někteří z nich spojeni s různou kriminální činností: "prodej" žen do zahraničí, padělání pasů, pašování drog, apod. Proto nestačí při líčení různých přestupků jen údaj, že to byli Jugoslávci, někdy je nutno doplnit údajem: občan Jugoslávie albánské národnosti.

Ještě je naděje

Je stále ještě hodně Albánců, kteří by si přáli klid a spolupráci na Kosovu, zlepšení své životni úrovně, zastavení nesmyslné populační exploze a dalšího šíření nenávisti. Vždyť Kosovo by mohlo být při troše dobré vůle úspěšné a bohaté (je tam řada dolů). Proč nepomoci jim a té zbývající hrstce Srbů a Černohorců, kteří otčinu svých předků nechtějí opustit?

Rajko Doleček, 1998