František Josef I.

portrét


Roku 1898 český tisk přinášel oslavné články u příležitosti padesátého výročí nastoupení na trůn Franze Josefa I. Následující článek napsal pan řídící učitel Kodym a vyšel v Hradci Králové v časopise Dědictví Maličkých.


Císař a král František Josef První a doba jeho půlstoletého panování.

(zkráceno)

Snad v každé rodině, ať bohaté nebo chudé, přicházejí za čas chvíle slavnostní, jež členové rodiny posvěcují buď jen skrovnými vzpomínkami, nebo skutečnou oslavou. A veliké rodině národů říše Rakousko-Uherské připadá letos také taková vzpomínka, že celé půlstoletí uplynulo od té chvíle, ve kteréž na staroslavný trůn naší říše nastoupil mladistvý a nadějný arcivévoda - nynější císař František Josef I.

Památný rok 1848. byl velice bouřlivý; všude jevila se nespokojenost s dosavadním během a řízením, kteráž na mnohých místech propukla i ve vzpouru a boj. Podobně stalo se ve Vídni, kdež boje dosáhly neobyčejného nebezpečí, tak že tehdejší císař Ferdinand Dobrotivý uznal za dobré, z Vídně do Olomouce přesídliti. Národům rakouským oznámil toto rozhodnutí provoláním z 18. dne měsíce října.

Z rána dne 2. prosince r. 1848, pevnost Olomoucká, obyčejně klidná, přioděla se zvláštní tvářnosti; po ulicích panoval neobyčejný ruch, a zrak a pozornost všech obráceny byly k rezidenci císařské, kam ze všech stran sjížděli se členové císařské rodiny, jakož i veškeré dvořanstvo, pak ministři a jiní vysocí hodnostáři civilní i vojenští, byvše na osmou hodinu ranní ke dvoru obesláni. Císař Ferdinand usednuv na místo připravené, vytáhl spis a četl: „Důležité příčiny přiměly nás k neodvolatelnému rozhodnutí, vzdáti se koruny císařské a to ve prospěch našeho milovaného synovce, pana arciknížete Františka Josefa, jehož jsme za plnoletého byli prohlásili...”

Císařův titul zní:


František Josef První,

 

z Boží milosti císař Rakouský, král Uherský a Český, král Lombardský a Benátský, Dalmatský, Chorvatský, Slovanský, Haličsko-Vladimírský a Ilyrský, král Jerusalemský atd., arcivévoda Rakouský, velkovévoda Toskánský a Krakovský, Krajinský a Bukovinský, velkokníže Sedmihradský, markrabě Moravský; vévoda horního a dolního Slezska, Modenský, Parmský, Piacenský a Quastally, Osvětímský a Zatorský, Těšínský, Furnlanský, Dubrovnický a Tyrolský, Kyburský, Gorický a Gradištský, kníže Tridentský a Brixenský; markrabě horní a dolní Lužice a Istrianský; hrabě Hohenembský, Feldkirchský, Bregenský a Sonnenberský; pán Terstu, Kotoru a marky Vindické, velkovévoda vojvodoviny Srbské atd., atd.


Narodil se 18. dne měsíce srpna roku 1830 v letohradě Schönbrunnu ve Vídni. Co se týče hesla císařova, zmínili jsme se již, že zní: „Viribus unitis”, to jest: „Spojenými silami”. Předchůdcové císařovi, panovníci naší říše ze starodávného rodu Habsburků řídili se hesly rozličnými:
 

Rudolf I. , jenž panoval od r. 1273 do roku 1291, bral si za heslo: „Lépe dobře panovati, nežli říši rozšiřovati”.

Albrecht I. (1298-1308): „Vítězství nezná útěku”.

Fridrich III. : „Nic blaženějšího nad blaženou smrt”.

Albrecht II. : „Přítel jest nejlepším statkem života”.

Maxmilian I. : „Jednej s mírou a buď konce pamětliv.”

Karel V. : „Střízlivě, spravedlivě a zbožně”.

Ferdinand I. : „Staň se po právu, byť i svět zahynul.”

Maxmilian II. : „Bůh bude pečovati”.

Rudolf II. : „Září hvězda císařova”.

Matyáš: „Vítězství miluje starost”.

Ferdinand II. : „Svářícím se po právu”.

Ferdinand III. : „Zbožnosti a spravedlivosti”.

Leopold I. : „Rozvahou a pílí.”

Josef I. : „Láskou a bázní.”

Karel VI. : „Vytrvalostí a udatností.”

Marie Teresie : „Spravedlností a laskavostí.”

František I. : „Pro Boha a říši.”

Josef II. : „Ctností k příkladům.”

Leopold II. : „Statky králů jsou srdce poddaných.”

František II. : „Zákonem a vírou.”

František I. : „Spravedlnost jest základem států.”

Ferdinand Dobrotivý: „Právo hájiti.”


V lednu roku 1849, a sice 29. dne téhož měsíce přijel mladý panovník do Prahy, aby zde návštěvou poctil císaře Ferdinanda Dobrotivého. Vším právem radovali se nejen Pražané, ale všichni věrní Čechové z toho, že Praha byla prvním městem v říši, které mladý císař po svém nastoupení na trůn navštívil. Uvítání jeho ve všech místech na cestě do Prahy, zvláště ale v Praze bylo velice radostné a upřímné.

Zatím hrdinný polní maršálek Radecký porážel v Italii vojska Karla Alberta, kteráž zvláště v bitvách u Mortary a Navary donucena byla k seznání, že jich porážky jsou neodčinitelné. Těmito vítězstvími dobyta byla po říši opět Lombardie, známá svou krásou i úrodností země italská. Zbývalo ještě pokořiti vzbouřené Uhry. Uhři totiž na sněmu svém, svolaném do Debrečína, prohlásili rod Habsburků za zbavený koruny uherské a zvolili Košuta za hlavu prozatímní republiky uherské, pak vůdce povstalců Gergey dobyl v květnu opevněného Budína, jejž s nevšedně hrdinskými Chorvaty hájil jenerál Hentzi, kterýž v boji také usmrcen byl. Prozatímní vláda povstalecká přesídlila do Pešti, i zdálo se, že Uhry jsou pro říši Rakouskou na vždy ztraceny. Císař František Josef odebral se v měsíci červnu do Uher, a osobně účastnil se dobytí Raabu, kteréž zdařilo se Rakouskému vojsku, hrabětem Šlikem vedenému. Brzy obsazeno opět hlavní město Uher a povstalci poraženi u Temešváru. V měsíci srpnu složil v Aradě Košut vládu svou a jmenoval Gergeye pánem a velitelem povstalců. Ti ale poraženi Rakouským a hlavně Ruským vojskem, jež císař Ruský mladému panovníkovi ku pomoci poslal, u Vilagoše a konečně u Komárna úplně, čímž konec učiněn byl krvavé revoluci v Uhrách. Četné tresty a pokuty, určené vůdcům povstaleckým, zmírnila dobrota panovníkova, načež arcivévoda Albrecht jmenován byl guvernérem pro Uhry.

Aby urovnána byla různá nedorozumění cestou míru, sešel se císař František Josef I. s pruským králem Bedřichem Vilémem v září r. 1849 v Teplici, v říjnu pak navštívil císaře Mikuláše ve Varšavě. Car ruský oplatil návštěvu panovníkovu příjezdem do královského města Olomouce, kdež byl s velikými poctami za přítomnosti proslavených vojevůdců rakouských, Radeckého a Jelačiče, jakož i 30.000 mužů vojska uvítán.

Že i nejlaskavější mocnář, kteréhož národové jeho milují jako otce svého, vydán jest nebezpečí ohrožování lidmi výstředními, potvrdilo se i na oblíbeném císaři Františku Josefovi. Bylo to 18. dne měsíce února roku 1853., když císař jako obyčejně procházel se blíže hradu po náspech tehdáž ještě Vídeň obklopujících. Blíže korutanské brány zastavil se panovník a díval se do příkopu pevnostního. V témž okamžiku vyběhl z obecenstva okolo se procházejícího mladý muž a nůž maje v ruce bodl císaře do týla. Nůž zasáhl nákrčník císařův a naraziv špičkou do přesky jej spojující, vnikl jen do nepatrné hloubky těla. Útočník chtěl císaře bodnouti po druhé, byl ale uchopen křídelním pobočníkem císařovým, hrabětem Maxmilianem O'Donnelem a měšťanem vídeňským Josefem Ettenreichem, kterýž jej k zemi povalil. V této pohnutlivé chvíli, kdy život jeho okamžitě mohl býti ztracen rukou vražednou, osvědčil panovník náš srdce nemálo šlechetné. Hrabě O’Donnel v rozhořčení uhodil útočníka plochou šavlí, ale panovník zvolal: „Nebijte jej, nebijte jej!” A vida rozhořčení i zděšení okolo stojících, pravil klidně: „Upokojte se, nic se nestalo. Sdílím jen nebezpečí svého vojska!” Ohlédnuv se pak po svých průvodčích, řekl: „Neříkejte ničeho mé matce! Polekala by se!”

Útočník, tovaryš Jan Libenyi, odevzdán byl spravedlnosti, a zjistilo se, že učinil útok jen z přemrštěnosti. Byl odsouzen k smrti. Ale i tu dobrota panovníkova zjevila se nad pomyšlení býti velikou: chtělť císař útočníku uděliti milost a trest smrti proměniti v žalář; leč rada ministerská pevně setrvala na tom, aby v zájmu vážnosti státu a s ohledem na zlomyslný skutek trest byl vykonán. Aby tedy alespoň životu matky útočníkovy poněkud ulehčil, ustanovil jí dobrý panovník přiměřenou pensi.

Roku 1853. navštívil císař František Josef královský dvůr bavorský a při té příležitosti i bavorského vévodu Maxmiliana, kterýž dlel na zámku svém Possenhofenu. Zde poznal druhou dceru vévodovu Elišku, narozenou 24. dne měsíce prosince roku 1837., kteráž byla známa nejen svou krásou a vznešeností, ale i dobrotou srdce a vynikajícími dary ducha. Ze vzájemného seznání se obou mladých duší vznikla upřímná láska jich srdcí a všeobecně se soudilo, že mladá princezna bude císařovnou Rakouskou.

Posvátný obřad sňatku vykonán byl 24. dne měsíce dubna v 7 hodin večer ve chrámu Páně Augustínském arcibiskupem vídeňským, kardinálem Rauscherem. „Vídeň tonula v proudech rozkoše, sňatek císařský slaven i v tichém stánku srdcí i v leskuplné okázalosti veřejné. Když vyjížděla nastávající císařovna z Mnichova, ubírajíc se do říše Rakouské, stály všude v Mnichově nepřehledné zástupy obyvatelstva aby se s ní rozloučily. Na druhý den přistála v Linci, kamž vstříc jí přijel i její vznešený snoubenec.

I národ náš radoval se velmi z události tak důležité, a zvěčnělý náš básník K. J. Erben napsal tehdáž příležitostní báseň „Věštba” nazvanou, ve kteréž radosti i přáním průchod podán slovy:

Praha spala v husté páře ranní,
jasnou září zplanul Vyšehrad,
a v té záři bílá, krásná paní,
sloupec Krokův zlatostkvoucí za ní,
v pravo, v levo, panen tichý řad.

Na výstupci stála nad Vltavou,
zraky její ztrácely se v čas;
modrotemné nebe nade hlavou,
vážně zdvihla ruku svoji pravou,
a z úst věštích slavný vanul hlas: /.../

Zasnoubí se s lunou slunce jasné,
nový, nevídaný vzejde den;
zkvete mír a sláva neuhasne,
bude říši blahobytí spasné
a týž sňatek věčně veleben.

Pěna byla nově upravená známá naše „hymna” národů Rakouských. Hymna tato jest již přes 100 let stará, neboť již v roku 1797 byla poprvé zpívána. Skladatelem hudební její části jest sám světoznámý Josef Haydn, její části slovní profesor L. Haška. Nynější její text pochází od básníka J. G. Seidla a zní doslova takto:


Zachovej nám, Hospodine,
císaře a naši zem!
Dej, ať z víry moc mu plyne,
ať je moudrým vladařem.

Hajme věrně trůnu jeho
proti nepřátelům všem:
osud trůnu Habsburského
Rakouska jest osudem. /.../

Stůjme k sobě každou chvíli,
svornost jenom moci dá:
spojené kde vládnou síly,
snadno se vše vykoná.

Když se ruka k ruce vine,
pak se dílo podaří:
říš Rakouská nepomine:
sláva vlasti, císaři!

Císaři po boku vládne
rodem, duchem spřízněná,
v kráse, která neuvadne,
císařovna vznešená.

Bože, račiž rozkvět nový
Habsburskému rodu dát:
Františkovi Josefovi,
Alžbětě rač požehnat!

Frant. V. Kodym, Dědictví Maličkých č. 42, Hradec Králové 1898.